Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Wen Hui: Pokouším se na chvíli zastavit čas

    Čínská choreografka a performerka Wen Hui (1960) byla letos v Praze již poněkolikáté. Jejím útočištěm je Divadlo Archa, kam se pravidelně vrací od roku 2012. Letos zde ale poprvé vytvořila – spolu s režisérkou Janou Svobodovou – vlastní produkci: projekt dokumentárního divadla Obyčejní lidé / Ordinary People, který měl v Arše v lednu premiéru a vzápětí se představil také v německém Hellerau. Krátce před českou (světovou) premiérou jsme se setkaly a mluvily nejen o tomto konkrétním projektu (tuto část najdete na webu i-DN), ale také životě Wen Hui, o jejích zkušenostech s Mao Ce-tungovou kulturní revolucí v šedesátých letech, o událostech na náměstí Nebeského klidu v červnu 1989 nebo o založení jejího Living Dance Studia v Pekingu.

    Během zkoušek v Divadle Archa FOTO DAVID KUMERMANN

    Jak a kdy začala vaše spolupráce s českými umělci?

    Poprvé jsem byla v Čechách na pozvání Jany Svobodové v roce 2012. Chtěla, abych viděla některá představení na festivalu Akcent a zúčastnila se workshopu. O rok později jsem tu vystupovala s projektem Naslouchání příběhům mé třetí babičky. Na oplátku jsem pozvala Janu s představením Sólo pro Lu do našeho pekingského Living Dance Studia. Už tehdy jsme začaly uvažovat o tom, že by bylo fajn připravit nějaký společný projekt, ale trvalo ještě dlouhou dobu, než jsme došly k tomu, jaký a o čem by měl být. Loni jsem tady byla na třítýdenním workshopu a pomalu se začalo klubat téma, z něhož vzešel projekt Obyčejní lidé / Ordinary People.

    Vaše projekty mají vždy silný politický náboj. Je pro vás důležitější osobní postoj, autentický příběh, nebo je prvotní forma a teprve pak hledáte téma?

    Odpovědět není pro mě tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Posledních osm let jsem přemýšlela o tom, co je pro mou práci důležité. Co je PRO MĚ důležité. Napadaly mě otázky jako: Co je umění? Proč se jím zabývat? Na čem záleží? Rozhodně nedělám a nechci dělat umění pro umění. Nejde mi o to, ukazovat estetizované obrazy, krásnou stránku společnosti, ale realitu. Vytvářet divadlo pro krásu není nic pro mě. Potřebuju pracovat s motivací, chci svými projekty něco ve společnosti zlepšit, upozornit na negativní jevy.

    Jak?

    Důležitá je pro mě paměť, zachycení vzpomínek. Pokouším se na chvíli zastavit čas. Před časem jsem doma iniciovala projekt o paměti spojený se vzpomínkami starých lidí, kteří prožili hladomor, kulturní revoluci šedesátých let. Myslím, že je důležité předat tyto zkušenosti z historie mladým lidem, dotknout se nervu té doby, přimět je, aby přemýšleli o minulosti. A tím také o budoucnosti, kam se může a bude společnost ubírat. Historie nesmí být ztracena a já pociťuji, že dnes existuje citelná mezera mezi nedávnou minulostí a současností. Kontinuita se jako by rozsekla, rozpojila. Mladé lidi dnes nezajímá, co bylo kdysi. Žijí dneškem. Nemyslet na minulost a stále se hnát dopředu. Jestli to bude stále, nikdy nepoznáme, jací jsme a čím jsme. Abychom věděli, kým jsme, musíme vědět, kým jsme byli. Jako národ i jako jednotlivci.

    Takže za nejdůležitější považujete kontinuitu – vědomí historických souvislostí…

    Vzpomínky jsou velmi důležité. Nelze žít jen teď a tady, ale je nutné uvědomovat si souvislosti. Je třeba si pamatovat.

    Jak jste se dostala k tomuto typu v podstatě dokumentárního – divadla?

    Jako choreografka jsem už od počátku své umělecké dráhy spolupracovala s obyčejnými, neškolenými tanečníky. V době, kdy jsem s tím začínala, tedy v devadesátých letech, to bylo v Číně něco naprosto unikátního. Existovaly tam jen státní soubory, ale žádní nezávislí tanečníci-profesionálové. Pozvala jsem své přátele, kteří pracovali v úplně jiných profesích, aby se mnou trénovali. Byla jsem mezi nimi jediná profesionální tanečnice. A poznala jsem, jak silnou a zajímavou energií vládnou. Bylo to něco úplně jiného, než na co jsem byla zvyklá u profesionálů.

    Před dvěma lety jsem viděla vaše víceméně sólové představení Naslouchání příběhům mé třetí babičky, ve kterém jste vystupovala pouze se svou maminkou a ve kterém se vám fascinujícím způsobem podařilo propojit dokumentární divadlo s živou taneční akcí. Jak jste se dostala k tancování?

    V roce 1968, když mi bylo osm let, vyšla státní vyhláška o tom, že všichni mladí lidé z měst mají odjet na venkov a tam se učit od rolníků, jak žít a pracovat. Můj otec byl učitel a tohle ho doslova vyděsilo. Protože jet na venkov bylo nebezpečné, člověk se tam velmi snadno mohl zcela ztratit a už ho nikdy nikdo nemusel najít. A tak přemýšlel, jak by mě před tímto osudem zachránil. V té době byla pouze jediná možnost – studovat uměleckou nebo sportovní školu. Studenti těchto škol byli osvobozeni od povinnosti odjet na venkov. Můj otec mě tedy dal na uměleckou školu, abych se učila tančit. Samozřejmě jsem byla šťastná, i když v té době se na škole učily pouze tance kulturní revoluce. Poslední Mao Ce-tungova žena Ťiang Čching měla umělecké ambice a jedním z jejích cílů bylo proměnit tradiční pekingskou operu a dát jí ideovou náplň. Takže napsala osm oper. Místo obvyklých hrdinů v nich vystupovali členové komunistické strany a důstojníci Čínské lidové osvobozenecké armády. A my jsme se učili v nich tančit. Každý krok byl naprosto přesně dán, takže to byl opravdu velmi tvrdý dril. Byla jsem tam od třinácti let a výuka trvala čtyři roky. Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 se naštěstí vše začalo měnit. Dokonce i ty politické lidové tance, které jsme se učili v revoluční době. A já začala pracovat s oficiální taneční skupinou.

    S Janou Svobodovou FOTO DAVID KUNERMANN

    To ale asi nebyl contemporary dance?

    Vůbec ne. V tomto ohledu byl nejdůležitějším zlomem rok 1985, kdy se Čína začala otevírat světu. Byli k nám zváni umělci zvučných jmen ze západní Evropy a Ameriky jako Trisha Brown, Meredith Monk a další. A my se seznamovali s tancem, o jakém jsme do té doby neměli ani zdání. A změny se projevovaly i v jiných druzích umění. Začaly se objevovat knihy, které přinášely ohromující myšlenky týkající se ženského hnutí. Například od Simone de Beauvoir. Byli jsme z toho nadšení, otevíraly se před námi zcela nové světy. A postupně se proměňovalo i společenské a umělecké prostředí. Už neexistovaly jen oficiální umělecké soubory, ale někteří současní umělci začali pracovat nezávisle.

    A co vy?

    Já jsem od roku 1985 studovala Taneční akademii v Pekingu, absolvovala jsem v roce 1989. Pak jsem pracovala v Orient Dance & Song Company jako choreografka. A pak…

    Zajímalo by mě, zda bylo – či dokonce je – pro vás nezbytné být členkou komunistické strany?

    Samozřejmě, že jsem za vlády Mao Ce-tunga musela být členkou Čínské komunistické strany. Bylo to spojeno s tím, že všechny skupiny, ve kterých jsem v té době pracovala, byly komunistické. Jinak to ani nebylo možné. Až v roce 1989 jsem mohla ze strany vystoupit. Získala jsem práci v mezinárodní taneční skupině, se kterou jsme prezentovali čínské umění v zahraničí a v Číně jsme naopak předváděli tance z jiných zemí. V té době jsem taky měla možnost zúčastnit se některých workshopů, které uspořádaly západní taneční hvězdy, které přijely do Číny. Například již zmiňované Trisha Brown a Meredith Monk.

    Kdy a jak vzniklo vaše Living Dance Studio?

    Je to už dost dávno – v roce 1994. Tehdy jsem byla choreografkou v China National Song & Dance Ensemble, což je společnost, kde pracují opravdu kvalitní umělci. Tato organizace spadá přímo pod ministerstvo kultury a je jím financována jako čínské reprezentativní těleso. Ale mě to tam nebavilo. Chtěla jsem dělat nějakou tvůrčí práci, která by nebyla jen estetizovanou uměleckou formou, ale měla něco společného se skutečným životem. V té době můj partner Wu Wenguang odešel z televize a začal se věnovat – na volné noze – video artu. A tak jsme se společně rozhodli založit soubor s názvem Living Dance Studio. To může znít dost velkolepě, jako nějaká velká divadelní skupina, ale ve skutečnosti jsme ji dlouho táhli jen my dva a ten název jsme si vymysleli, aby to znělo důvěryhodně. Na počátku, v letech 1994–1999, jsme fungovali na okraji čínské umělecké scény, spolupracovali jsme většinou s lidmi mimo obor, našimi přáteli, neprodávali jsme lístky…

    Vy jste hráli zadarmo?!

    Oficiálně ano, neboť neziskové soubory, které pořádají představení zadarmo, nepodléhají cenzuře. Ale bavilo nás to a podařilo se nám postupně získat určitý okruh publika a stali jsme se poměrně známou nezávislou performanční skupinou. Nikdy jsme jako nezávislá skupina neměli peníze od státu, vždycky nás podporovali jednotlivci – většinou přátelé, ať už čínští, nebo ze zahraničí.

    Nakonec se vám v roce 2005 podařilo najít zázemí na okraji Pekingu v Caochangdi, kde jste vytvořili nezávislé studio Work Station.

    To byli přátelé z Evropy. Pronajali si místo a zařízení v Caochangdi a rekonstruovali je. Tak vzniklo Work Station, centrum nezávislé kultury, kde nesídlíme jen my, ale i další skupiny a jednotlivci. Pro nás je to taková základna, tvůrčí laboratoř, kde vytváříme své projekty. A nabízíme prostor pro zkoušení a představení i jiným nezávislým umělcům. Už jsme dokonce tady uspořádali i nějaké festivaly a výstavy. Je tu také malé nahrávací a filmové studio, knihovna, videotéka…

    V Praze jste dosud asi nejvíc zaujala svým projektem Naslouchání příběhům mojí třetí babičky, který se zabývá životním příběhem vaší babičky od jejího dětství, přes hladomor v padesátých letech a kulturní revoluci až po dnešek. Jak inscenace vznikala?

    To je dlouhý příběh… Když jsme vybudovali studio, náš první projekt se zaměřil na vzpomínky z období hladomoru v letech 1958–1961 (Memory od Hunger time). Poslali jsme na venkov mladé lidi, aby tam zpovídali staré lidi, pamětníky té doby. Já se taky vypravila na venkov k babičce. Zpočátku jsem se jí chtěla ptát jen na období hladomoru. Když mi ale začala vyprávět o svém osobním životě, okamžitě jsem se do jejího příběhu zamilovala. Její vyprávění o svatbě, porodu, rozvodu, o panu domácím-statkáři bylo mnohem zajímavější a mnohem obsáhlejší než původní téma. Tak jsem si to zařídila tak, abych s ní mohla zůstat deset dní. Každý den jsme si povídaly, já to natáčela, a když jsem se vrátila do Pekingu, udělala jsem z toho dokumentární film, který pak byl uveden na vídeňském filmovém festivalu, kde byl velmi úspěšný. Už tehdy jsem přemýšlela nad tím, jak bych ten příběh převedla z filmové podoby do scénické verze. V té době bylo babičce 84 a já se za ní opět vypravila na venkov, kde jsme společně trénovaly, což ji hodně bavilo. Každý den mě nedočkavě budila a volala: Pojďme si zase hrát!

    Byla jako dítě. Myslím, že tehdy byla skutečně šťastná, hodně jsme se nasmály. A mě to taky bavilo, protože její příběh přesně vystihoval úděl žen v čínské historii. Nebylo třeba nic přidávat. Společně jsme se zamýšlely nad tím, co je to svatba, manželství, život na venkově. Právě proto mám k tomuto projektu speciální vztah. Později jsem do něj přizvala i svou maminku, která vystupovala i tady v Praze. Tím se do představení dostaly tři generace čínských žen. Když jsme začínaly, bylo mamince sedmdesát šest let. Loni jí bylo osmdesát let a už hrát nechce. Je unavená.

    Myslíte si, že jste svými produkcemi schopná něco v Číně změnit?

    Můžeme divákům – a snad i aktérům – poskytnout nějaký zážitek, ale celkově se realita nedá uměním měnit. Právě to mě přivedlo k tomu, že jsem se začala věnovat projektům zaměřeným na paměť, na vzpomínky a návraty do historie. Věřím, že právě tyto kapky mohou časem prorazit otvory i v těch největších a nejtvrdších kamenech.

    Se svou babičkou během příprav projektu Naslouchání příběhům mé třetí babičky FOTO ARCHIV


    Komentáře k článku: Wen Hui: Pokouším se na chvíli zastavit čas

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,