Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Vykouření jedné kauzy čili Znak je prostě znak

    Jedna z mála polistopadových kauz českého divadla, která se netýkala provozních záležitostí, nýbrž přímo „obsahu“, tedy toho, co bylo na jevišti předvedeno, se udála koncem května 2018. V rámci festivalu Divadelní svět Brno byly uvedeny i dvě inscenace chorvatského režiséra Olivera Frljiće a jedna z nich, Naše násilí a vaše násilí, provedená v Divadle Husa na provázku, se stala předmětem kontroverze. Představení nejprve rušily a posléze vstupem na jeviště přerušily zhruba dvě desítky členů a sympatizantů hnutí Slušní lidé. Toto uskupení se primárně zaměřilo na brněnská regionální témata. Právě na jaře 2018 oznámilo úmysl kandidovat v místních volbách (a také ovšem dostalo pokutu za nezveřejnění transparentního účtu). Svým aktem Slušní lidé deklarovali, že jim k nesnesení vadí to, co je na scéně předváděno: herci jsou nazí, herečka si z intimních partií vytahuje českou vlajku, Ježíš znásilňuje muslimku.

    Řekněte, jak to vidíte. Zleva Růžena Dvořáková, Tereza Marečková, Vladimír Hauser, Jan Kolařík a Sylvie Krupanská FOTO DAVID KONEČNÝ

    Představení sice bylo (po intervenci policie) dokončeno, ale nastala pozoruhodná dohra. V červenci 2018 podali kardinál Dominik Duka a advokát Ronald Němec žalobu na Centrum experimentálního divadla, pod něž Husa na provázku spadá. A nejen to: trestní oznámení podali rovněž Slušní lidé – na Olivera Frljiće, ředitele festivalu Divadelního světa Brno a brněnského Národního divadla Martina Glasera a na skupinu herců. A senátorka Eliška Wagnerová v obraně divadelní produkce kontrovala trestním oznámením na neznámého pachatele pro podezření z trestného činu výtržnictví. Začal maraton soudních jednání a výroků, který byl završen teprve letos 11. října, kdy Ústavní soud zamítl stížnost žalobců. A přesně měsíc na to se v Huse na provázku konala premiéra inscenace Vykouření (naší kauzy, vaší kauzy). Inscenace však nebyla aktuální reakcí na tento právně již nezměnitelný verdikt, nýbrž byla režisérem a scenáristou Jiřím Havelkou, dramaturgem Martinem Sládečkem a hereckým kolektivem připravována dlouho předtím – i když je téměř jisté, že pokud by býval Ústavní soud stížnost žaloby nezamítl a kauzu tím dále protáhl, inscenace by na to reagovala.

    Nástup je pozvolný, až kontemplativní. Herečky a herci přicházejí po jednom, v ruce vykuřovadla (tyčinky, kadidlo), pohybují se pomalu, obřadně, skoro tanečně, jednotlivě přistupují k mikrofonu umístěnému po straně a pronášejí „hlášky“ vyňaté ze stížností na Frljićovu produkci (třeba: Představení jsem sice neviděla, ale nesouhlasím s ním. / Když to tak bude pokračovat, za chvíli bude znásilnění normalizované.). Jeviště je po několika málo minutách zakouřeno natolik, že aktéři téměř nejsou vidět, „mizejí“. Jednoduché, sugestivní, přestože i doslovné.

    Když se „rituální“ kouř rozptýlí, započne velmi praktická lekce o znaku na divadle včetně stručného výkladu, co je semióza. Repliky o rozdílu mezi akcí na jevišti a děním vně divadla jsou pronášeny s ironií, která se dá označit za jemnou. Ovšem jejich „ilustrace“ a rozvíjení v podobě fyzických jevištních akcí postupně přitvrzují k cílené provokativnosti, která má diváka přivést ke zvědomění, že předváděné nemůže brát doslova, že se ocitá v říši znaků a metafor. Herec v kápi Ku-klux-klanu učiní pár pohybů a svůj oděv změní na papežskou tiáru a vzápětí, dalším úkonem s kostýmem, je z něho napohled muslim. Naznačovány tu jsou soulože takříkajíc bez ohledu na pohlaví, „znevažovány“ jsou křesťanské symboly, v jednu chvíli už nic (zdánlivě) není svaté. Na stěně za jevištěm se nachází velký světelný nápis VYKOUŘENÍ, přičemž nápaditým zhasínáním některých liter vznikají nová slova (například VYKUŘ, KOŘENÍ). V těchto partiích má inscenace výtečný spád, „nehorázná“ jízda je zakončena teroristickým vystřílením všech postav.

    Poslední zhruba třetina stominutové produkce je vedena formou kolokvia za podlouhlým stolem, které od první chvíle upomíná na Poslední večeři. Herci a herečky sedí čelem k divákům a každý/každá z nich přednese monolog člověka, který se ze své pozice vyjadřuje k aktům předvedeným na jevišti. Jiří Havelka tu dává zaznít zcela protichůdným hlasům, přičemž žádná z figur, které se nesouhlasně stavějí k frljićovské produkci, není zesměšněna, nýbrž je brána vážně, což je citlivé, ale také téměř nutné – některé formulace v sobě totiž nesou absurdní argumentaci, a pokud by se při jejich prezentaci přitlačilo na pilu, byla by z toho zlomyslná taškařice. Při veškeré nejednoznačnosti soudů pronášených na adresu divadla, umění, společnosti či náboženství je však zasedání inscenačně pouze „dojezdem“. Tady se Vykouření překlápí v dokumentární kus, kdy divák čeká, zda dostane slovo každý, kdo sedí za stolem, a co k dosud řečenému ještě přidá. Na konci se postava, která tiše seděla opodál a proslovy pouze sledovala, rezignovaně sebere a odejde – to byl Ježíš, jehož místo u stolu zůstalo neobsazeno. Ale tato figura je aranžována tak, že z určitých míst v hledišti není zřetelně vidět a pointa tak může vyznít do ztracena.

    Vykouření vyžaduje diváka, který je na hru vedenou Havelkou a spol. jednak ochoten přistoupit, jednak je aspoň předem trochu informován. Ne že by původní Frljićův titul, na nějž Vykouření verbálně i některými scénami odkazuje, bylo nutné vidět (taková inscenace by ostatně neměla smysl, respektive měla by jej pouze coby studijní materiál), přece však běží do značné míry o metahru a tak trochu i o brněnskou interní záležitost. To zde nemíním jako kritiku, nýbrž vymezuji významový půdorys a dosah nejnovějšího titulu Husy na provázku. Je to kus svého druhu. Jako takový je ostrý, zábavný i edukativní. Tři v jednom. To vše pod podmínkou, že divák zná kontext nebo prokáže ochotu a vůli se jej dozvědět.

    P. S.: V červenci 2021 jeden ze sympatizantů Slušných lidí spáchal brutální vraždu ve Slatině, odsouzen byl na třiadvacet let. Hnutí nepředložilo ministerstvu vnitra výroční finanční zprávy za roky 2017 až 2020, a jeho činnost proto byla 16. března 2022 úředně pozastavena.

    Divadlo Husa na provázku, Brno – Jiří Havelka a kolektiv: Vykouření (naší kauzy, vaší kauzy). Režie Jiří Havelka, dramaturgie Martin Sládeček, scéna Martin Ondruš, kostýmy Luděk Kellner. Premiéra 11. listopadu 2022.


    Komentáře k článku: Vykouření jedné kauzy čili Znak je prostě znak

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,