Když minulost vypaluje otázky dnešku
K paradoxům evropských dějin minulého století se v letošním dramaturgickém cyklu Hluboké rány, krásné jizvy obrací HaDivadlo. Komorní brněnská scéna si jako ouverturu této řady nemohla snad ani vybrat lepší látku, než je úspěšný román Vyhnání Gerty Schnirch. Jeho autorka Kateřina Tučková ve svých dílech zpracovává traumatická místa tuzemské novodobé historie (ve zlínském divadle v minulé sezoně uvedli její Žítkovské bohyně). Násilný květnový odsun Němců z Brna roku 1945, který se cestou k Pohořelicím proměnil v přízračný pochod smrti, k takovým okamžikům patří. Akce na základě vyhlášky Národního výboru pro Velké Brno z 30. května 1945 nařídila shromáždit německé ženy, děti a seniory. Už v Brně začaly proti této skupině násilnosti a průvod odhadovaný až na pětatřicet tisíc lidí doprovázeli ozbrojenci. Podle očitých svědků mnozí zemřeli vyčerpáním, jiní byli ubiti či zastřeleni. Přesná čísla neexistují, počet obětí se však odhaduje až na několik tisíc lidí.
Sára Venclovská jako Gerta – dívka plná ideálů i zahořklá stařena FOTO JAKUB JÍRA
Tučkové próza je pečlivě zasazena do konkrétních dobových reálií jihomoravské metropole, Pohořelic a Pálavy. Začíná jarem 1939 a je dovedena do roku 2000. Dramatizace Mariána Amslera s pietou zpracovává román do scénáře, jehož architektura staví také na pěti částech nazvaných identicky jako kapitoly knihy. Končí se i stejnou větou. A pomineme-li několik detailů (třeba u Gertina bratra Fridríška), nedošlo k žádnému většímu posunu u žádné z figur.
Vedle co nejvěrnějšího otisku literatury na jeviště má režie další ambici: vystavět košatý dějinný příběh, který diváka strhne nejen silou jednoho zlomeného osudu, ale stejně tak chce působit autenticitou importovanou a zdůrazňovanou v inscenaci nejrůznějšími způsoby. Divadlo před začátkem zkoušení sbíralo dobový nábytek i oděvy, došívaly se jen uniformy Svazu německých dívek. Tento původní mobiliář i textilie v Amslerově zdařilé výpravě hrají. Jeviště vytváří kruhovou arénu obloženou pytli na sezení, polovina publika sedí na židlích. Stejné vaky a měchy se objeví také v inscenaci a mají zesilovat ono historické propojení zpodobněných a přihlížejících. Těžiště scény tvoří skrumáž nábytku, v níž dominuje postel – tedy symbol toho, kde je člověk doma, kde má své hnízdo a svoji nejvlastnější intimitu.
Po vzoru předlohy se kýžená hodnověrnost a historická atmosféra budují dobovými úryvky z nejrůznějších projevů, jako je třeba ten poválečný Benešův, v němž od hlavy státu přímo zazní požadavek: Musíme Němce vylikvidovat!
Amsler ale nestvořil žádné popisné docu drama ani prostou historickou fresku (jde přitom o jednu z nejzalidněnějších inscenací HaDivadla, kdy dvacet lidí hraje zhruba dvakrát více postav). Onen naznačený dotek historie je režii záminkou nejen k velkolepému vyprávění. Z opulentní dvouapůlhodinové inscenace se totiž nenuceně derou historické obrázky, ale také otázky: Jak rozumíme historii, jsme schopni odpuštění, kdy, kde a za jakých podmínek je člověk někde doma? I když samozřejmě velkým tématem zůstává stále zamlžená a politicky vlastně nedořešená tragédie. Na začátku i konci večera je použit také text petice Mládeže za multikulturní Brno, která právě při 55. výročí ukončení druhé světové války vyzvala politickou reprezentaci města k omluvě brněnským Němcům.
Snahu o divadelní hyperrealitu režie posléze stvrzuje až naturalistickým demonstrováním brutality, sexuální agrese či užitím nahoty. Dlužno zdůraznit, že tyto Amslerovy stylotvorné prostředky jsou užity s mírou. Ostatně pro pošťouchnutí divákovy zvědavosti i jako varování příchozích slouží leták s desaterem, v němž jsou na vypjaté scény či použité prostředky (mlhostroj, stroboskop, padající omítka i vylévaná voda) lidé upozorněni. Útlocitnému publiku je dokonce nabídnut v případě nevole odchod ze sálu.
Je jasné, že právě v brněnském prostředí tato látka i zvolený přístup k ní rezonují a vyvolají patřičnou sumu emocí. Dá se říci, že nikdo neodejde z Amslerovy inscenace nedotčen: jedno jak. Síla této divadelní výpovědi spočívá v opsaném konceptu, stejně jako srozumitelném traktování historie, v níž nezbloudí ani mladší ročníky, přestože se nepostupuje pouze v lineárním časovém vyprávění. A samozřejmě jsou to také herecké výkony, k jejichž vrcholům patří právě Gerta Sáry Venclovské. Mladá herečka bez afektu a přesvědčivě sklenula životní oblouk hrdinky, která vyjde z dějin jako zahořklá a podvedená bytost. Venclovská je stejně přesvědčivá jako mladá dívka i umírající stařena. Všichni ostatní hrají desítky větších i epizodních figur, z nichž lze vyzvednout až naturalisticky vyvedenou venkovskou vdovu Zipfelovou v jímavém podání Simony Pekové. Divák se zřejmě zadře o vstupní ztvárnění Gertiny dcery Barbory, kterou jako dítě v přezvětšeném fyzickém i hereckém pojetí hraje odrostlá Marie Ludvíková. Tento groteskní moment inscenaci načas jakoby poněkud vykloubí, ale vzápětí se vše opět slije do silné podívané, v níž lze ještě trochu hartusit na poněkud banální ztvárnění ruské okupace i dobových přemetů socialismu demonstrovaného dobovými songy.
Režisér Amsler se tímto titulem rozloučil s postem uměleckého šéfa HaDivadla. Rozloučil se pozoruhodně a kvalitně. Mladý umělec inklinoval léta k nové německé dramatice, ale inscenací Vyhnání Gerty Schnirch dokázal, že mu konvenují nejen nepravidelné texty, ale že dokáže stvořit silnou, múzickou a výmluvnou inscenaci také z pravidelně skládaného a vršeného historického materiálu a literatury. Poslední novinka HaDivadla má tak podle mého soudu potenciál stát se přitažlivým titulem také pro starší diváky, kteří s publikem této scény spojováni příliš často nejsou.
HaDivadlo – Kateřina Tučková, Marián Amsler: Vyhnání Gerty Schnirch. Režie a výprava Marián Amsler, dramaturgie Marie Špalová, hudba Ivan Acher. Premiéra 28. října 2014.
Komentáře k článku: Když minulost vypaluje otázky dnešku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
