Divadelní noviny > Kritika

Vyhlížení nového člověka na Provázku

V rámci pravidelných štací v pražské Arše představilo v prosinci Divadlo Husa na provázku dvě novinky své covidové dvojsezony 2020/2022 nazvané Brave new man. Inscenaci Pammrová/Březina s podtitulem svítání na západě ekofeminismu režíroval Jan Frič. David Jařab představil vlastní divadelní adaptaci knihy Alberta Vojtěcha Friče nazvanou Čerwuiš, které dal podtitul dva světy jedné země.

Český překlad anglického slova brave v mottu dvojsezony není jednoznačný, ale všechny významy, jež uvádí akademický anglicko-český slovník, nakonec přiléhavě, i když s jistou ironií korespondují s oběma tituly. Odvážný, statečný, ale také nádherný, skvělý nebo ideální a utopistický nový člověk zastřešil v repertoáru divadla dva příběhy, které z různé perspektivy nahlížejí konflikt mezi moderní, tzv. konzumní civilizací a životem v souladu s přírodou, sebou samým a přirozeným řádem světa. Jejich protagonisté se jako průkopníci vyrovnávají s touhou po tom, co aktuálně nazýváme třeba udržitelností, praktickou ekologií či sociálně odpovědnou společností.

Divná samotářka a prorocká vizionářka

Spisovatelka, filozofka a překladatelka Anna Pammrová (1860–1945) většinu života dobrovolně prožila o samotě, v lese, odkázaná jen na produkty vlastního hospodaření. Jdu-li sama, kam mne duše vede, nezbloudím, tvrdila. Její dvě děti sotva dospěly, odešly z chatrného domku, kam s nimi utekla od nevzdělaného manžela a tyrana.

Základem Fričovy inscenace Pammrová/Březina jsou její dopisy celoživotnímu příteli Otokaru Březinovi, s nímž se ovšem osobně setkala jen krátce a všehovšudy dvakrát v životě. Přesto byl jediný člověk, s nímž mohla jsem bez ostychu sdíleti vše, co se rojilo v mém vědomí, více méně se pnoucím nad propastí zmaru.

Pod koláží z korespondence Pammrové jsou podepsáni režisér Jan Frič, dramaturg Martin Sládeček a scénografka Jana Hauskrechtová. Textem prostupuje motiv samoty, ale i nenaplněné touhy po blízkosti, otevřená líčení nejvnitřnějších pocitů, často protikladná a paradoxní. Popisy únavy, dnes bychom řekli frustrace, z každodenní dřiny na zahradě a v domácnosti střídá hořká sebeironie poznámek o falických choutkách a pochyby o vlastním ženství. Ale je tu také spousta pozoruhodných sarkastických a jasnozřivých postřehů o literatuře, přírodě, moderní civilizaci nebo lidské povaze.

Pammrovou hraje Ivana Hloužková, „nepřítomnému“ básníku Březinovi dal podobu Dušan Hřebíček. Oba jsou oblečeni ve světle modrých džínách a bílém tričku, Hloužkové svítí na nohou bílé sportovní boty. Vypadají jako unavený manželský pár, který vyrazil o víkendu na chalupu, a toho prvotního vjemu, který je ve strmém rozporu s osobností Pammrové i Březiny a s tím, o čem se na scéně mluví, se po celé představení prakticky nelze zbavit.

Fričova režie posouvá příběh platonického vztahu i Pammrové úvahy do současného kontextu, vizuálně i herecky je banalizuje. Ani jedno textu nesvědčí. Ona si do prázdného prostoru přivleče dvoukolák s „domácností“ – torzem kuchyňské linky. On se usadí opodál na lehátku. Ví o ní, občas ji se zájmem sleduje, ale většinou upírá pohled do neznáma nebo medituje. Také se opatrně pokouší o přiblížení, nahlédne okýnkem do kuchyně, pomůže zapojit solární panely (sic!), které Pammrová vybalila z krabic a neví si s nimi rady. S výjimkou popěvku o zajíčkovi, co sedí ve své jamce sám, mlčí.

Pammrová nastoupí do kuchyně, postaví na zem omšelou barovou židli a spustí. Vypadá jako holka od rány, na kterou se všichni vykašlali, přežívá někde v chatě a potřebuje si to vyřídit s celým světem. Dryáčnicky gestikuluje, naštvaná a výsměšná, jako by se pokoušela překřičet samotu. Pořád něco bezcílně přenáší a něčím lomozí. Z otevřené skříňky se vyvalí nádobí, z trouby kamení. Připíná si podivný pás s pouzdrem na „penis“, vráží do něj polínko a zapaluje ho. Ke konci s Březinou cvičí jógu.

Frič se pokouší monolog Pammrové a její život uprostřed lesů „zdivadelnit“ drobnými akcemi. Hloužková je naplňuje zarputile, ale jaksi bezduše a mechanicky, dokonce i když přenáší knihy, jež jí zaslal Březina, a vybíjí si vztek tím, že do nich rube sekáčkem na maso. Zdá se, jako by ji obsah vět, které říká, míjel. Myšlenky Pammrové tak, bohužel, do značné míry míjejí i publikum.

Hezké jsou snové scény, kdy třeba iracionálně „ožívá“ kuchyňská linka nebo si Pammrová s Březinou jako při dětské hře vyměňují svítící provázky navlečené mezi prsty jako souhvězdí. V těch okamžicích se osamělému, přesto intenzivnímu (spolu)bytí obou osobností inscenace přiblíží asi nejvíc.

Jak to vlastně Frič myslel s tím „svítáním na západě ekofeminismu“, zůstává záhadou. Že by skeptická ironie? Nový člověk! Jen rafinovaná brutalita. Tu jako živočich lesní větřím, slyším a vidím v odporném „sebevědomí“ moderně vyškolené mládeže. Jen rafinovaná brutalita. Každopádně tato i jiné Pammrové myšlenky, ona originální fúze filozofického myšlení a praktické ženské zkušenosti, stojí za pozornost.

Bílý a rudý muž

Zatímco inscenace Pammrová/Březina nás nechává v nejistotě, Jařabův Čerwuiš je celkem předvídatelné divadelní exemplum na téma, k němuž se režisér i autorsky opakovaně vrací: moderní civilizace versus přírodní národy a jejich kolonizace. Tentokrát si jako předlohu vybral poměrně známý a literárně už několikrát zpracovaný příběh českého cestovatele a etnografa Alberta Vojtěcha Friče a syna indiánského náčelníka z kmene Čamakoků jménem Čerwuiš. Toho Frič přivezl do Prahy v roce 1908, aby lékaři mohli najít lék na neznámé parazitární onemocnění, které sužovalo jeho kmen, což se podařilo.

Jařabova inscenace začíná ve chvíli, kdy se starý a nemocný Frič spočívající v křesle ohlíží za svým životem. Zachránil Čerwuiše, když ho vyléčil, nebo ho zničil, když mu ukázal svět, jenž ho fascinoval, ale kterému nerozuměl, kam nepatřil a pro který zůstal zasraným indiánem?

V surreální krajině uprostřed vodní plochy, z níž vystupuje dřevěná lávka, pár kamenů a kmeny stromů, se umírajícímu Fričovi ve stavu mezi vědomím a nevědomím vynořují obrazy a situace příběhu: setkání s Čerwuišem, pražský pobyt, horečka po bodnutí hmyzem, imaginární rozhovor s Indiánkou Lorai, kterou si při indiánském obřadu vzal za ženu… Díky působivé choreografii i hudbě Jakuba Kudláče jsou to často obrazy sugestivní. Je v nich ale zvláštní rozpor mezi někdy až příliš explicitním textem a množstvím neverbálních scén, jež stavějí jen na pocitech a divoké tělesnosti.

Pozornosti neujde evidentně záměrné „zrcadlení“ obou kultur. Friče štamgasti zbijí, protože si domů přivezl indiána, a indiánští burani, kteří mluví moravským dialektem (sic!), zmlátí Čerwuiše, jenž se chlubí z Prahy přivezeným párkem a skleněným půllitrem. Sám Frič nakonec říká, jak si uvědomil, že Čerwuiš je vlastně inverzním obrazem jeho samého, který hledá sám sebe, svou podstatu a sebeurčení na místech nejvzdálenějších své rodné zemi.

Konfrontace „dobyvatelské“ západní civilizace a „panenské“ kultury paraguayských Indiánů ústí v Jařabově inscenaci útěšně do happy endu, jejž ztělesňuje dcera Hermína, kterou Fričovi porodila Lorai a již nikdy neviděl: Byly ve mně celou tu dobu otče, (…) můj svět a tvůj. Dva světy jedné země.

To nejlepší na začátku

Pražské hostování Provázku tentokrát otvírala téměř dva roky stará inscenace Anny Davidové podle knížky Daniila Charmse Cirkus Abrafrk určená dětem. V brilantní klauniádě, načasované do nejmenšího detailu tak, že útok na bránici přítomných byl devastující, účinkovali herci Ondřej Kokorský, Miroslav Sýkora a Tomáš Žilinský, nevídané loutky Františka Petráka a jazykové hříčky a zvukomalebné nápady, které do češtiny s mistrovskou lehkostí a vtipem přeložil Ondřej Mrázek.

Divadlo Husa na provázku, Brno – A. Pammrová, O. Březina: Pammrová/Březina. Režie Jan Frič, dramaturgie Martin Sládeček, výprava Jana Hauskrechtová, hudba Tomáš Šenkyřík. Premiéra 3. prosince 2021, provázek.sklep (psáno z hostování v pražské Arše 11. prosince 2021).

Divadlo Husa na provázku, Brno – A. V. Frič a D. Jařab: Čerwuiš. Režie a scéna David Jařab, dramaturgie Kateřina Menclerová, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 3. září 2021, provázek.sál (psáno z hostování v pražské Arše 12. prosince 2021).

Divadlo Husa na provázku, Brno – Daniil Charms: Cirkus Abrafrk. Překlad Ondřej Mrázek, režie Anna Davidová, dramaturgie Kateřina Menclerová, výtvarník František Petrák, výtvarná spolupráce Martin Ondruš, kostýmy Nikola Štěpánková, hudba Mario Buzzi. Premiéra 7. března 2020, provázek.sklep (psáno z hostování v pražské Arše 11. prosince 2021).

• Autor: Marie Reslová
• Publikováno: 10. ledna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vyhlížení nového člověka na Provázku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ