Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Vyhlížení nového člověka na Provázku

    V rámci pravidelných štací v pražské Arše představilo v prosinci Divadlo Husa na provázku dvě novinky své covidové dvojsezony 2020/2022 nazvané Brave new man. Inscenaci Pammrová/Březina s podtitulem svítání na západě ekofeminismu režíroval Jan Frič. David Jařab představil vlastní divadelní adaptaci knihy Alberta Vojtěcha Friče nazvanou Čerwuiš, které dal podtitul dva světy jedné země.

    Princip zrcadlení je v adaptaci knihy A. V. Friče přítomen i v dvojobsazení ústředních postav: Čerwuiše hrají Dominik Teleky (na snímku) a Tereza Marečková, Friče Dalibor Buš a Dušan Hřebíček (Čerwuiš, režie David Jařab) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Český překlad anglického slova brave v mottu dvojsezony není jednoznačný, ale všechny významy, jež uvádí akademický anglicko-český slovník, nakonec přiléhavě, i když s jistou ironií korespondují s oběma tituly. Odvážný, statečný, ale také nádherný, skvělý nebo ideální a utopistický nový člověk zastřešil v repertoáru divadla dva příběhy, které z různé perspektivy nahlížejí konflikt mezi moderní, tzv. konzumní civilizací a životem v souladu s přírodou, sebou samým a přirozeným řádem světa. Jejich protagonisté se jako průkopníci vyrovnávají s touhou po tom, co aktuálně nazýváme třeba udržitelností, praktickou ekologií či sociálně odpovědnou společností.

    Divná samotářka a prorocká vizionářka

    Spisovatelka, filozofka a překladatelka Anna Pammrová (1860–1945) většinu života dobrovolně prožila o samotě, v lese, odkázaná jen na produkty vlastního hospodaření. Jdu-li sama, kam mne duše vede, nezbloudím, tvrdila. Její dvě děti sotva dospěly, odešly z chatrného domku, kam s nimi utekla od nevzdělaného manžela a tyrana.

    Základem Fričovy inscenace Pammrová/Březina jsou její dopisy celoživotnímu příteli Otokaru Březinovi, s nímž se ovšem osobně setkala jen krátce a všehovšudy dvakrát v životě. Přesto byl jediný člověk, s nímž mohla jsem bez ostychu sdíleti vše, co se rojilo v mém vědomí, více méně se pnoucím nad propastí zmaru.

    Pod koláží z korespondence Pammrové jsou podepsáni režisér Jan Frič, dramaturg Martin Sládeček a scénografka Jana Hauskrechtová. Textem prostupuje motiv samoty, ale i nenaplněné touhy po blízkosti, otevřená líčení nejvnitřnějších pocitů, často protikladná a paradoxní. Popisy únavy, dnes bychom řekli frustrace, z každodenní dřiny na zahradě a v domácnosti střídá hořká sebeironie poznámek o falických choutkách a pochyby o vlastním ženství. Ale je tu také spousta pozoruhodných sarkastických a jasnozřivých postřehů o literatuře, přírodě, moderní civilizaci nebo lidské povaze.

    Pammrovou hraje Ivana Hloužková, „nepřítomnému“ básníku Březinovi dal podobu Dušan Hřebíček. Oba jsou oblečeni ve světle modrých džínách a bílém tričku, Hloužkové svítí na nohou bílé sportovní boty. Vypadají jako unavený manželský pár, který vyrazil o víkendu na chalupu, a toho prvotního vjemu, který je ve strmém rozporu s osobností Pammrové i Březiny a s tím, o čem se na scéně mluví, se po celé představení prakticky nelze zbavit.

    Fričova režie posouvá příběh platonického vztahu i Pammrové úvahy do současného kontextu, vizuálně i herecky je banalizuje. Ani jedno textu nesvědčí. Ona si do prázdného prostoru přivleče dvoukolák s „domácností“ – torzem kuchyňské linky. On se usadí opodál na lehátku. Ví o ní, občas ji se zájmem sleduje, ale většinou upírá pohled do neznáma nebo medituje. Také se opatrně pokouší o přiblížení, nahlédne okýnkem do kuchyně, pomůže zapojit solární panely (sic!), které Pammrová vybalila z krabic a neví si s nimi rady. S výjimkou popěvku o zajíčkovi, co sedí ve své jamce sám, mlčí.

    Pammrová nastoupí do kuchyně, postaví na zem omšelou barovou židli a spustí. Vypadá jako holka od rány, na kterou se všichni vykašlali, přežívá někde v chatě a potřebuje si to vyřídit s celým světem. Dryáčnicky gestikuluje, naštvaná a výsměšná, jako by se pokoušela překřičet samotu. Pořád něco bezcílně přenáší a něčím lomozí. Z otevřené skříňky se vyvalí nádobí, z trouby kamení. Připíná si podivný pás s pouzdrem na „penis“, vráží do něj polínko a zapaluje ho. Ke konci s Březinou cvičí jógu.

    Frič se pokouší monolog Pammrové a její život uprostřed lesů „zdivadelnit“ drobnými akcemi. Hloužková je naplňuje zarputile, ale jaksi bezduše a mechanicky, dokonce i když přenáší knihy, jež jí zaslal Březina, a vybíjí si vztek tím, že do nich rube sekáčkem na maso. Zdá se, jako by ji obsah vět, které říká, míjel. Myšlenky Pammrové tak, bohužel, do značné míry míjejí i publikum.

    Hezké jsou snové scény, kdy třeba iracionálně „ožívá“ kuchyňská linka nebo si Pammrová s Březinou jako při dětské hře vyměňují svítící provázky navlečené mezi prsty jako souhvězdí. V těch okamžicích se osamělému, přesto intenzivnímu (spolu)bytí obou osobností inscenace přiblíží asi nejvíc.

    Jak to vlastně Frič myslel s tím „svítáním na západě ekofeminismu“, zůstává záhadou. Že by skeptická ironie? Nový člověk! Jen rafinovaná brutalita. Tu jako živočich lesní větřím, slyším a vidím v odporném „sebevědomí“ moderně vyškolené mládeže. Jen rafinovaná brutalita. Každopádně tato i jiné Pammrové myšlenky, ona originální fúze filozofického myšlení a praktické ženské zkušenosti, stojí za pozornost.

    Zleva Miroslav Sýkora, Ondřej Kokorský a Tomáš Žilinský v inscenaci podle knížky Daniila Charmse určené dětem (Cirkus Abrafrk, režie Anna Davidová) FOTO IVO DVOŘÁK

    Bílý a rudý muž

    Zatímco inscenace Pammrová/Březina nás nechává v nejistotě, Jařabův Čerwuiš je celkem předvídatelné divadelní exemplum na téma, k němuž se režisér i autorsky opakovaně vrací: moderní civilizace versus přírodní národy a jejich kolonizace. Tentokrát si jako předlohu vybral poměrně známý a literárně už několikrát zpracovaný příběh českého cestovatele a etnografa Alberta Vojtěcha Friče a syna indiánského náčelníka z kmene Čamakoků jménem Čerwuiš. Toho Frič přivezl do Prahy v roce 1908, aby lékaři mohli najít lék na neznámé parazitární onemocnění, které sužovalo jeho kmen, což se podařilo.

    Jařabova inscenace začíná ve chvíli, kdy se starý a nemocný Frič spočívající v křesle ohlíží za svým životem. Zachránil Čerwuiše, když ho vyléčil, nebo ho zničil, když mu ukázal svět, jenž ho fascinoval, ale kterému nerozuměl, kam nepatřil a pro který zůstal zasraným indiánem?

    V surreální krajině uprostřed vodní plochy, z níž vystupuje dřevěná lávka, pár kamenů a kmeny stromů, se umírajícímu Fričovi ve stavu mezi vědomím a nevědomím vynořují obrazy a situace příběhu: setkání s Čerwuišem, pražský pobyt, horečka po bodnutí hmyzem, imaginární rozhovor s Indiánkou Lorai, kterou si při indiánském obřadu vzal za ženu… Díky působivé choreografii i hudbě Jakuba Kudláče jsou to často obrazy sugestivní. Je v nich ale zvláštní rozpor mezi někdy až příliš explicitním textem a množstvím neverbálních scén, jež stavějí jen na pocitech a divoké tělesnosti.

    Pozornosti neujde evidentně záměrné „zrcadlení“ obou kultur. Friče štamgasti zbijí, protože si domů přivezl indiána, a indiánští burani, kteří mluví moravským dialektem (sic!), zmlátí Čerwuiše, jenž se chlubí z Prahy přivezeným párkem a skleněným půllitrem. Sám Frič nakonec říká, jak si uvědomil, že Čerwuiš je vlastně inverzním obrazem jeho samého, který hledá sám sebe, svou podstatu a sebeurčení na místech nejvzdálenějších své rodné zemi.

    Konfrontace „dobyvatelské“ západní civilizace a „panenské“ kultury paraguayských Indiánů ústí v Jařabově inscenaci útěšně do happy endu, jejž ztělesňuje dcera Hermína, kterou Fričovi porodila Lorai a již nikdy neviděl: Byly ve mně celou tu dobu otče, (…) můj svět a tvůj. Dva světy jedné země.

    Ivana Hloužková a Dušan Hřebíček zpřítomňují korespondenci Anny Pammrové a Otokara Březiny (Pammrová/Březina, režie Jan Frič) FOTO DAVID KONEČNÝ

    To nejlepší na začátku

    Pražské hostování Provázku tentokrát otvírala téměř dva roky stará inscenace Anny Davidové podle knížky Daniila Charmse Cirkus Abrafrk určená dětem. V brilantní klauniádě, načasované do nejmenšího detailu tak, že útok na bránici přítomných byl devastující, účinkovali herci Ondřej Kokorský, Miroslav Sýkora a Tomáš Žilinský, nevídané loutky Františka Petráka a jazykové hříčky a zvukomalebné nápady, které do češtiny s mistrovskou lehkostí a vtipem přeložil Ondřej Mrázek.

    Divadlo Husa na provázku, Brno – A. Pammrová, O. Březina: Pammrová/Březina. Režie Jan Frič, dramaturgie Martin Sládeček, výprava Jana Hauskrechtová, hudba Tomáš Šenkyřík. Premiéra 3. prosince 2021, provázek.sklep (psáno z hostování v pražské Arše 11. prosince 2021).

    Divadlo Husa na provázku, Brno – A. V. Frič a D. Jařab: Čerwuiš. Režie a scéna David Jařab, dramaturgie Kateřina Menclerová, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 3. září 2021, provázek.sál (psáno z hostování v pražské Arše 12. prosince 2021).

    Divadlo Husa na provázku, Brno – Daniil Charms: Cirkus Abrafrk. Překlad Ondřej Mrázek, režie Anna Davidová, dramaturgie Kateřina Menclerová, výtvarník František Petrák, výtvarná spolupráce Martin Ondruš, kostýmy Nikola Štěpánková, hudba Mario Buzzi. Premiéra 7. března 2020, provázek.sklep (psáno z hostování v pražské Arše 11. prosince 2021).


    Komentáře k článku: Vyhlížení nového člověka na Provázku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,