Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Vulva není sprosté slovo

    Divadlo LETÍ uvedlo v české premiéře dílo izraelské autorky Sivan Ben Yishai (*1978), a sice hru Láska/Argumentační cvičení, v překladu Barbory Schnelle a v režii Kashy Jandáčkové. Autorka z rodné země před lety odešla, protože dělat divadlo v Izraeli znamenalo, že inscenace, které vzniknou v Tel Avivu, se pak hrají v osadách na okupovaném území, což pro ni bylo morálně nepřijatelné. Od roku 2012 žije v Berlíně. Hru Láska/Argumentační cvičení napsala v rámci autorské rezidence v Národním divadle v Mannheimu a byla s ní pozvána na prestižní festival Mülheimer Theatertage 2020. Diváci Pražského divadelního festivalu německého jazyka mohou znát její hru Like Lovers Do (Memoáry Medúzy), jejíž inscenace v režii Pınar Karabulut byla pozvána na Berliner Theatertreffen 2022 (o inscenaci jsem psala v časopise Svět a divadlo, č. 1, 2023; v DN 22/2022 o ní referoval Petr KlariN Klár). Magazín Theater heute zvolil Sivan Ben Yishai dva roky po sobě Divadelní autorkou roku.

    Ve společném životě s Olive (zleva Marie Kieslowski, Anna Kameníková a Karolína Vágnerová) je Pepek (Jakub Gottwald) ústřední postavou FOTO JAN HROMÁDKO

    Navždy vedlejší postavou?

    Hra Láska/Argumentační cvičení je však pro náš kulturní kontext doslova „revoluční“ především tím, že se v ní zřejmě teprve podruhé na českém jevišti probírá naprosto otevřeně ženský orgasmus. Ze scény tak mnohokrát zaznějí názvy pro různé části ženského a mužského pohlaví, a to nejenom ty latinské, ale i velice hrubozrnné české výrazy. Není to však samoúčelné, autorce se tyto pojmy a sexuální fráze daří zapojit do kontextu velmi konkrétní sexuální problematiky, či spíše činnosti. Hlavně ale odkazují ke kulturně i individuálně závažnému tématu ženské sebenenávisti, nenávisti k vlastnímu tělu a pohlaví, jež je v naší kultuře po staletí zakořeněna a předává se z generace na generaci takřka bez ohledu na režim či výchovné metody v rodině, ve škole, osvětě či zdravotnictví. V tomto ohledu hra navazuje na skoro třicet let starý divadelní text Monology vagíny (1996) Eve Ensler, který u nás od roku 2002, respektive 2005, až do roku 2018 uvádělo Intimní divadlo Dáši Bláhové.

    Ve hře Sivan Ben Yishai samozřejmě nejde pouze o lásku k vlastnímu tělu. Hlavní hrdinka Olive Oylová v podání tří hereček vyjevuje v odporu k vlastnímu pohlaví nelásku k sobě, nejistotu, sebepodceňování, nedostatek sebeúcty a vědomí vlastní hodnoty. Původně se jedná o kreslenou postavičku, partnerku Pepka námořníka. Ten je, stejně jako v kresleném seriálu, ve společném životě s Olive hlavní postavou. Ona se ocitá ve vedlejší úloze, přestože je úspěšnou a oceňovanou autorkou románů. Vlastně se za vedlejší figuru považuje i ve vlastním životě.

    Hra má narativní er-formu, je v ní minimum jednovětých replik či krátkých promluv, většinu textu tvoří komentář vyprávěný v minulém čase. Na jevišti ho může ztvárnit kdokoli, v inscenaci Divadla LETÍ ve VILE Štvanice jsou to právě ony tři jednotně oděné představitelky Olive. Jedna z nich, Marie Kieslowski, přitom i zpívá a živě hraje na elektronické piano vlevo pod pódiem, na něž chvílemi vstoupí a zapojí se do hry jako Olive a komentátorka. Scéna Jána Tereby je vybavena pár kousky nábytku včetně knihovny, což vytváří dojem Olivina bytu, do něhož se Pepek navzdory jejím dřívějším zásadám nastěhoval.

    V hlavní roli penis, nebo vulva?

    Olive je navenek emancipovaná, nezávislá, vzdělaná a nadaná feministka, v osobním životě po setkání s Pepkem ale její postoje vezmou okamžitě za své a ona se chová podle rad lhostejného machistického otce a babičky, která jí prezentuje prastarou ženskou roli v tradičním soužití. (Tyto postavy nejsou ve hře přímo přítomné, jejich repliky jsou uvedeny v uvozovkách, jde tedy o citáty, jak se Olive vybavují v paměti.) Navzdory všem svým předpokladům přejímá Olive v osobním životě patriarchální pravidla, protože si chce Pepka „udržet“. Nechápe, jak je možné, že si vybral zrovna ji, a chce za to být patřičně vděčná. Nepřipadá si dostatečně hodnotná a atraktivní. Postupně se sice všechny tři herečky svléknou do krajkového růžového sexy prádla a obléknou saténové župánky téže barvy, ústřední představitelka Anna Kameníková si ale zakrývá tělo židlí a jako Olive vysvětluje, že se za ně stydí, stejně jako za svůj hlas. Nejvíc se ovšem bojí, že by se mohlo Pepkovi hnusit její pohlaví, které není schopná přijmout, přestože ji samotnou přitahuje. Všechno, co se k němu pojí, ale považuje v duchu neblahé tradice ženského sebeprožívání za nějak nechutné. Zato Pepkův penis se v podstatě stal v jejich domácnosti hlavní postavou.

    Pepka ztvárňuje Jakub Gottwald bohužel až příliš karikaturně jako chlapácký, avšak intelektuálně méněcenný typ. Pro autorku i režisérku je na rozdíl od kresleného seriálu a navzdory patriarchálním vzorcům hlavní postavou komplikovaná a zakomplexovaná Olive. Gottwald je obsazen zcela v souladu se svým fyzickým typem svalnatého, přitažlivého chlapíka, ale využívá velmi omezené výrazové prostředky – jistě v souladu s režijní koncepcí i neměnnou kreslenou postavičkou svalovce z jedním okem zamhouřeným a s dýmkou v koutku úst. Krajní zjednodušení a typizace postavy však ochuzuje i samotnou Olive (byť ztrojenou) a bagatelizuje do jisté míry její téma, jež je, jak bylo řečeno, tématem obecně kulturním.

    Druhou část hry ovládne Olivin až chorobný stud za vlastní tělo: Leží tu polonahá žena a navrhuje nekonečný seznam vaginálních onemocnění šokované gynekoložce, která vůbec nechápe, co se tu sakra děje a proč se ta podivná komiksová postavička nezvedne, neoblékne a neodejde z kliniky. Současně však Olive posedne nezkrotná touha a ona rozvíjí vize o sobě jako ženě tygřici nadpřirozených schopností. Na jevišti jsou její touha a sebepřijetí ztvárněny ve skromnějších rozměrech, ale neméně působivě: scéně teď dominuje růžovočervená hebká chlupatá vulva, kolem ní jsou rozesety kaktusovité ostrůvky plné prstů. Protagonistka se ve vertikálně ztvárněné části vulvy vlní a tančí. V závěru se ale hrdinka bohužel vrací k zoufalému sebenenávistnému vnímání vlastního pohlaví: Paní doktorko, já teda chápu, že je všechno v pořádku, ale nemohla byste mi třeba doporučit nějaký sprej nebo speciální mýdlo, které by ten zápach nějak zmírnilo? Přestože nám matky naštěstí už nevtloukaly do hlavy, že naše tělo patří našemu muži, zdá se, že pořád nepatří ani nám, alespoň podle Sivan Ben Yishai.

    Divadlo LETÍ, Praha – Sivan Ben Yishai: Láska/Argumentační cvičení. Překlad Barbora Schnelle, režie Kasha Jandáčková, dramaturgie David Košťák, výprava Ján Tereba, hudba Marie Kieslowski. Premiéra 2. a 4. května 2024 ve VILE Štvanice.


    Komentáře k článku: Vulva není sprosté slovo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,