Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    MET NYC: Všichni křičí, že Lucie emocemi šetří

    Vážení čtenáři Divadelních novin,

    tímto příspěvkem zahajujeme pravidelné otiskování překladů amerických kritických reakcí na operní produkce vysílané přímým přenosem z newyorské Metropolitní opery do mnoha zemí světa – i do České republiky. Někdy to bude jedna, jindy výběr z několika recenzí, pokud možno především z nejdůležitějšího amerického deníku The New York Times. Občas bude připojen i můj vlastní komentář. Recenze bude otištěna v den mezinárodního přenosu.

    Přetištěné recenze byly napsané hned po premiéře, což mohlo být týden, dva i více před přenosem. Někdy se proto může stát, že obsazení, které uvidíte (či jste viděli), bylo oproti premiéře z nějakého důvodu změněno. Datum recenze bude – pro vaši informaci – vždy připojeno.

    Pokud se týká přenosu Lucie di Lammermoor 19. března, jde o obnovenou inscenaci z r. 2007. Tato – obnovená – premiéra se konala 24. února 2011. Z tohoto důvodu je recenze stručnější, než kdyby to byla zbrusu nová inscenace. Napsal ji druhý (či „záložní“) kritik (second stringer) The New York Times Zachary Woolfe, vyšla 25. února.

    Všichni křičí, že Lucie přenechala emoce mužům

    V polovině druhého dějství Donizettiho opery Lucia di Lammermoor, zoufalá a osudem zrazená hlavní hrdinka, již opustili všichni, jimž důvěřovala, a jež má být provdaná proti své vůli, volá, že už není schopna ani pláče. Mé slzy mě opustily, lká. Protože Natalie Dessayová v roli Lucie do té doby neprolila ani jednu slzu a vlastně nepůsobila o moc víc, než jen trochu vzrušená a zmatená, tento srdceryvný okamžik nemá příliš smysl, a také zůstává nepovšimnut. V této šedivé a atmosféricky působivé obnovené inscenaci režisérky Marry Zimmermanové je dost místa, kde by Lucie měla být, ale není. To neznamená, že na scéně nestojí sopranistka, a to renomovaná: Natalie Dessayová, která se vrátila do souboru po dvou letech. Její chladný hlas je o něco tenčí než býval, ale stále působivý v koloraturách a v okamžicích, kdy hudba dosahuje vrcholných míst. Její hlas není ten hlavní problém, nýbrž to, čemu má sloužit: k charakterizaci a dramatickému vývoji postavy.

    Dessayová a Zimmermanová zřejmě důkladně promyslely každý její pohyb (z fyzické stránky byl Deassayové výkon v podstatě stejný jako v r. 2007, kdy inscenace byla nová), ale výsledkem je Lucie zbavená – jako by – duše. Zdá se, že hlavní cílem zpěvačky bylo nepodlehnout přílišnému patosu, nevypadat příliš “operně.” Lucie, je na výsost romantická postava, která pláče, omdlívá a její tělo prochází křečí. Jak stojí v libretu: “Je překonávána neštěstím a strachem.” Jde o dílo, v němž převládají vášně a krev. Ale v této inscenaci je Lucie uzavřená do sebe do takové míry, že na diváka působí nezúčastněně.

    Snad vzhledem k chystaným televizním přenosům se zdá, některé inscenace MET jsou zaměřeny více na kameru než na v divadle přítomné obecenstvo. Dessayová to alespoň svým hereckým pojetím naznačuje. Pohyby jejích očí, záchvěvy jejích úst bude možno sledovat v detailních záběrech kamery, ale jsou neviditelné v operním představení a otupují divákův pozornost. Když v závěru vytváří cituplnou, strašlivou scénu, ve které přichází o rozum – tento úděsný moment, operní směs sympatizujících emocí a opojného vzrušení z osudového pádu protagonistky – je na jevišti téměř ztracená.

    Jelikož osobnost Lucie je v této produkci nevýrazná, je inscenace nevyrovnaná: mužští protagonisté se stávají zvráceně sympatičtí. Bratra Lucie, manipulátora Enrica, zpívá a hraje Ludovic Tézier s jakousi lakonickou lítostí, takže jeho bezcitné požadavky se zdají skoro oprávněné. Kwangchul Youn má vybroušený tón a značnou důstojnost v roli své skutky dobře mínícího kaplana Raimonda. Dokonce i Arturo, nežádoucí manžel, jehož Lucie zavraždí, má v podání mladého tenoristy Matthew Plenka eleganci a šarm. Mezi úspěšné mužské protagonisty inscenace lze zařadit i dirigenta Patricka Summerse.

    Joseph Calleja je kromobyčejně působivý jako Edgardo, Luciin vášnivý milenec, v jedné z nejlepších rolí jeho zatím krátké, ale strhující kariéře v Met. Závěrečná hřbitovní scéna této opery – po Luciině zhroucení – působí ve většině jejích inscenací beznadějně prázdná, „antiklimatická“. Avšak v tomto pojetí získává struktura Donizettiho opery – konečně – smysl. Inscneace vyznívá více jako tragédie Edgarda než Lucie, tak proč mu nedat poslední, nádherně výmluvné slovo.

    Zachary Woolfe

    All Cried Out, „Lucia“ Cedes Emotion to Men, The New York Times, 25. 2. 2011

    Metropolitní opera New York – Gaetano Donizetti: Lucia di Lammermoor. Dirigent Patrick Summers, režie Mary Zimmerman, účinkují Natalie Dessay, Joseph Calleja, Ludovic Tézier, Kwangchul Youn ad. Obnovená premiéra 24. února 2011. Nastudování italsky (v HD přenosu  do českých kin s českými titulky). HD přenos 19. března 2011.


    Komentáře k článku: MET NYC: Všichni křičí, že Lucie emocemi šetří

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,