Nevinnost, jejich dosavadní kinematografie – ať na ni nahlížíme jakkoli – zrovna „nevinná“ není. Naopak. Oba byli vždy ochotni skotačit s kterýmkoliv ďáblem, aby ze svého kinematografického juboxu umleli chytlavý příběh se všemi možnými atraktivními ingrediencemi a zaručenými recepty na lidovou zábavu. Jejich letošní dílko se však od toho, na co jsme u nich byli zvyklí, liší. Je to Hřebejkův zřejmě nejambicióznější film. Asi jako když malíř žánrových humoristických obrázků si najednou zkusí dramatický portrét. Nadsazuje, kopíruje moderní postupy, umanutě se snaží, aby dokázal, že má i na světové mistry. Přesto bychom měli tohle Hřebejkovo obrácení na víru artového filmu brát vážně a bez předsudků. Jen – upřímně řečeno – není lehké se v jeho snímku vyznat.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Voyeurská hra na nevinnost

    Ačkoliv pojmenovali Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským svůj nový film Nevinnost, jejich dosavadní kinematografie – ať na ni nahlížíme jakkoli – zrovna „nevinná“ není. Naopak. Oba byli vždy ochotni skotačit s kterýmkoliv ďáblem, aby ze svého kinematografického juboxu umleli chytlavý příběh se všemi možnými atraktivními ingrediencemi a zaručenými recepty na lidovou zábavu. Jejich letošní dílko se však od toho, na co jsme u nich byli zvyklí, liší. Je to Hřebejkův zřejmě nejambicióznější film. Asi jako když malíř žánrových humoristických obrázků si najednou zkusí dramatický portrét. Nadsazuje, kopíruje moderní postupy, umanutě se snaží, aby dokázal, že má i na světové mistry. Přesto bychom měli tohle Hřebejkovo obrácení na víru artového filmu brát vážně a bez předsudků. Jen – upřímně řečeno – není lehké se v jeho snímku vyznat.

    Film začíná jako melodrama a zároveň se před námi rýsuje detektivka se (zřejmě) falešným zločinem. Celé to následně vrcholí v psychologickém thrilleru, dokonce klipově střiženém, s mrtvolou a chytlavou dramatickou hudbou. Divák se ocitá v nejistotě, jestli jde o mystifikaci, anebo má věřit tomu, na co se dívá. Jestli to, co sleduje, je myšleno vážně, anebo ne. Je to staré Hřebejkovo perpetum mobile, plodící ročně další snímek, anebo pokus o převedení drsného – jakoby severského – dramatu, skrývajícího patologický milostný vztah, do uměřeného a krotkého českého prostředí? Impresivní kamera Martina Šíchy kouzlí vypjaté emoce milostné tragédie a zároveň zamotaného milostného mnohoúhelníku, jako by šlo o klip nějaké melancholické „depkařské“ kapely. Nakonec se ukáže, že sledujeme drama míjející se lásky a dobyvačného sobectví, které mezi postavami vytváří různé emotivní a dějové křivky a siločáry. Jak je zvykem v amerických filmech, nakonec se všechno do detailu vysvětlí. Před divákovýma očima se tak odkrývá příběh jedné rodiny, v němž se vyjevují mnohé „prasárničky“, zmarněná očekávání, citová traumata i chlapské viny.

    Film skládá dohromady hned tři křížící se vztahy, v nichž je skryta jakási fatální zkáza. Terapeut Kotva (Ondřej Vetchý) přebral ženu Miladu (Zita Morávková) svému někdejšímu kamarádovi u policie Láďovi (Hynek Čermák) a přiženil se do její velké lékařské rodiny. V okamžiku, kdy se Láďovi na stole objeví udání nedospělé pacientky, obviňující Kotvu ze sexuálního zneužívání, naskýtá se zrazenému i zničenému muži možnost pomsty. Obviněného zatkne a zahájí vyšetřování. Konfrontace bývalých partnerů je složitější ještě o to, že Láďa Miladu (stále) miluje. Milada podezřívá Kotvu z nevěry, netuší však, že manžel ji celou dobu podváděl s její vlastní sestrou. Nakonec se ukáže, že mladá pacientka si vymýšlela, takže je Kotva propuštěn. Skutečná tragédie pro něj začíná až návratem domů, kde na něj čekají dvě zamilované ženy.

    Jak lze čekat od obratného vypravěčského tandemu, jako podle scenáristické příručky se ve snímku mísí různé polohy radostí, rozpaků a smutků jedné české rodiny. Všechno je typizované, chtěné a nepravděpodobné. Morousnictví stáří, neuspokojivá kariéra dětí, soutěživost mezi dcerami o jednoho chlapa a nakonec mužská impotence. Na jedné straně pojídáme společně řízek s bramborovým salátem, na straně druhé milenka nemilosrdně účtuje s manželem své sestry. Všichni – až na dvě zrzavé, zamilované a nevinné krásky – selhávají. A hlavně, celé je to zabalené do luxusního dárkového papíru, na kterém jsou napsaná známá jména českých herců: Aňa Geislerová, Ondřej Vetchý či Luděk Munzar, který se objeví v několika scénách.

    O mnoho zajímavější než osudy postav Vetchého či Munzara je ale vnitřní drama vyšetřovatele Ládi (Hynek Čermák). Na jeho příkladu se zdá, že naše kinematografie začala skutečně vážně a kriticky reflektovat dosud sympatické české „ňoumy“, dojemně roztomilé outsidery českého filmu, kterým jsme se v devadesátých letech tak bohulibě smáli. Z těch nemotorných chcípáčků, jak je některé kritičky pojmenovaly, se postupně vyklubávají nejen osudoví nešťastníci, ale především hajzlíci, kteří nejsou tak docela nevinní. Láďovy rozverné i hněvivé dialogy s mladou Olinkou (nový talent českého filmu Anna Linhartová) jsou nejzajímavějšími místy Hřebejkova snímku.

    Jinak je to vlastně jen manýristická hra labyrintu rozbouřeného srdce, v níž není žádné jednoznačné poselství a v níž se především ztrácí samotný scenárista Jarchovský.

    Ústřední drama je strašlivě chtěné, křečovité, vedené víc vnějšími filmovými prostředky než silou příběhu či hereckých výkonů. Řada osudů zůstává dějově neuzavřená, jako by autoři své postavy rozebrali a zapomněli před koncem znovu složit.

    Divákovi se předkládá šílená ženská láska i síla nevinnosti mladých dívek, které jsou schopné své emoce následovat až do krajností. Nevědomky tak spouštějí jednu malou domácí demolici a odhalují cosi, co si chlapi Jarchovský s Hřebejkem představují pod pojmem ženství. Nelze se ubránit dojmu, že se člověk dívá na fantazie otrlých proutníků, kteří se dojímají nad cizí nevinností. Hraje se o ní, ale za celým tím konstruktem lze rozpoznat až exhibicionistickou, voyeurskou rozkoš. Chybí autorská pokora, empatie, soucit. Divák se tak po čase neubrání rozpakům a studu. Odhalovat lidskou duši a vynášet na povrch její lidské slabosti totiž není nic jednoduchého.


    Komentáře k článku: Voyeurská hra na nevinnost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,