Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vojtěch Dyk: Snažím se smazávat hranice

    Herce a zpěváka Vojtěcha Dyka jsem poprvé viděla v roce 2007 jako studenta posledního ročníku DAMU v představení Láska vole, kde hrál bílého pudla. A hned vzápětí jako Ivana v Bratrech Karamazových. V té době už okusil i profesionální jeviště v muzikálech divadla Ta Fantastika, sbíral body jako idol v seriálu Letiště a společně s kamarády rozjížděl kapely Nightwork a B-Side Band. Různorodost projektů se během deseti let ještě rozšířila, dnes je známý hlavně vlastní produkcí Mše Leonarda Bernsteina a nejnověji dvojrolí Holmese a Doyla v muzikálu Ondřeje Brzobohatého Legenda jménem Holmes v Hudebním divadle Karlín. Dnes už nikoho nemusí přesvědčovat o svých uměleckých kvalitách a s úskalími popularity se vyrovnává s nadhledem. Úsměv má stejný jako kdysi.

    Většina rozhovorů dnes začíná otázkou: Co říkáte na politickou situaci? Ale já chci začít něčím jiným: Co vás momentálně nejvíc těší?

    Těší mě to, co dělám. Těší mě moje děti, jejich růst. Asi by se to dalo shrnout do věty: Těší mě můj život. V tom je obsaženo všechno.

    V souvislosti s úspěchem Bernsteinovy Mše jsem si přečetla, jak je dobře, že jste měl odvahu odejít z Národního divadla a dělat si své věci. Byla to opravdu odvaha?

    Nevím. Spíš mi tu „odvahu“ vnucovali jiní, říkali: Z Národního se odchází jedině v rakvi… Ale nakonec stačilo ujasnit si priority. Zvolil jsem cestu trochu trnitější, protože na volné noze nemáte nikdy nic jistého a musíte se o sebe postarat. Nemáte jistý plat, který vám dá záruku, že vždycky budete mít na zaplacení složenek nebo školy v přírodě. Tak to ze začátku bylo. Ale byl jsem mladší, neměl jsem děti. Takže jsem to neřešil. Dělal jsem to, co jsem cítil, že mám dělat. Bylo v tom i nějaké rozhodnutí být v tvorbě svobodnější. I když jsem měl v Národním skvělé role a příležitosti, přestalo mi vyhovovat, že někdo jiný určuje, co mám a nemám dělat.

    Nelitoval jste někdy?

    Ne. I když jsem zjistil, že je mnohem jednodušší být výkonným umělcem než člověkem, který si věc napíše, zahraje si v ní a zprodukuje ji. Takové věci v angažmá řešit nemusíte. I když se stále častěji objevují scény – jako třeba Dejvické divadlo –, kde se dbá, aby se dělaly autorské věci a podíleli se na nich všichni. Vybírají si režiséry, kteří jsou zvyklí tímto způsobem pracovat, jako je Jiří Havelka, Petr Zelenka nebo J. A. Pitínský. V kolosech, jako je Česká televize nebo Národní divadlo, je hrozně složité uhlídat, aby v nich zůstalo něco z „opravdového“ divadla. Aby se nesklouzlo jen k prezentování „toho nejlepšího“, protože je to NÁRODNÍ DIVADLO. Hrozně držím palce svému někdejšímu spolužákovi Danu Špinarovi, protože vím, že to v Národním vůbec není lehké.

    Odešel jste z Národního ještě před jeho příchodem, většina vašeho někdejšího ročníku z DAMU však dnes tvoří základ jeho souboru.

    Nejprve tam byli jen naši pedagogové – Eva Salzmannová a Alois Švehlík – a teď už jsme to obsadili my. A to nás chtěli rozpustit pro nedostatek talentu…

    Kdo vás učil?

    Darja Ullrichová, Honza Nebeský a Lojza Švehlík s Evou Salzmannovou. Evu Salzmannovou považuju za opravdu skvělého pedagoga herectví. Nepoznal jsem člověka, kterému by tolik záleželo na studentech jako jí. Se Švehlíkem se báječně doplňovali. Lojza hodně předehrával a ukazoval nám hotovou cestu, samozřejmě geniálně, protože je to prostě skvělý hráč. Eva se snažila nepředehrávat, ale vyburcovat nás a vytáhnout z nás to nejlepší. Dostalo se nám ultra pankáčského vedení, protože je doplňovali Nebeský s Ullrichovou. Rebelové jsme nebyli, ale prostě jsme byli odlišní…

    Ve vašem výjimečném ročníku se šťastně sešli herci s režiséry. A měli jste dokonce vlastního dramatika Petra Kolečka.

    Často se stává, že lidi během studia odpadnou nebo se pak herectví nevěnují. Ale u nás to tak nebylo. Lukáš Příkazký je dnes v Dejvickém divadle, Pavla Beretová a Jana Pidrmanová v Národním, Tomáš Dianiška na Palmovce nejen hraje, ale i píše hry. A ostatní se divadlu věnují mimo angažmá. To je neuvěřitelný potenciál.

    Neohrožený Sherlock Holmes v Hudbením divadle v Karlíně si poradí s nejrůznějšími pochybnými živly viktoriánského Londýna Foto David Kraus

    Jak si vybíráte projekty?

    Dřív jsem bral všechno. Díky tomu jsem se dost ohobloval a vyzkoušel si spoustu věcí. A poznal hodně lidí. Přijdu do Městských, do Švanďáku, do Dejvic – a všude mám známé. Do těch divadel chodím jako divák, když se tam něco zajímavého děje. A stejně to mám se svými projekty. Nebaví mě dělat jen určitý typ divadla, jako je Holmes, ale nebavilo by mě ani dělat jen alternativu, jako byl Mundstock. Já se v divadle i v hudbě snažím hranice smazávat. Pro mě existuje dobré nebo špatné divadlo a stejně to mám s hudbou.

    Ale jsou velké a komorní projekty.

    Jestli přijde třicet nebo devět set lidí a mají z představení zážitek, tak to baví i mě úplně stejně. Naštěstí jsem pořád schopný dělat obojí. Studio Hrdinů považuju za skvělý počin kluků, kteří to tam vytvořili, tedy Michala Pěchoučka s Honzou Horákem. Hrozně mě těší, že pořád ještě jde tvořit protipól velkým scénám. I když někdy mám pocit, že mezi klasickým kamenným divadlem, jako je Karlín, a alternativním Studiem Hrdinů je vzájemný lehký despekt. Tihle jsou intelektuálové, tihle jsou komerční srágory…

    Myslíte, že řevnivost je specificky česká záležitost?

    To nevím, nemám zkušenost ze zahraničí. Ale česká záležitost je to určitě. Mě vždycky zajímal rozpor mezi „velkým uměním“ a „komercí“, dokonce jsem na to téma napsal diplomovou práci. Protože už na škole jsem dělal velké „komerční“ projekty jako Dáma s kaméliemi nebo Obraz Doria­na Graye. Co vím jistě – nikdy bych nešel do projektů typu Divadla Hybernie. Pro mě v každé věci vždycky musí být nějaká přidaná hodnota. Naposledy v Holmesovi jsem pracoval s broadwayským režisérem v nejkrásnějším divadle v Praze a navíc mě bavilo, že v tom nehrají typičtí „muzikálopěvci“, ale dobří herci.

    Jak vás napadlo psát diplomovou práci Od Holana ke komerci?

    Já už na škole zkoušel různé extrémy. Například jsme si vymysleli divadlo poezie, což už v té době nikdo nedělal. Jako dvacetiletí – s Beretovou, Dianiškou, Fričem a Sloukovou – jsme k tomu nějak přilnuli. Pomáhal nám tenkrát pan Horanský, na kterého od té doby vzpomínám.

    Odtud se odvíjí vaše spolupráce se Studiem Hrdinů?

    Když mě pan Horanský oslovil na Pana Theodora Mundstocka do Studia Hrdinů, okamžitě jsem řekl: Pane MiHore – jak mu říkáme –, já do toho jdu! I proto, že jsem shodou okolností viděl jeho inscenaci Ne­umím jinak než láskou ve Viole, kde hraje moje žena Táňa. To pro mě bylo divadelní zjevení, jak z jeho strany, tak ze strany herců. Je třeba využít toho, že tady takoví lidi jako Miloš Horanský ještě jsou. Navíc má něco, co mi velmi konvenuje a v tak extrémní podobě jsem to nezažil u žádného jiného režiséra – dává připomínky po lince srdce–srdce, neprohání je mozkem. Tak věci přijmete mnohem rychleji, protože je to přímá cesta. Když děláte divadlo mozek–mozek, vznikne pseudointelektuální blábol. Ale ta „srdcovitost“ lidi vždycky nějak zasáhne. To je myslím i případ Mundstocka, i když je to hodně temné. Nedávno na představení byla režisérka Lucie Bělohradská, seděla v hledišti ještě dvacet minut po představení a asi trošku meditovala. Myslím, že je dobré, když divadlo v dnešní zrychlené době tohle dokáže. I když možná přijde čas, kdy nás herce nahradí roboti…

    Ta doba je – doufejme – ještě daleko! Ale stačil jste si vyzkoušet až extrémně odlišné možnosti a prostory. Třeba jste před pár lety hrál v miniaturním Rubínu v Kauze Salome Dana Špinara.

    Vidíte, to byla taky dost kuriózní věc. Já hrál jen premiéru a nedávno mě pozvali na derniéru. Takový extrém jsem jindy nezažil. Měl jsem na to tenkrát asi deset zkoušek, byl jsem nejistý, ale to patřilo k věci. Dnes už Dan Špinar dělá jiné věci, uzemnil se. Znám ho dost dobře a ta doba, kdy jsme spolu dělali, je spojena s mým dospíváním. Takže byla pro mě důležitá. Zajímalo by mě s ním pracovat teď, kdy jsme se oba někam posunuli.

    Bernsteinova Mše v interpretaci českých umělců v čele s Vojtěchem Dykem má stále vyprodáno Foto Tino Kratochvil

    Holmes a Doyle v Karlíně

    Nejnovějším projektem naopak na největším jevišti je karlínská Legenda jménem Holmes Ondřeje Brzobohatého. Na plakátu se uvádí jako „kultovní muzikál“.

    To je takový soukromý vtípek. Před pár lety jsme dělali s kolegou Prachařem a se SKUTRy v La Fabrice představení autorské improvizace a nevěděli jsme, jak se bude jmenovat. Já říkal: Chceme, aby to bylo kultovní představení, musíme ho tak pojmenovat. Tak vzniklo Kultovní představení. Ředitel La Fabriky Richard Balous je za takové fóry vděčný. Ale napsat na obrovské karlínské billboardy bombastickou frázi o světové premiéře kultovního muzikálu je prostě takový montypythonovský fórek. Ředitel Hudebního divadla v Karlíně Egon Kulhánek mě mile překvapil, že do toho šel.

    V posledních letech vypukl doslova boom nejrůznějších holmesovských projektů. Čím myslíte, že ta postava tak láká?

    Asi je atraktivní tím, že šňupe koks. Ne, vážně… nevím. Účastnil jsem se ještě jednoho holmesovského projektu, dabingu Cumberbatche v jednom seriá­lu, tak vím, že je to hodně populární. Možná že působí ta směs pohádkovosti a chytrosti.

    Nebo je to tím, že dnes jsou v kurzu divní lidé?

    Jsou to příběhy zahalené tajemstvím, mlhou, to mají lidi rádi. Ale divadelních zpracování zas tolik není. A muzikál žádný. V Británii jeden pokus moc neuspěl a brzy to stáhli. Ale tady se to rozkřiklo a pořád mě v Karlíně uhánějí o další a další termíny na příští rok. Což je skvělé. Protože si zcela neskromně myslím, že se nám podařilo slovu muzikál vrátit nepejorativní význam. Protože já mám strašně rád muzikály z Broadwaye a West Endu.

    Legenda je poctou „starým dobrým“ muzikálům?

    Určitě. I ta muzika se všemi odkazy je tak napsaná. Celý poslední rok jsme se na tom s Ondřejem scházeli a já si to dával „do pusy“. Podílel jsem se na scénáři i na hudbě. Souzněli jsme s Ondřejem i v obecném vnímání muzikálu. U nás se skutečné muzikály moc nedělají, jsou to spíš pásma písniček. Hodně často věnované nějaké hvězdě jako Neckářovi, Vondráčkové a mnohdy jsou to kraviny. Já jsem byl dvakrát v Hybernii nebo v Divadle Broadway a pokaždé jsem odešel o přestávce, protože se mi udělalo špatně. Nemohl jsem to poslouchat. Mrzí mě, že diváci, co jsou tam dovezení, odcházejí s pocitem, že tohle je muzikál. Je škoda, když máme dobré muzikálové školy, že se obsazují pěvecké a herecké hvězdy, u kterých jsou schopnosti tanec–zpěv–he­rectví hodně nevyrovnané. Další věc je otázka charismatu, nenapodobitelnosti. Když už někdo umí skloubit ty tři dovednosti, nedostává se mu osobitosti. Na jednom koncertě jsem zpíval s lidmi z West Endu a zjistil jsem, že všude je to podobné.

    Koho byste uvedl jako vzor dokonalého muzikálového interpreta?

    Nejlepší je pro mě Justin Timberlake. Protože zpívá, tančí a ještě je to skvělý herec. Zároveň improvizuje v Late night show.

    Jak dlouho jste na dvojroli Holmese a Doyla pracoval?

    Oficiálně jsme zkoušeli dva měsíce. Ale já jsem měl výhodu proti ostatním, že jsme se s Ondřejem dlouho předtím scházeli, pracovali na tom, vymýšleli fóry. Každopádně je pro mě každé představení fyzicky hodně náročné.

    Když jste celou dobu na scéně…

    Je to, jako kdybych odehrál fotbalový zápas. Tak dneska mám jeden a zítra taky… Na druhou stranu se těším, až si to trochu sedne. Těší mě, jak se to vyvíjí a že jsou naplánovány ještě nějaké zkoušky. Nemám rád, když se po premiéře inscenace zakonzervuje. Naopak mě baví, když se jednou za čas nakopne dalším zkoušením.

    Pomohla výslednému tvaru spolupráce s broadwayským režisérem Gabrielem Barrem a choreografkou Karen Sieber?

    Myslím, že ohromně pomohlo jejich neuvěřitelné soustředění při zkoušení. Na Broadwayi jsou ale zvyklí, že mají zaplacené herce k dispozici čtyři měsíce. Podobně to funguje v Hollywoodu. Když někdo za roli dostane pár milionů, je schopen nepracovat jinde a na roli se připravovat. Proto pak předvádějí technicky dokonalé výkony. U nás ráno jdeme dělat rozhovor, pak do dabingu, odpoledne točíme a večer hrajeme. Pár lidí se snaží brát si při velké práci méně dalších závazků, o což se pokouším i já. Ale obecně je to luxus. Takže režisérovi a choreografce herci utíkali ze zkoušek, protože měli nějakou jinou práci… Ale oba to zvládli skvěle. Byli velmi připravení a zároveň nechávali velkou svobodu. Navíc je trošku něco jiného, když máte před sebou mnohokrát provedené dílo a víte, co od něj čekat, a když připravujete novinku, kterou ještě nikdy nikdo nedělal.

    Je to výhoda, nebo nevýhoda?

    Pro mě samozřejmě výhoda. Nevýhoda je asi v tom, že nemáte žádnou šablonu, podle které to můžete obkreslit. Ale Gabe byl v tomhle hodně otevřený, dalo se s ním mluvit, nebyl jen umísťovačem do scény (podle vzoru mis-en-scéne). Obdivoval jsem, že tak obrovský kolos – v některých chvílích bylo na jevišti i s orchestrem třeba osmdesát lidí – dokázal ukočírovat, spíš v klidu zprodukovat než zrežírovat. Herecké věci jsme si museli říkat spíš mezi sebou, protože přece jen tu byla jazyková bariéra. Mě ta práce ale bavila, protože jsem zvyklý sám sobě dělat režiséra. Ale ocením i jiný přístup. V té době jsem natáčel film s Jirkou Mádlem a ten mi řekl úplně všechno, co jsem potřeboval. Takže jsem si vyzkoušel, jak velký je rozdíl mezi výkonným umělcem a člověkem, který musí pořád něco tvořit. A uvědomil jsem si, že být jen interpretem je někdy hodně osvobozující.

    S Ondřejem Brzobohatým to bylo také „od srdce k srdci“?

    S Brzoušem je to spíš od břicha k břichu, protože se u toho pořád smějeme, až se za břicho popadáme. Náš vztah je postavený na humoru až do takové míry, že jsme se rozhodli ještě s Ondrou Rumlem udělat nové seskupení DRB, kde budeme navazovat na Rat Pack Franka Sinatry, Deana Martina a Sammyho Davise Juniora. Budeme se pokoušet spojit swingové věci a hudební skeče à la Monty Pythoni.

    V jakém stadiu nápad je?

    Zatím jsme si akorát řekli, že se na to chceme sejít příští rok. Abychom si o tom popovídali a udělali si nějaký předběžný scénář.

    Nedávno jsem viděla váš společný klip s Ondřejem Brzobohatým Máme rádi jazz. Můžeme to brát jako předstupeň této spolupráce?

    Svým způsobem možná ano. My jsme sice už předtím s Ondrou dělali spoustu věcí, ale nikdy jsme neměli šanci se víc lidsky poznat. Díky Holmesovi jsem docházel za ním, do jeho nejvýsostnějšího soukromí, což je jeho byt s pianem, a tak jsme se poznali líp jako „člověci“. Ten klip by ale asi vznikl tak jako tak.

    V La Fabrice hraje Vojtěch se svou ženou Tatianou Vilhelmovou v inscenaci Bláznivý Petříček Foto archiv La Fabrika

    Spřízněn s Bernsteinem

    Bernsteinova Mše je přesně ten typ projektu, který stojí mezi „komercí“ a „uměním“.

    Je to zvláštní. Shodou okolností jsem teď zpíval Celebranta s vídeňským orchestrem a vídeňským sborem. Přišel se tam podívat Michael Bernstein, synovec Leonarda Bernsteina. Pak jsme šli na společnou večeři s dirigentem a šéfem bersteinovské společnosti, který viděl i naši verzi. A já si neskromně myslím, že jsme s Bernsteinem nějak propojeni, protože bouráme bariéry mezi klasickou hudbou, jazzem a popem. A navíc myslím, že máme stejné mindráky. Z toho, co jsem si o něm přečetl, jsem vycítil, že se necítil uznáván vnějším světem pseudointelektuálů. Brali ho spíše jako autora „popin“, jako je West Side Story nebo On The Town. Přitom psal i vážné věci, symfonie, žalmy. A nedošel uznání od lidí, kteří psali jenom to nebo ono. Pro mě je to největší autor. Protože když někdo dokáže napsat symfonii a zároveň muzikál, je to mistr. Přesně konvenuje s tím, co já chci celý život dělat.

    Inscenaci Mše jste inicioval, hrajete a zpíváte Celebranta a zároveň jste producentem – už jen to je určitě práce na víc než plný úvazek. Jak to zvládáte?

    Producenta dělám už léta s big bandem, takže vlastně pořád. Co je producentství? Musíte sehnat prachy a musíte vytvořit rozpočet (to ale v případě Mše dělá koproducent Josef Buchta). Když někam přijdete jako interpret, máte všechno pod nosem, i talířek se šunkou a okurkou. Kdežto jako producent musím šunku i okurku kámošům, kteří v tom hrají, koupit. Když mě pak producenti pozvou jako výkonného umělce a tvrdí mi, že něco nejde, zaskočím je, když řeknu, že to jde, protože s tím mám osobní zkušenost. V tu chvíli nemají protiargument. Takže pro mě je produkování výhoda, i když zabere spoustu zdánlivě netvořivého času. Scházíte se s různými lidmi a přesvědčujete je, aby vám na projekt dali peníze. Někdy si říkám, že bych se měl raději vyspat.

    Je těžké sehnat peníze na tak velký nekomerční a rizikový projekt, jako je Mše?

    Státní správa se zatvářila tak, že s mou účastí je to projekt komerční. Takže nám ministerstvo ani Praha nedali ani ťuk. V Praze po nás naopak chtějí jakousi daň, takže v Praze 8 zaplatíte nejen nájem za prostor, ale ještě zhruba sto šedesát tisíc za to, že můžete představení hrát. Což je podle mě špatný, demotivující systém. V Brně taková vyhláška není. Takže musím shánět peníze jinde a chodím o ně žádat osobně.

    Dají vám takzvaně na ksicht?

    Asi to hraje velkou roli. Ale je tu ještě jedna důležitá věc: těžko můžete bojovat za něco, za čím si osobně nestojíte, a naopak je hrozně jednoduché uplatnit svůj příběh, který je s představením spojený a který může inspirovat další. Funguje to, nebo jsem měl štěstí na lidi – třeba na Milana Vašinu z T-Mobile a Tomáše Salamona z České spořitelny. Tam jsme si podali ruku, byl to gentleman’s agreement. Až jsem se podivil, jak to bylo přímé. Bez soukromých společností, které mají a dají finanční prostředky na sponzorování kultury, by to nešlo. Samozřejmě je v tom kus náhody a je třeba tomu věnovat dostatek času. Ale chtěli jsme, aby Mši všichni dělali s láskou a zároveň s pocitem, že jsou za to ohodnoceni. I když jim nemůžeme dát honoráře, které by si zasloužili, snažíme se vynahradit to něčím jiným.

    Vaše vídeňské vystoupení byla náhoda?

    I když s Mší nějaké plány máme, tohle byla opravdu náhoda. Ve Vídni hledali Celebranta a natrefili na naše promo video z představení. Zavolali mi, dali nabídku a já jel. Takhle jednoduché to bylo. Normálně si mě za mrzký peníz najali…

    Pan Theodor Mundstock v režii Miloše Horanského ve Studiu hrdinů Foto Alexandr Hudeček

    Četla jsem, že máte ctižádost dovézt vaši Mši do New Yorku, kde byla v roce 1971 poprvé uvedena. Je to reálné?

    Jestli je složité sehnat peníze tady, tak v Americe je to ještě mnohem složitější. Rozpočet se automaticky ztrojnásobí kvůli odborům, protože i když si přivezete všechno svoje, musíte zčásti zaměstnat místní lidi. Odvézt do New Yorku filharmonii je oproti tomuto projektu brnkačka, protože musíme dopravit také hodně techniky. Máme třeba plný kamion ledkových stěn. Ale myslím, že právě v tom je jedinečnost projektu. Takhle Bernsteinovu Mši ještě nikdo neviděl. Všichni dělají koncertní provedení, nebo jen lehce scénické. Ale že by někdo udělal Mši jako divadelní představení s velkou výpravou, to je nevídané. Takže je to složité, ale pořád na tom pracujeme…

    Mše je nejen okouzlující hudební skladba, ale také rituál. Máte vy sám rád rituály? A Vánoce?

    Žiju od rituálu k rituálu. Dokonce jsem si sám začal balit cigarety a mlít kafe, protože je to pro mě rituál. Takže i Vánoce mám hrozně rád, kvůli tomu, co znamenají. Není to jen o kupování dárků, ale hlavně o setkání. A je mi jedno, jestli doma u stromečku, nebo v nějaké hospodě – hlavně když budu se svými blízkými. Mám rád Vánoce v té obyčejnosti a pocitu, že se na ně můžu těšit.

    Bilancujete a plánuje na konci roku?

    Mám pocit, že jsem právě ukončil nějaký životní cyklus. Je mi třiatřicet.

    Kristova léta…

    Takže, doufejme, vstoupím už poučený nějak informovaněji a hlouběji do cyklu dalšího. O plánech nechci mluvit. Miluju práci, jakou mám, těším se na všechno, zbožňuju svoji rodinu, tak se těším na zážitky s nimi. To všechno by v novém cyklu Dykova života mělo být…

    Je to nezávislé na stavu světa? Jste stále optimisticky naladěn?

    Takže jsme nakonec u politiky skončili… Ale ano, jsem optimisticky naladěn. Lednici mám, pračku taky… i když někdy mám strach, kam ten svět spěje. Ale věřím, že má cenu bojovat za to, aby svět fungoval. Občas mám pocit, že jsou tady lidi, kteří nemají potřebu demokracie, ale já ji potřebuju. Bohužel ten náš svět je hodně ovlivňován sociopaty bez emocí. Jednoho máme na Hradě a druhého ve Strakovce. Obávám se, aby místo emocí nepřevládl sociopatismus. Ale k tomu je dlouhá cesta a na té to můžeme ovlivnit a převrátit. Je to ale práce pro nás všechny, kdo nechtějí, aby to špatně dopadlo.

    Mimořádný zážeh kontaktu

    Zažil jsem to v práci na Mundstockovi. Předtím ve škole u jevištní koláže o Holanovi. Pocítil jsem to pak v jeho Bernsteinově Mši i na koncertě v Rudolfinu, kdy rozvichřil sál do extáze a vzápětí ukonejšil k rozjímání. Vzdělaný a stále lačný poznávat. Laskavý, zvídavý, hravý, pozitivní. Až palčivě háklivý otec svých tří synů. Humanista – občansky zjitřený. Senzitivní, jak se nabízí i jak vybízí. Talent generace. Pečovat, zalévat, nítit, klestit, ořezávat, sytit… Obejměte se a poznáte, o kom mluvím.

    Miloš Horanský


    Komentáře k článku: Vojtěch Dyk: Snažím se smazávat hranice

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,