Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Voice of America

    Narodila se 9. ledna 1941 ve Staten Island ve státě New York. Matka pochází ze skotského Edinburghu, otec přišel do USA z Puebla v Mexiku. Pracoval ve vědeckých laboratořích, přednášel na univerzitách matematiku a fyziku, zabýval se životním prostředím. Když byla malá, často se proto stěhovali, poznala mnoho prostředí a stala se sociálně vnímavou a postupně i společensky angažovanou. Má dvě sestry – o dva roky starší Paulinu Thalii a o čtyři roky mladší Mimi Margharitu, dnes Mimi Farina.

    Joan Baez, Bob Dylan

    Na sobě měl vyrudlou koženou bundu, která mu byla nejmíň o dvě čísla menší… S Bobem Dylanem během pochodu za občanská práva, Washington 1963. FOTO ARCHIV

    Řeč je o Joan Chandos Baez, asi nejvýznamnější folkové zpěvačce minulého století, politické aktivistce, představitelce řady hnutí za lidská práva, věřící kvakerce a celoživotní zastánkyni nenásilí, od roku 1989 – kdy se za bizarních okolností potkali a seznámili na Bratislavské lyře – přítelkyni Václava Havla.

    Nakladatelství Galén vydalo koncem minulého roku v citlivém překladu Zuzany Mayerové její autobiografii Můj hlas je dar (And a Voice to Sign With / A Memoir). Psala ji od roku 1976, poprvé vyšla v roce 1987. Nedočteme se v ní tedy o jejích aktivitách v dobách naší sametové revoluce ani pozdějších, kdy občas jezdila do Prahy, která – jak píše v předmluvě – je nejkrásnější ze všech měst a žijí v ní skvělí lidé. Přesto je několik kapitol evropskému disentu věnovaných – Válečníci slunce zčásti ruskému, Pro Sašu východoněmeckému a Všechno nejlepší, Leonide Brežněve polskému. Píše v ní o své návštěvě tehdejšího vůdce odporu, předáka Solidarity Lecha Walesy v listopadu 1985 v Gdaňsku. Váží si ho a srovnává se svými největšími vzory a ideovými vůdci Máhátmá Ghándím a Martinem Lutherem Kingem. Kinga osobně poznala na začátku své profesní dráhy na přelomu 50. a 60. let a zažila s ním několik historických okamžiků nejen svých, ale celých USA. Nazývá jej černým andělem z Memphisu. Byla s ním v roce 1963 ve Washingtonu na pódiu, kde pronesl svou slavnou řeč I have a dream (Mám sen) a ona poté shromážděným 350.000 lidí zazpívala Seegerovu píseň We Shall Overcome. Stála jsem vedle svého milovaného doktora Kinga, když odložil předem napsanou řeč a nechal skrze sebe hřímat dech Boží, viděla jsem, jak se nade mnou klene svoboda a burácí mohutným chórem ze všech stran. V září 1966 s ním šla v Grenadě v čele průvodu doprovázejícího černé děti do základní školy, do té doby určené pouze „pro bílé“. Přesně popisuje, co se tehdy odehrálo. Její schopnost vystihnout nenápadné pohnutky dnů a dějů, rozličných atmosfér a situací, přes detaily zachytit to podstatné, angažovanost v každé životní chvíli a obrovská otevřenost dávající vhled i do nejintimnějších okamžiků jejího života, činí z každé řádky knihy silný zážitek. Čtenář se skrze její osobu prochází druhou polovinou minulého století, jako by ji sám žil či aspoň do ní na chvíli vstupoval. Pociťuje proměnu společnosti od raných vzpurností vůči tuhému konzervatismu ve školách, univerzitách i prvních koncertech – v cambridgském (kde tehdy studovala) Clubu 47, kde je v roce 1958 první folkovou zpěvačkou, na newportském folkovém festivalu o rok později nebo tentýž rok na koncertech s „otcem folku“ Petem Seegerem. V roce 1961 se v manhattanském klubu Gerde’s Folk City ve čtvrti Greenwich Village seznámila s Bobem Dylanem. Začali spolu žít. V laciném hotýlku na Washington Square jsme platili dvanáct dolarů za noc. Nebyla tam žádná obsluha a klientelu tvořili feťáci, neujasnění transsexuálové, mladiství alkoholici a další pochybná newyorská chátra. Připadala jsem si velmi „autenticky“ a Dylan se cítil jako ryba ve vodě. /…/ Byli jsme blíženci jako dáma a kluk, jako podzemní dvojhvězda. Žili jsme svůj mýtus dvou bezdomovců ve Village. Chodili jsme po ulicích proti větru, dávali si snídaní v MacDougal Street. Od úst nám stoupaly obláčky bílé páry, které se proplétaly a visely ve větru… a pokud jde o mne, mohli bychom tam oba na místě umřít. Po čase se – jak známo – rozešli, Baez si však Dylana jako snad všech lidí, se kterými sdílela nějaký čas svého života, nadále váží, vycházejí spolu a v roce 1984 byla součástí jeho turné Rolling Thunder Revue. V knize se o něm podrobně rozepisuje, stejně jako o slavném Woodstocku či koncertu Live Aid o šestnáct let později. S nadhledem, šarmem, laskavostí, mírným humorem a velkým pochopením. Vždy věří mladým a mládeži, byť „děti osmdesátých let“, ta krásná americká mládež, jí připadají komercí a ekonomickou pohodlností zkorumpovaní, uniformní, snadno podléhající svodům velkých slov a rychlých řešení.

    Je to deset let, co jsem ti dala pár manžetových knof­líčků / i tys mi něco dal / oba víme, co nám můžou dát vzpomínky / jen démanty a rez (Diamond and Rust, 1975)

    Baez celý svůj život zasvětila životnímu postoji nenásilí, čímž si občas vysloužila opovržení a nenávist jak pravé části politického spektra, tak levé. Tvrdošíjně si však stojí na svém a angažuje se vždy tam, kde cítí lidskou nespravedlnost, zlovůli moci a aroganci politiků. Její neoblomnost mohu potvrdit i osobním zážitkem z 21. srpna 1978. Měla ten v Chelsea vyprodaný koncert ve velké sportovní hale, kam se mi podařilo dostat. Na jeho konci řekla: Dnes je desetileté výročí okupace Československa Sovětským svazem. Mí kamarádi ze skupiny Plastic People a další lidé jsou v Praze vězněni. Věnujme českému disentu v den tohoto výročí minutu ticha. Londýnští diváci pro tuto chvíli však neměli pochopení a začali nesouhlasně křičet, bučet, nahlas se bavit. Baez to nevyvedlo z klidu: Dělejte si, co chcete, já budu mlčet, řekla v nastalé vřavě. Po asi půlminutě hluku celá hala postupně ztichla a ke konci oné minuty začali lidé sedící na sedadlech vstávat. Až stála a mlčela celá hala. Možná celou další minutu. Baez pak vzala kytaru a zazpívala píseň Bulata Okudžavy Společenství přátel (Sojuz druzej).

    V knize se dočteme o řadě jiných (tento bohužel nepopisuje) obdobných okamžiků v mnoha částech politicky nestabilního světa 70. a 80. let, ve kterém a pro který se Baez angažuje. Od Japonska a Vietnamu přes Evropu po Chile a Nicaraguu. Nevyhýbá se však a otevřeně, s velkým zaujetím a citem píše i svém bisexuálním zaměření, o touze a neschopnosti mít dlouhodobý partnerský poměr i o věčné potřebě fyzického kontaktu, lásky a milování.

    Na otázku mladé reportérky někdy kolem poloviny 80. let: Dosáhla jste mnoha úspěchů. Na který jste nejvíc hrdá? odpovídá: Na svého syna. Přes všechnu občanskou a politickou angažovanost zůstává po celý život Joan Baez především zranitelným a citlivým člověkem. I proto si, myslím, rozuměla s Václavem Havlem a tak – jako nenásilnou proměnu v kreativní a humanistickou společnost – chápala a stále vnímá Prahu a sametovou revoluci v listopadu 1989 u nás. Můj hlas je dar je cenným vhledem do kreativní doby, kdy se lámaly společenské i umělecké ledy, ale především je to dokument o ženě, která, aby mohla žít, musí svobodně dýchat. A to dokáže jen ve svobodném světě. Proto se pro něj angažuje.


    Komentáře k článku: Voice of America

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,