Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vlohy a jejich tříbení

    První letošní premiérou Národního divadla v Brně bylo historické drama Král Richard III., které se na tamní scéně znovu objevilo po dlouhých sedmdesáti letech. V překladu Jiřího Joska je režíroval Zdenek Plachý a bylo to v krátké době – po loňském Antoniovi a Kleopatře – jeho další nastudování velkého Shakespearova díla. Plachý, který v divadle doposud spíše experimentoval, používaje hojně netradičních či paradivadelních postupů, se patrně musel u Krále Richarda rozhodovat, jak po všech vesměs aktualizovaných výkladech a inovacích pojmout a vyložit jednu z nejsložitějších shakespearovských postav.

    Sama inscenace je skutečně jednolitý celek, tvořený třemi komponentami: hereckými kreacemi, obrazy promlouvajícím pozadím a hudbou, která je částečně dílem Plachého, jenž je původní profesí hudební skladatel; většinou jde o obsáhlé citace z Händela a Purcella, ale v závěru slyšíme mimo jiné také zpěv Franka Sinatry. Na velké ploše v pozadí se střídají obrazy z videokamery – sluneční motiv, barevná růžice gotické vitráže, mapa Anglie zalévající se krví, vojáčci. Několikrát se objeví zpomaleně jakoby ve stavu beztíže kývající se obrovská Richardova hlava, z níž vyzařuje bezcitnost „přírodního úkazu“ neschopného empatie. Po vraždě vévody z Clarence vidíme detail kapky krve dopadající na hladinu: vytvoří figurku téměř jako z Člověče, nezlob se, od níž se v jednom okamžiku odděluje hlavička.

    Je Richard III. pouze vzorkem lidské patologie, nebo jde o prototyp člověka ovládnutého vůlí po moci, moderního diktátora? Richard nechce moc pro moc samu, je mu zdrojem satisfakce za handicap a z ní plynoucí zvrácené rozkoše. Není diktátorská redukce zavádějícím zjednodušením, které může mít za následek, že se interpreti vzdálí předloze, stejně jako je divadelní postava vzdálena své historické předloze?

    Výkon Petra Halberstadta v hlavní roli brněnského představení je ovšem strhující. Jeho Richard se obejde bez hrbu, neboť herec dokáže vyjevit hrbatost duše, a chromá ruka, která se v příhodnou chvíli „aktivuje“, působí spíše jako zákeřné mimikry. Zvládá všechny fasety nevypočitatelných nálad, vysílá sebe sama jako hráče do těch nejsložitějších situací a jedná v nich s naprostou věrohodností, například když přemlouvá zlomenou Lady Annu (Klára Apolenářová), aby se stala jeho ženou. Zevnitř Halberstadtova Richarda zároveň cítíme zlověstný komentář v podobě tenkého ledového plátku, oddělujícího subjekt jednající od subjektu reflektujícího – bez zlevňujících úniků k histriónským karikaturám. Gradovaný Halberstadtův výkon má hned několik vrcholů. Mám na mysli scénu, v níž posílá na smrt Hastingse (Jaroslav Dufek), nebo chvíli, kdy krutě odkáže do patřičných mezí Vévodu z Buckinghamu (Michal Zavadil), jemuž nedochází, že je pouhý mouřenín, ne společník. Z paměti hned tak nevymizí dialog s exkrálovnou Alžbětou, kterou Richard žádá o ruku její dcery a jíž se málem zmocní, ani závěrečný výkřik zběsilce, který ví, že „doma“ bude pouze v pekle.

    Halberstadt v ústřední roli září, ale většinou nepřečnívá, protože má velmi kvalitní protihráče, především v silných ženských postavách. V inscenaci hrají nejen slova a gesta, ale také konstelace postav na scéně – téměř zcela volný prostor nesmí být prázdný ani nesmí působit staticky (občas se tak děje v první části). Produkce má ještě jeden vrchol, v němž je Richard přítomen nepřímo: trojí lament královských dam, v němž spolu hovoří noblesně nesmiřitelná Marie Durnová v roli Vévodkyně z Yorku, Zuzana Slavíková (Královna Alžběta do hloubi raněná smrtí svých dětí) a neohrožená a útočná Monika Maláčová (Královna Margaret). Vražda dětských možných následníků trůnu je v tomto shakespearovském „divadle krutosti“ naznačena nepřímo: promítnutím detailů dětských rukou. Děti se objevují ještě v samotném závěru, a to při defilé Richardových obětí promítaném jako doprovod definitivního tyranova pádu.

    Režijní rukopis Zdenka Plachého se v posledních více než deseti letech utvářel postupně. Při všech peripetiích by bylo laciné označit ho za režiséra „kontroverzního“. Myslím, že hned zpočátku bylo mnoho důvodů mu věřit, protože v jeho představách i realizacích bylo znát tíhnutí „être plus“, být více. Nejde ani tak o ambice či kariéru, ale spíš o vlohy a jejich tříbení. Král Richard III. je Plachého dosud nejpropracovanější divadelní režií.

    Národní divadlo Brno – William Shakespeare: Král Richard III. Překlad Jiří Josek. Úprava Martin Dohnal a Zdenek Plachý, režie a výběr i úprava hudby Zdenek Plachý, scéna Daniel Dvořák, videoart Tomáš Hrůza, kostýmy Linda Dostálková. Premiéra 8. ledna 2010. (Psáno z reprízy 1. února 2010.)


    Komentáře k článku: Vlohy a jejich tříbení

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,