Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vlna osamělých třicátníků

    V Divadelních novinách č. 14 vyšel otevřený dopis doyena českého mimického divadla Ctibora Turby. Velmi polemicky se vymezuje vůči obsahu letního rozhovoru v Lidových novinách svého bývalého spoluhráče Borise Hybnera. Ve sporu šlo o to, zažívá-li mimické divadlo krizi, nebo konjunkturu. A Ctibor Turba pouhým výčtem aktivit a událostí deklaruje, že o krizi nejde, že naopak žánr mimického divadla se u nás nachází v tvůrčím rozkvětu.

    Pouhý výčet úspěchů českého nezávislého divadla z posledních let potvrzuje oprávněnost Turbova tvrzení. Viliam Dočolomanský a Farma v jeskyni získali několik evropských divadelních cen, Boca Loca Lab „bodovala“ před dvěma lety na toruňském festivalu v Polsku, nově La Putyka a DOT 504 uspěly na Fringe festivalu, vznikají prestižní koprodukce českých divadelníků tohoto oboru se zahraničními divadly jako v případě Jiřího Adámka s Neuköllner Oper či Spitfire Company s polským Teatrem Na Woli, do České republiky přijíždějí známí choreografové jako Nigel Charnock či Charlotta Öfverholm a připravují s našimi soubory nové produkce, české soubory se objevují v programech prestižních festivalů a divadel. Právě nyní dostala skupina Tantehorse, se kterou spolupracuji, nabídku odehrát šestnáct představení ve slavném divadle Synetic Theatre ve Washingtonu.

    Zdálo by se, že máme co do činění se silnou „novou vlnou českého mimického divadla“, obdobnou dávné filmové vlně 60. let.

    Toto zdání však trochu klame. Vznik skutečné „vlny“ by byl možný jen s několika dalšími jevy, jež zatím toto „hnutí“ – můžeme-li tak o těchto skupinách a jedincích mluvit – neprovázejí. Chybí především kontinuální a fundovaná kritická a teoretická reflexe tohoto dění a její kritické zařazování do evropského kontextu a porovnávání s obdobnými trendy ve světě. České prostředí také silně limituje neuspokojivá decentralizace divadelní scény. Chybí především podpora nezávislé divadelní tvorby v regionech, podobná, jako je tomu v Polsku, Německu či Francii. Absentuje veřejný zájem (a podpora) o projekty ve veřejném prostoru. Stále je nedostatečná ekonomická – finanční i společensko-politická – podpora akcím a festivalům, jako je Tanec Praha, 4 + 4 dny v pohybu, Nultý bod, Za dveřmi, Letní Letná ad., přivážejícím do Česka prvotřídní umělce a seznamující českou veřejnost s neprobádanými uměleckými tendencemi současnosti.

    Jen v takto nastaveném prostředí by mohla vzniknout skutečně silná vlna „jiného“ či „nového“ divadla. A existuje ještě jeden důvod, proč v současné době nelze mluvit o společné nové vlně. Tvůrci 60. let byli propojeni obdobnými pohledy na svět i jeho reflexí, rozuměli si, nacházeli podobná témata. Jednou z charakteristik současného divadelního dění je ale formální i obsahová nesourodost. Každý z tvůrců kráčí vlastní osamělou cestou. Místo o nové vlně by bylo možné hovořit spíš o vlně osamělých třicátníků. Současné společenské a politické nepokoje to ale mohou rychle změnit. Možná, že společná „nová vlna“ v jakémkoliv druhu umění vzniká až v konfrontaci s krizí. V následujícím čase bude dost možností…


    Komentáře k článku: Vlna osamělých třicátníků

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,