Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vladimír Procházka: Ode mě už nelze očekávat žádný kotrmelec

    Před nedávnem jste se ohradil proti recenzi Dominika Melichara na inscenaci Paní Warrenová, kterou uveřejnily Divadelní noviny. Je pro vás pohled divadelních recenzentů zajímavý nebo důležitý?

    Spíš v negativním slova smyslu. Nemyslím si, že by recenze ovlivňovaly diváky. U nás kritika nemá tu anglosaskou moc. Mám vždycky jen starost, aby to neznejistilo herce. Kolem premiéry bývají velmi nejistí i ti nejzkušenější. Ve chvíli, kdy se dočtou nějakou sprostotu nebo polosprostotu, tak se bojím, že někteří z nich, i když se tváří, že ne, to neunesou a ztratí důvěru v tu věc. Recenze se píšou z premiéry, přitom tak, jak má vypadat, vypadá inscenace na páté, šesté repríze. Člověk to čte a bojí se kvůli dušičkám těch herců, do kterých něco trpělivě vpravuje a pak je někdo totálně znejistí a říká něco úplně jiného.

    Smoček, Procházka

    Režisér Ladislav Smoček, ředitel a dramaturg Vladimír Procházka a dramaturg Roman Císař v hledišti Činoherního klubu FOTO IVAN PROKOP

    Co vám na současné divadelní kritice nejvíc vadí?

    Dřív psávalo více lidí, za kterými něco stálo – univerzitní kariéra, publikace, divadelní éra… Teď mám výrazně pocit, že mezi střední a mladší generací recenzentů převažují lidé, kteří nemají pořádné odborné vzdělání, ani za nimi nestojí nějaké dílo – jenom píšou o divadle. Náladově. Z těch, kteří se dřív snažili psát suše až divadelně-vědně, se najednou stávají puďáci, kteří plivou jiskry a oheň, a já nevím proč.

    Není Urbanová, Lukeš, Hořínek, Jan Císař píše jen občas, už pomalu ani nepíšou lidi z mé generace. Zdá se mi, že ta po nás nemá to zázemí, které by ji opravňovalo psát to, co píše. Navíc je to takové zlostné. Když jsem ještě sám psával divadelní kritiky, psal jsem někdy dost ostře, ale nikdy ne se zlostí. Nešlo o to, ty lidi urazit, protože koneckonců člověk z praxe ví, co dá práce udělat i blbou inscenaci.

    Všechno, co říkám, může samozřejmě být i příznak stárnutí s oním příslovečným vzpomínáním na staré časy, ale prostě si to myslím.

    Asi moc nevěříte, že obraz, který vám ukazuje kritika, je relevantní. Máte nějaký jiný způsob, jak se zvenčí dozvědět, jak vaše divadlo navenek působí? Nebo je pro vás nejlepší reflexí vyprodaná kasa?

    Kdyby nebylo vyprodáno, silně bych znervózněl. Kritérium návštěvnosti považuji za zásadní, také ho tak hodnotí grantová komise. A ekonomický tlak na divadla je dnes mnohem větší, než býval v osmdesátých letech ten ideologický.

    My jsme dost specifičtí v tom, že inscenace – pokud se divácky povedou – hrajeme strašně dlouho. Nové Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho od roku 1990, ale to je extrém. Masku a tvář od roku 2002, stejně jako Osiřelý západ, Impresário ze Smyrny je z roku 2004. Je to úžasné, ale staví mě to do složité pozice, protože je třeba občas něco stáhnout, aby se to do divadla všechno vešlo. Stahovat inscenace, o které je zájem, je strašně těžké.

    Pak mám skupinu přátel, kteří nejsou divadelníci, ale odborníci v jiných oborech, velmi inteligentní lidé. Zvu je pravidelně na premiéry nebo nějaké brzké reprízy. Jejich názor mě zajímá nejvíc. A ten se liší. Někdo to bere všechno, pro někoho je Sokol moc, pro jiného Smoček tak akorát, pro dalšího Čičvák moc umělecký… Přiznám se, že to mě zajímá víc než divadelní kritika, protože koneckonců divadlo se nedělá pro kritiky, ale pro diváky a my bychom ho rádi dělali pro chytré diváky. Jsem přesvědčen, že rozdíl mezi komerčním divadlem a tím, co děláme my, je jasný a zřetelný.

    V poslední době kritika v hodnocení vaší práce přitvrdila…

    Je to tak dva roky, co se v některých kritikách začaly objevovat zásadnější výtky. Vždyť velmi nedávno jsme byli opakovaně Divadlo roku a naši tvůrci i inscenace sbírali všechna ocenění, která jsou u nás k dispozici. Ze zlaté listiny na tu černou se lze dostat během pár měsíců. To je jako s pomluvou. Někdo něco napíše, někdo se k tomu přidá a najednou se vytvoří zdánlivě obecné povědomí, že s tím Činoherákem není něco v pořádku. Třeba, že se tady dělá nějaké staré divadlo. Najednou to pro určitou skupinu lidí platí, i když se nic moc nezměnilo – vznikly dvě nebo tři nové inscenace a jako by rázem bylo všechno jinak.

    Je otázka, do jaké míry je to povědomí náhodné nebo zda má v něčem pravdu. Děláme divadlo takové, jaké umíme. A myslím, že v rámci toho ho pořád děláme dobře. Jestli to teď nevyhovuje nějakým trendům, které jsou víc prosazované, je jiná věc. Na druhou stranu, proč bychom se jim my, šedesátníci, nebo v případě Smočka osmdesátníci, přizpůsobovali? Na Ladislava Smočka ve chvíli, kdy zkouší, málokdo z těch mladších – co se týče hloubky přemýšlení a divadelní bystrosti – má. Jaký je výsledek, jestli je to divadlo minulého století nebo zda ještě dneska obstojí, to už je věc názoru. Divácká odpověď je ale jednoznačná. Já si také myslím, že obstojí, a jsem si jistý, že ho Smoček nedělá hůř, než dělal, dokonce bych řekl, že v některých aspektech jsou jeho inscenace dokonalejší právě o jeho celoživotní zkušenost. A pak není tu jen Smoček, já, Roman Císař. Je tu i Ondřej Sokol a Martin Čičvák. Mužové kolem čtyřicítky. A ti jestli zestárli, tak jen ke svému a divadelnímu prospěchu.

    Možná se vytratilo něco jako společný duch Činoheráku?

    Zakladatelé měli tu představu, že Činoherní klub bude opravdu klub. Místo, kde se budou lidi setkávat, aby udělali něco, na co jinde není čas, prostor, možnosti, a budou to dělat, jak budou chtít a s kým budou chtít. Dnes se to tak trochu vrací. Praha je jeden velký divadelní soubor. Není možné, aby byli herci koncentrovaní jenom na svoje divadlo. Jednak mají málo příležitostí, protože třeba u nás uvádíme dvě až tři premiéry do roka – i takzvané hvězdy čekají na pořádnou roli třeba dva roky. Takže mohou zkoušet něco jiného – a toho je tolik, nejen v divadlech, ale v televizích, filmech, že koncentrace k jednomu divadlu už není a nemůže být taková, jaká byla.

    Budu oponovat na Zábradlí mají deset inscenací do roka a soubor herců, kteří neodskakují…

    Ale to jsou mladí lidé. Jsou noví, budují si repertoár. To tak musí být, to se pracuje jinak. Když už o tom mluvíme – často mi přijde, že například na Zábradlí se většinou nehraje činohra, tedy hra činů, ale už jiný druh divadla. Že to není to, co my tady ještě pořád vyznáváme, že někdo vstoupí na jeviště, něco řekne a ten druhý na to nějak zareaguje a z toho něco vyplyne. Je to trochu instalace, trochu pronášení úvah, trochu jsou to živé obrazy. Ale je to krásné – třeba Požitkáři – chytré, vtipné, bezvadné, ale je to jiný typ divadla.

    Nerezignovali jste trochu na profilaci souboru estetickou i myšlenkovou? Hvězda Činoheráku Ivana Chýlková hraje možná častěji vedle ve Studiu Dva.

    Jasně, ale moc dobře ví, že je něco jiného, když hraje tady a když hraje tam. Ví, že nikdo jiný jí nedá takovou péči, jako když zkouší tady se Smočkem. Totéž Vetchý, Dulava, Nárožný… Martin Finger tu teď hraje skoro v každé inscenaci. Ti podstatní lidé tady pořád jsou. Ale jistě, dokázal bych si to představit líp, že by všichni měli užší kontakt. Myslím, že se to teď začíná proměňovat, protože zkoušíme hodně nových lidí.

    Ještě k tomu, jestli naše divadlo zestárlo. Zestárli jsme my. Já si ne­mys­lím, že se divadlo dělá jenom pro mladé lidi. Zrovna tak mají právo být ve středu pozornosti čtyřicátníci, šedesátníci nebo ještě starší.

    Před západem slunce

    Petr Nárožný a Stanislav Zindulka v inscenaci Před západem slunce v režii Ladislava Smočka (2013) FOTO PAVEL NESVADBA

    Jak se Činohernímu klubu proměnilo publikum? Stárne s ním?

    Nemám žádné výzkumy. Ale když má představení Smočkova inscenace, bývám tu velice často, on také. Stojíme pod schody a díváme se. Smoček to jednou nazval „přehlídka nadváhy“ … Ano, na jeho inscenace častěji chodí lidé střední generace a starší. Někdy i velmi mladí, ale není to jako na Sokolovy inscenace. Na ty je vždycky nejdřív vyprodáno k stání a evidentně na ně chodí mladší lidi. Ti, kterým je šedesát, sedmdesát, třeba Pana Polštáře neustojí. Nesnášejí na jevišti brutalitu a vulgarity. Je to tak. Mají dojem, že divadlo je něco, co by mělo zušlechťovat.

    Má Činoherní klub v tuhle chvíli nějaké téma, kolem kterého krouží, které soubor bytostně zajímá?

    Činoherák tohle neměl nikdy. Naši předchůdci se snažili nevymezovat, neurčovat pravidla, odmítali vyhlašovat programy. Jestli to všechno něco spojuje? Zájem dívat se moderním způsobem na lidskou psychologii. Tak to, myslím, vždycky bylo a stále to trvá. Pokusil jsem se to zformulovat v knize, kterou jsme k výročí vydali. Staré Zábradlí a starý Činoherák existovaly vedle sebe a byly to špičky českého divadla. Zábradlí se vždycky snažilo postihovat absurdní systémy, které likvidují člověka. Činoherák to vzal opačně – snažil se najít zákruty lidské psychologie, které umožňují, aby tyhle systémy fungovaly. Zájem o lidskou psychologii a s ní spojené ptaní po smyslu našeho pobývání na světě a našich možnostech je to zásadní. Třeba teď Sokolova Zrada, Smočkova Paní Warrenová nebo nejnověji Čičvákovi Bratři Karamazovi. Jestli to už někomu nevyhovuje, dobře. Je samozřejmé, že kritika – a speciálně ta mladá – se taky potřebuje předvést na něčem novém. Koneckonců každý se někoho chytal.

    Každá generace divadelníků má logicky své, generační, kritiky, kteří jí rozumějí a sdílejí její hodnoty, pohled na svět…

    Ano. Já k tomu mohu říct jen to, že divadlo se nedělá jenom pro mladé, ale taky pro mladé. To se týká Smočka. Sokol je něco jiného a Čičvák taky. Naše publikum je často mnohem konzervativnější, než jsme my, a od Činoherního klubu očekává jisté tváře a jisté postupy. Když je nedostane, tak prostě nepřijde. Nebo – svrchovaná Čičvákova inscenace Moje strašidlo. To, co tam ti dva o dost více než osmdesátiletí herci vyvádějí, je nesouměřitelné s kolegy v jejich věku i mladšími. Přesto to zajímá nemnoho lidí. Jejich vrstev­níci buď zemřeli, nebo do divadla nedojdou, anebo nechtějí večer do ulice Ve Smečkách, což se jim nelze divit.

    Myslím, že se pohled na Činoherní klub zlomil po uvedení Smočkovy inscenace Před západem slunce.

    Myslím, že máte pravdu. Na druhou stranu ta inscenace, stejně jako Paní Warrenová, je stále vyprodaná. Smoček si ten titul vybral, zbavil ho balastu a podtrhl v něm témata, která ho zajímají. Má na to právo.

    Jak to máte rozmyšlené do budoucnosti?

    Už asi tři roky jsem přemýšlel o tom, že by se s divadlem mělo, dokud tu jsem, ještě jednou pořádně zatřepat. Doslova. A měl jsem to i připravené. Do toho přišlo omezování peněz na granty, nejenže jsme nemohli dělat nové inscenace, ale málem jsme nemohli hrát. To je chválabohu za námi. Grantová žádost byla odbornou komisí vychválena. Pro toto čtyřleté období jsme dostali skoro tolik peněz, kolik jsme chtěli.

    Měl jsem ambici přivést sem mladou ženskou. Myslím, že ten dámský pohled tady chybí. Myslel jsem na Petrželkovou, na Polívkovou. Ale ve chvíli, kdy tihle mladí režiséři nemají pět, šest herců, kteří za nimi absolutně stojí, když je hodíte mezi vlky, tak je vlci sežerou. Na tohle já už nemám sílu. Nedokázal bych zařídit, aby Vetchý, Dulava, Nárožný a Pavlata propadli kouzlu třeba Anny Petrželkové.

    Copak kouzlu, ale ona úplně jinak přemýšlí a jinak cítí divadlo.

    Je to tak. A než já bych jí vysvětlil, pokud by o to stála, co se myslí Činoherákem, s čím by tady asi mohla uspět, jak by musela postupovat, tak ji by to nebavilo a ten výsledek by nebyl dobrý. Ale třeba myslím zbytečně dopředu a slyším trávu růst.

    Na ty poslední čtyři roky – v roce 2018 jako umělecký šéf končím – jsem si vymyslel něco, čemu říkám Činoherní Evropa. Sice jsem přišel kvůli problémům manažerů v jednom finančním domě o hlavního sponzora těsně před podpisem smlouvy, ale hledám dál. Chci udělat čtyři inscenace špičkové divadelní klasiky režírované vynikajícími evropskými režiséry. V červnu by měl začít zkoušet Gábor Zsámbéki z budapešťského Divadla Józsefa Katony Ibsenova Nepřítele lidu. Už mám rozjednané kontakty s polským režisérem Grzegorzem Jarzynou, z Rakouska a Německa mám tipy na režiséry, kteří by rádi něco dělali v Praze – od super celebrit až po mladé a talentované.

    Nechcete si na závěr přece jen trochu zabilancovat?

    Činoheráku se povedlo, že geny, co do něho zakladatelé vložili, pořád fungují. Pořád se s tím po mém soudu dá dělat dobré divadlo, které je velice specifické a úplně jiné než řada jiných divadel. Vlastně celých těch padesát let je Činoherní klub na špičce českého divadla. Neříkám, že je nejlepší, ale pořád se o něm píše, pořád se o něm mluví. Aby se to padesát let nějakému programu, byť modifikovanému, dařilo, to považuji za rekord.

    V těch mých posledních čtyřech letech se nepustíme do žádné radikální personální změny a pokusíme se program oživit zahraničními hosty. Praha špičkové evropské divadlo neviděla už dávno, přivézt sem soubor je strašně složité, ale přivést režiséra možné je. A přibývají také noví herci a nové ryze domácí projekty. Na Bratry Karamazovy jsem kývl, protože vedle toho, že je na světě Juraj Kukura, mám i možnost si vyzkoušet Michala Čapku a Igora Orozoviče. V divadle je Honza Hájek, Martin Finger, Lucie Žáčková, Zuzana Stavná. Vzniká nová skupina, která by postupně mohla hrát v Činoheráku podstatnou roli. Problém je v konzervativnosti publika Činoherního klubu. Chtějí svého Vetchého, Nárožného, Chýlkovou a chtějí, aby to bylo veselé, což už jim mimochodem dlouho neposkytujeme. Ale třeba přemýšlím trochu opatrnicky a zvykově. Naše poslední inscenace – Bratři Karamazovi – se v řadě aspektů vymyká naší inscenační tradici, třebaže ji neruší. A o představení je enormní zájem.

    Všechno nasvědčuje tomu, že já už nikoho jiného než ty dva – Ondřeje Sokola a Martina Čičváka – nevymyslím. Tak ať se domluví a vezmou to na sebe. Bude mi třiašedesát a ode mě už nelze očekávat žádný kotrmelec.


    Komentáře k článku: Vladimír Procházka: Ode mě už nelze očekávat žádný kotrmelec

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,