Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vladimír Karfík

    Nevím, zda bývalo tak časté, že dramaturgie divadel se soustřeďovala k dramatizaci románových látek jako dnes. Někdy se dokonce zdá, jako kdyby dramatizacím dávala přednost před dramaty. Krize dramatické literatury, anebo autorská ctižádost režisérská a dramaturgická? Jde jenom o soudobé látky, kde se může pociťovat nedostatek? Věc je obecnější, vždyť třeba Národní divadlo před drahným časem uvedlo Macháčkovu úspěšnou režii Stroupežnického Našich Furiantů a posléze také Krobotovu inscenaci rozsáhlého románu Rok na vsi. Ani v jednom případě nešlo o látky soudobé. (Třebaže Macháček přečetl Stroupežnického velmi aktuálně.) Některé texty a určité jevy na společenské scéně mají silnou komediální či tragikomedální potenci, využití na divadelní scéně se tedy nabízí – za všechny vzpomeňme využití odposlechů při vyšetřování korupce v kopané ve Čtvrtníčkových minimalistických dialozích scénky Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? Korupce a úplatky východních rozměrů je u nás denní téma.

    Zhlédl jsem v Rokoku Gogolovy Hráče a uvědomil jsem si jednak, že po sto padesáti letech nic nového, jenom jevová podoba vypracovanější, jednak že napsat lépe ani nelze. (Inscenovat však lze lépe, stačilo by ubrat na expresivitě, látka by snesla civilnější projev, aniž by ztratila na účinku.) Hráči tvoří určitý pendant k Revizorovi. Jeho komediálnost spočívala v tom, že z petrohradského hejska fáma učinila revizora, město znejistěno, dokud nepadla základní uspokojivá informace: bere. Od tohoto okamžiku se obraz úplatkářství skládá zcela přirozeně. V Hráčích je modelová situace jiná, řekl bych, že nám bližší a také pochopitelnější. Způsob je totiž rafinovanější, ukazuje na vypracovaný systém: místní mazaní hlupáci inscenují divadlo, v němž pamatují na každý detail, včetně nastrčeného bankéře, aby se jim podařilo obelstít profesionálního hráče, který se objevil v jejich městě, a vytáhnout z něho peníze. Obecenstvo Gogola pochopilo přesně: vždyť také vidíme, kdo nás obehrává. Mezi našimi mocnými hráči-miliardovými kmotry podobné gogolovské typy, překvapivý výskyt původních povolání: číšník, vekslák. Zlodějský systém však sofistikovaný. Gogolova groteska není dnes zrovna k smíchu. Až mrazí z toho, že stačí jen přidávat k její osnově aktuální detaily, pokleslost jazyka. (Viz Čtvrtníčkovi bossové.)

    Po klasickém dramatu Gogolově byl jsem zvědav, jak s texty, jež nebyly určeny pro jeviště, se vypořádává soubor bývalé brněnské Reduty. Korespondenci V+W jsem si pro nedostatek obrazotvornosti na jevišti představit nedovedl. Odklon od tradičního dramatu je však pro Mikuláškovu poetiku příznakový. Nuže: z nehratelného textu (má hodně přes tisíc stran) divadelní špektákl obdivuhodný. Scéna, režie, herecký projev s dokonale vypracovanou choreografií. Představení promyšleně směřuje k působivému tragickému konci intimního dramatu. Korespondenci jsem četl také jako drama, ale viděl jsem jeho podstatu jinak a v něčem jiném. Především v přerušené tvorbě, v odloučení, v nemožnosti uskutečnit nejednu zamýšlenou věc.

    Odpověď na položenou otázku: snad pocit volnosti, jak předávat svůj imaginativní um přes literární, nehratelný text, aniž by režiséra vymezoval výklad textu dramatikova. Silné současné drama není? A budou je divadla potřebovat? Některá se bez něj ráda obejdou.


    Komentáře k článku: Vladimír Karfík

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,