Vláda věcí tvých…
Koncem dubna se na ČT2 završila bezesporu televizní událost sezony (ano, sezony, neboť tato událost na českých obrazovkách začala v polovině září a končila po půli dubna), totiž cenami ověnčený třicetidílný dánský seriál Vláda / Borgen (režiséři Jesper W. Nielsen, Louise Friedbergová aj., hlavní scenárista Adam Price). Na rozdíl od hloupého, patosem odrazujícího přejinačení skvělého titulu amerického politického seriálu Homeland na „Ve jménu vlasti“ měli tentokrát čeští překladatelé či distributoři ve významovém posunu názvu šťastnou ruku: Borgen je Hrad, a přihlédnu-li k dánským reáliím, doslovný překlad by zbytečně vzdálil dánský politický místopis českému vnímání, jež už od roku 1918 věru není zvyklé, že by na „Hradě“ sídlil parlament, premiér i nejvyšší soud. Tři řady seriálu vznikaly v letech 2010, 2011 a 2013, a fakt, že dílo po více než sedmdesáti zemích světa uvedla ČT se čtyř- až šestiletým zpožděním mi v tomto specifickém případě vzhledem k jeho nadčasovosti až tak nevadí. Spíše zamrzí, vzhledem ke kýženému širšímu zásahu mimořádného díla do českého mediálního prostředí, obvyklý odsun náročnějších televizních projektů – nehodlám tu jako mí kolegové machrovat módní uniformou pojmu „quality TV“ – do převážně předpůlnočních a navíc pohyblivých časů. Jako by na Kavčích horách vládla nepsaná direktiva: vše mimořádné zásadně mimo prime time! Ale na to už jsem si za pětadvacet let zvykl – bez ohledu na to, kdo Kavčím horám momentálně vládne (neboť tu celou dobu skrze převodové „radní páky“ vládnou beztak partaje).
Obraz dánské politiky je nám někdy až překvapivě důvěrně známý… FOTO archiv ČT
A mimochodem – právě toto, vztah moci a hlavního zpravodajského média, jakož i jeho stále větší závislost na teroru sledovanosti (i zpravodajství, pokud možno, dle hesla „ubavit se k smrti“), bylo nezanedbatelnou, průběžnou tematickou linkou seriálu. Jistě, v jeho středu stojí silný lidský příběh političky, „středolevé“ – chvílemi ovšem i „středopravé“ – čerstvé premiérky Birgitte Nyborgové, která se teprve „za pochodu“ učí umění vládnout. Dělá nutně i chyby, chvílemi je svéhlavá, chvílemi nespravedlivá, špatně odhaduje situaci (zejména svou domácí, rodinnou a ve třetí sérii i zdravotní). Učí se postupně vyvažovat extrémy zprava zleva, hasit požáry kolegů i své, neztrácet glanc i původní vizi politiky jako praktikované mravnosti i v nejbeznadějnějších situacích (jako jsou problémy domácích zemědělců i cizích běženců, úmrtí dánských vojáků při zahraničních misích, paritní zastoupení padesátinásobně většího Grónska v parlamentu, všestranně výhodný, obchodně i ekologicky prospěšný kontrakt s diktátorským režimem za cenu rezignace na lidská práva atd.). Politika – vnitřní i zahraniční – jako praktikovaná mravnost je ovšem něco, na co už špičky zdejší politiky, které mají jinak plnou hubu Masaryka, dávno zapomněly. Skloubit tuto vizi s nejrůznějšími pragmatickými ústupky a dříve nemyslitelnými kompromisy, neztratit podporu voličů a neupadnout přitom do populismu, to se samozřejmě daří jen se střídavými úspěchy. Jsme svědky i premiérčina rozpadajícího se manželství, rodiny, osobních i milostných vztahů a na konci druhé série i dočasného konce politické kariéry a poté i vážné nemoci (která nepochybně souvisí s jejím workoholismem). Ale přesto – nebo právě proto – není premiérka žádný Mirek Dušín v sukních: k její věrohodnosti i ve chvílích, kdy s ní bouřlivě nesouhlasíme, přispívá také fenomenální herecký výkon Sidse Babett Knudsenové. Její příběh – a paralelní příběhy jejích politických druhů i oponentů – je hlubokou reflexí parlamentní politiky na modelu jedné malé, zavedené západní demokracie. Seriál tak – oproti jiným proslaveným dílům zejména anglosaské provenience, zaobírajícím se rovněž politikou (např. aktuálně běžící Dům z karet, zčásti i nedávný šestidílný Noční hlídač, zmíněný Homeland), boří řadu mýtů. Především ten, že politika je a priori svinstvo a čím vyšší politika, tím větší svinstvo. Vše je předem domluvené a zkorumpované, rozhoduje se jinde než ve tvé zemi a tvém městě. To má u diváka jednoznačný podprahový efekt – od politiky ruce pryč (zejména ty ruce, co házejí lístky do volebních uren). Výsledky vidíme na každém kroku.
Obraz dánské politiky je nám někdy až překvapivě důvěrně známý, jindy je naopak z říše snů (neodvažuji se soudit, do jaké míry reflektuje seriál skutečné dánské poměry, jde o model, ale vzhledem k tomu, že tento model při premiéře sledovala víc než třetina obyvatel země, asi nebude daleko od skutečnosti). Například si můžeme nechat leda zdát o samozřejmých etických hranicích, po jejichž překročení se politik z vrcholné funkce automaticky poroučí, aniž opakuje monotónní kolovrátek o „cíleném mediálním komplotu“. Jenže, podobně jako geniální dánský Zločin nebyl jen kriminálním příběhem, ale od počátku umně splétal motiv vraždy s motivem všednodenní partajní politiky, i tajemství úspěchu Vlády je v tom, že není jen o politice: je totiž také, ne-li především televizní reflexí televize. Jistě není náhodou, že minimálně tři ze čtyř hlavních hrdinů celé série byli profesně propojeni s médii (ať už je to původně premiérčin mediální poradce, později novinář Kasper Juul, zprvu konformní, v závěru se však pochlapivší šéf zpravodajství Torben Friis, mimochodem vynikající Søren Malling, nebo druhá hlavní ženská hrdinka Katrine Fönsmarková – rovněž ve znamenitém podání Birgitte Sörensenové: její etický maximalismus se zákonitě setká s podobnou vlastností premiérky, jejíž se stane „píár“ asistentkou). Sledujeme formou „televize v televizi“ i skryté zákulisí a tlaky na „zábavnější“ koncepci zpravodajství (hrůzná byla na poslední chvíli odvrácená vize předvolební „superdebaty“ jako zábavné, např. míčové hry – postava perspektivního digitálního dementa a „inovátora“ byla pro mne varovným předobrazem typického manažera kterékoli z našich televizí). Slyšeli jsme pokyny z velína moderátorům i komentátorům, jak a proč toho kterého politika „podusit“, kam zaměřit kameru, kdy zůstat a kdy nezůstat u otázky. Předvolební duely politiků byly v seriálu opravdu v předvolebních, nebo jinak oprávněných časech, nikoli každodenní trudnou rutinou. A poučná byla i standardní situace veřejnoprávního kanálu, kdy týden co týden probírá s moderátorem uplynulé události osobně ředitel zpravodajství. Opakuji – ředitel zpravodajství, novinář, nikoli jako u nás politik v roli novináře. Nikoli propachtovaná židle pro čtyři, pět vyvolených zadků, jimž dělá televize zdarma celoroční předvolební kampaň.
Nic nemohlo zvýšit aktuálnost dánského seriálu víc než parodie na vládnutí, již od počátku května předvádí v reálu česká politická garnitura, v čele s paranoidním vládcem pražského „Borgenu“. Prezidentovo nyní už ostentativní pohrdání ústavou, chorobné lhaní a hulvátství v přímém přenosu, to vše je, žel, dosud jako legitimní akceptováno značnou částí veřejnosti. Znamená to snad, že stejně jako prezident ochořela polovina populace, že nastal čas Brechtova ironického receptu „vyměnit voliče“? Nikoli: i na to dává dánský seriál pádnou odpověď. Elektorát bude vždy jen takový, jaký si jej vytvoří média. A i bublina zvaná prezident je z větší části nafouklá – a to už od dávného zajíždění za zkrachovalým politikem na Vysočinu až po dnešní dny – hypertrofovaným zájmem o jeho osobu.
Komentáře k článku: Vláda věcí tvých…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
