Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kyklos Galaktikos: Vítejte ve své hlavě

    Každý vidí jinou inscenaci, takové je základní poučka, která se dostane každému, kdo chce trochu přemýšlet o divadle. Ještě silněji zaznívá v případě, že se divadlo neopírá o pevný text. Divadelní skupina Kyklos Galaktikos jde ještě dále: individuální prožitek diváka je pro performery tak klíčový, že právě publikum staví do pomyslného středu svých produkcí. Ve Studiu Alt@ v pražských Holešovicích Kyklos Galaktikos po celou sezonu uvádějí svůj projekt Alta a Omega.

    V současném divadle se již delší dobu objevují tendence, kdy tvůrci odmítají přijmout diváka jako pouhého voyera, který z povzdálí sleduje jejich počínání. Performeři požadují po divákovi plnou spoluúčast na performanci. Ta se tímto posouvá z roviny pouhého představení do dimenzí společně sdíleného rituálu.

    O skupině Kyklos Galaktikos se nedá říci, že by vytvářela divadlo. Kyklos Galaktikos naplňují témata, která trápí současného člověka, pomocí výrazových prostředků těžko shrnutelných do jedné jediné škatulky.

    Skupina se zrodila v roce 2007, kdy v divadle Alfréd ve dvoře uvedli svoje Proklínání. Tehdy ještě bez názvu Kyklos Galaktikos začali ohledávat možnosti divadla. Během představení zkoumali své vlastní performerské mantinely (tohoto hledání se nevzdávají ani dnes). Původními členy skupiny byli Jan Burian, Jaroslav Hrdlička a Jana Vrána. V současnosti je složení už poněkud jiné, vyvíjí se v čase, takže kromě Jana Buriana a Jaroslava Hrdličky zde působí Lenka Kovaříková, Marie Krajplová, Tereza Příhodová, Jaroslav Šlauf a Vojtěch Vaněk.

    Všichni jsou si rovni

    Členové odmítají jakoukoli hierarchizaci skupiny. Každý z nich je samostatně tvořící osobnost, většina z nich jsou studenti vysokých uměleckých škol (AVU, FAVU). Přestože tlak okolností někdy tuto demokracii rozkolísá, přináší každý z nich do skupiny to, v čem se cítí být nejsilnější, to nejlepší, co může dát. Díky tomu je jejich tvorba velmi bohatá. Forma vyjádření se snadno přizpůsobuje a odvíjí se od obsahu. Do jejich rejstříku můžeme zahrnout hudbu, divadlo, tanec a mnoho dalších. Žádnému z těchto prostředků nedávají přednost, někdy používají jen jeden, někdy všechny najednou, záleží na tom, co téma potřebuje. Každá nová performance je založena na důkladné práci s tématem. Výsledný tvar se odvíjí právě od myšlenky, která je nadřazená všemu ostatnímu. Pokud je myšlenkou samota, veškerý průběh směřuje k oddělení jednotlivců od ostatních, pokud anonymita, vše je podřízeno tomu, aby se divák cítil zcela nepoznán. Většina projektů jsou cykly, navazují na sebe. Téma, které se objeví v jedné performanci nebo není ještě zcela vyčerpané či prozkoumané, často Kyklos Galaktikos rozvíjejí v dalších částech cyklu, znovu jej exponují a dívají se na něj z jiného úhlu.

    Sdílení, divácká účast, participace, rituál, ale hlavně zainteresovanost a osobní prožitek návštěvníka, který již není pouhým pozorovatelem, ale je nucen, chtě nechtě, zaujmout k produkci jakýkoli postoj. Člověk, který se dostaví na představení, není brán jako divák v pravém slova smyslu, ale jako plnohodnotný spolutvůrce. S jeho reakcí je nejen počítáno, často je dokonce principem akce.

    Ve svých dílech navazují na rituální principy divadla, s tím rozdílem, že pojem „svatý herec“ zde zcela pozbývá smyslu. Jakékoli tvůrčí ego je zcela eliminováno, návštěvník a jeho bezprostřední zážitek je doslova alfou a omegou celého díla. Performeři se nestaví do pozice toho, kdo vystoupí před obecenstvo a sděluje mu pravdu. Pravdu si nachází každý divák v sobě, skrze svůj vlastní prožitek a členové skupiny jsou mu při tom spíše asistenty nebo průvodci. Při žádné akci Kyklos Galaktikos nepředvádí jakýkoli odcizený příběh, všechno sdělení se odehrává skrze divácký zážitek a ten je individuální.

    Dvanáct hodin tančit, čtrnáct hodin mluvit

    Nedílnou součástí dosavadního portfolia Kyklos Galaktikos je divadelní dokument. Zde se pracuje s principem, který se dotýká konkrétního divadla a konceptuálního umění jako takového. Základem dokumentu, známého především z děl filmových, je zprostředkování ničím neupravené reality. Tuto bezprostřednost přenesli Kyklos Galaktikos na divadelní prkna. Objekt zájmu je vytržen ze svého přirozeného prostředí a je exponován na jevišti, kde se povětšinou očekává jistá dávka mimeze. Ta je ovšem zcela eliminována a to, co vidíme před sebou je skutečná realita, jen zasazená do nového kontextu.

    Například v Dokumentu 2 (2. 6. 2009, Alfréd ve dvoře) byl na jeviště pozván reálný finanční poradce, který jednal jako ve svém běžném životě, ovšem jeho obecenstvo bylo složeno převážně z performerů a lidí zabývajících se divadlem či výtvarným uměním. Propojily se tak dva, většinou sobě vzdálené, světy. V dalších Dokumentech pracovali s jistou dávkou mystifikace, skrze kterou (podobně jako Klusák a Remunda ve filmu Český sen) divák zjišťuje něco sám o sobě. Cílem je konfrontace s vlastní (třeba skrytou) xenofóbií (Dokumentu 1) nebo manipulovatelností (Dokumentu 3).

    Jak již bylo řečeno, Kyklos Galaktikos se zabývají zkoumáním svých vlastních možností, především možností performačních. Důkazem je další projekt s názvem Radost. Ten měl zatím dvě části. První z nich byl nepřetržitý dvanáctihodinový tanec Jany Vrány s doprovodem elektronické hudby Jana Buriana, vytvářené na místě. Druhá část se uskutečnila 5. 3. 2011 a jednalo se o nepřetržitý čtrnáctihodinový monolog Jaroslava Šlaufa.

    Ty největší příběhy jsou uvnitř nás

    Největším počinem skupiny je však celoroční cyklus Alta a Omega, který se odehrává po celou sezónu ve Studiu Alt@ v pražských Holešovicích. Každého třináctého v měsíci se v tomto prostoru koná událost zkoumající možnosti vztahů mezi performerem a divákem. Často je principem akce jakési omezení možností účastníka, které ovšem v divákovi samotném musí nutně vzbudit uvědomění si vlastních hranic a možností jejich překonání.

    V představení Alta a Omega 1 byli diváci děleni na stále menší skupiny, až zůstala jen jediná divačka. Někteří diváci byli odděleni už při vstupu a zůstali stát venku. Ti, kteří mohli vstoupit, prožili každý svůj individuální zážitek, byli odtrženi od kolektivu. Alta a Omega 2 zkoumala prostor mezi jevištěm a hledištěm. Na jevišti byl pomocí železné konstrukce a světla vymezen prostor, v němž 3 performeři improvizovali. Prostřednictvím pohybu, hudby (pouštěné z počítače) či zpěvu se dostávali do nejrůznějších vztahových situací. Okolo vymezené oblasti a v hledišti se pohybovali další dva aktéři, kteří dění na scéně komentovali. Vybaveni mikrofonem zprostředkovávali divákům jakousi druhou rovinu zážitku, totiž tu svoji, říkali jim své dojmy z toho, co se odehrává. Zároveň vytvářeli ke kolegům na scéně další vztahy, vymezovali se proti nim, hodnotili.

    Smyslem tohoto cyklu a každé jednotlivé performance není vyprávět příběh. Ten příběh, který v divadle často hledáme, se odehrává v každém z nás. Nejvíce patrné je to na čtvrté části cyklu, nazvané Koncert po tmě. Diváci leželi uprostřed jeviště v absolutní tmě a ze čtyř rohů se ozývala nespecifikovaná ambientní hudba prolínající se s běžnými zvuky.

    V zatím poslední části cyklu Alta a Omega 5 byli všichni diváci oblečeni do uniformního a sterilního oblečení, na obličej jim byla připevněna maska. Všichni tak byli anonymní, včetně organizátorů, kteří měli na sobě to samé jako návštěvníci. Úloha diváka se tak naprosto vytratila.

    Akce Kyklos Galaktikos je pouze jakýmsi spouštěčem uvědomění si vlastní svébytnosti. Pokud jsme od někoho odděleni, zjišťujeme, že chceme být s ním, pokud je nám odebrána naše identita, dostáváme příležitost si sebe sama uvědomit, prohlédnout si vlastní já. To všechno skrze zážitek, nebo jak by řekl Grotowski – svátek. V tomto svátku se neocitáme sami, jsou tu i další návštěvníci, se kterými se nacházíme v okamžiku sdílení situace.

    Kyklos Galaktikos znamená mléčná dráha, ale není to dráha hvězd, které mají zaplnit nebe. V jejich tvorbě se jim podařilo zcela potlačit vlastní performerské ego, takže po skončení akce máte často pocit, že hlavním hrdinou jste vy sami. Nejde zde o exponování světonázoru určité skupiny lidí, ani o tajemství pro zasvěcené, jde čistě o zážitek. I proto se o jejich představení těžko mluví, emoce z nich jsou totiž zcela individuální. Jakákoli objektivita není na místě a snaha o kritický nadhled selhává. Při akcích je totiž návštěvník nejčastěji konfrontován sám se sebou, se svou vlastní zkušeností. Právě proto níže nabízím svůj vlastní pohled, osobní zkušenost z  páté části cyklu Alta a Omega.

    Kyklos Galaktikos: Alta a Omega 5“V mlčení nasloucháme bytí.” M. Heidegger

    Prostor...
    Vstoupila jsem do místa, které bylo čisté. Bylo očištěno od všeho lidského. Abych sem mohla vstoupit, vzdala jsem se jazyka, hlasu a sama sebe, své podoby. I já jsem byla očištěna od člověka.

    Já…
    Má individualita byla potlačena uniformitou. Přes to se ve mně ozývaly hlasy, jež mě vinily a dávaly za exemplární případ. Ač jsem se mohla situaci zcela poddat, stále mě pronásledoval pocit povinnosti a vlastní nedokonalosti. Postupně mizel, když jsem se podívala na druhou stranu stolu, u něhož jsme seděli, a viděla tam sama sebe. Byli jsme všichni stejní a přeci tak jiní, nuance v chování vyplouvaly na povrch a oči se snažily zachytit se něčeho povědomého. Je těžké smířit se s neznámým. Skrze ostatní jsem pozorovala sebe úzkým průhledem v masce, která byla mým útočištěm. Nemusela jsem být nikým a zároveň jsem mohla být kýmkoli z nás.

    Ticho…

    Arché…
    Voda jako počátek a konec, alfa a omega, putovala kolem stolu, nejdříve jako led, a vydávala svůj obsah. Její proměna je principem a je i mojí proměnou.

    Sdílení…
    To, co se stalo uvnitř Studia Alt@ je nesdělitelné. Čas strávený v tichu nelze popsat pomocí slov. Logos a jeho nástroj jazyk byly ponechány venku. Důležité je poznání skrze spojení s něčím komplexním, co funguje v rámci rituálu a na co je rozum krátký.
    Na konci nám byly sundány rukavice a prostředí se nám poprvé mohlo dostat na kůži. Byli jsme infikováni atmosférou rituálu, sakrálností místa, tím, co nás spojilo.
    Při této akci nebylo diváků, bylo jen zasvěcených a zasvěcovaných. Sdílená anonymita spojila osoby, které neznaly svou tvář, ale znaly samy sebe.


    Komentáře k článku: Kyklos Galaktikos: Vítejte ve své hlavě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,