Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vít Peřina: Jak je to s tou slepicí a vejcem?!

    Když s ním mluvíte, máte pocit, že se bavíte s dvacetiletým mladíkem. Trochu nesmělým, zvídavým, váhavým, lehce šibalským, ale chytrým a vzdělaným. Alespoň tak na mne dramatik a dramaturg Naivního divadla Liberec Vít Peřina působí. Vůbec si neumím srovnat v hlavě, že mu za dva roky bude čtyřicet, má rodinu, dva syny a v českém divadle je již zavedenou osobností. Pro mne je to stále „kluk z plakátu“, inscenace jehož textů vždy s radostí a zvídavě sleduju a ocitám se skrze ně tak trochu jako v onom gulliverovském snu, o kterém mluví v úvodu. Dnešníma očima nahlížím – a věřím, že i ostatní diváci – na své vlastní dětství, na své vlastní klukovství. Letos již podruhé získal Cenu Divadelních novin. V roce 2012 to bylo za autorství hry Budulínek, nyní (spolu s Radkem Malým a Michaelou Homolovou) za inscenaci Čechy leží u moře, obě v provedení Naivního divadla Liberec.

    Vít Peřina

    Vít Peřina

    tku, zdají se vám sny?

    Jistě. Když je do rána udržím v hlavě, tak mě baví zkoumat, proč se mi asi zdály. Posledně to bylo snadné – večer jsem uklidňoval syna, který brečel, že ve školce nechce po obědě spát. Já na to, že co bych dal za spaní ve školce. A šup, v noci sen. Jsem v jeho školce, mezi dětmi. Bylo to trochu jako z divné verze Gullivera, či spíše z Juráčkova Případu pro zapomenutého kata. Děti mi byly asi po kolena, naopak paní učitelka byla čtyřmetrová. Když po obědě učitelka zavelela do postýlek, děti se všechny rozplakaly a já jediný dal ruce nad hlavu a zakřičel jsem: Hurá! A to mě probudilo.

    Vaše texty jsou plné humoru a – řekl bych – až poťouchlé jízlivosti. Často si hrajete s různými citacemi a odkazy. Jaký humor máte rád?

    Jakýkoli, který není laciný a prvoplánový. Mám rád ironii a sarkasmus. Mám rád černočerný humor, stejně jako jemný humor slovní. A mám rád lidi, co se rádi smějí sami sobě a neberou se příliš vážně.

    Jsem napjatý, kam dopluju

    V jaké době byste chtěl žít?

    To se mění. Velmi. Asi podle toho, čím člověk zrovna žije – s Filipem Homolou teď chystáme „cosi“ podle knížky Atlas odlehlých ostrovů a já si hned snílkovsky říkám, že by mě bavila doba objevování světa. První plavby do Ameriky. Kolem světa. Tahle éra rozšiřování dosud velmi slepé mapy světa by mě lákala.

    Jak ve vašich představách taková úplně neznámá, neobjevená zem vypadá?

    To právě nevím a to je na tom to nejdobrodružnější. Když začínám psát, vymýšlím nový příběh, nové prostředí a vytvářím vlastně ten neznámý, dosud neobjevený, neexistující svět. A jsem sám napjatý, kam nakonec dopluju. A doma v přístavu čeká režisér s výtvarníkem a naštvaně pozorují obzor, jestli už se z té své plavby vracím a ten svět – tedy nový text – přivážím. Každopádně je mi jasné, že kdybych snad opravdu v tom 16. století někam vyplul, umřel bych během plavby na kurděje. Nebo by mě při vylodění trefil někdo šípem do oka.

    Jaká je vaše nejranější vzpomínka na divadlo?

    Mám jeden prazážitek, který se mi poměrně často vybaví: musel jsem být nejspíš přítomen večerní derniéře loutkového morytátu podle kramářských písní – Poslechněte, jak bývalo. Odhaduji, že mi mohly být tak čtyři roky, ale naši mě nejspíš neměli kam dát. Vybavuji si, že po představení dostávali herci kytky. Ale hlavně loutku dívky, kterou v tom představení zloduši rozsekali na cimprcampr. Ručičky, nožičky, hlava, tělo… létalo to tam v kukátku všemi směry a já si to dodnes pamatuji. Na rozdíl od stovek Perníkových chaloupek, Zlatovlásek a jiných pohádek, které jsem coby divadelní dítě chtě nechtě musel v Naivním divadle absolvovat. Z nich si nevybavuji ani ťuk. Ale údajně jsem ještě coby mimino seděl při jakési pohádce v sále někomu na klíně a v nějaké echt tiché pasáži jsem zahlásil na celý sál rezolutně: Stačilo. Tehdy jsem podle všeho začal pracovat na své budoucí dramaturgické dráze.

    Vyrůstal jste v divadle a kolem divadla, navíc dětského a loutkového – jaké to pro vás, jako dítě, bylo prostředí. Co se z něj do vás nejvíc otisklo, vrylo?

    Takové ohlížení po mně nechtějte, já mám mizernou paměť. Z dětství v divadle si vybavuji snad jen jeden bezvýznamný detail: otvírák na pivo, který visel na šňůře v hereckých šatnách. Či spíše před šatnami, v takovém společném obýváčku. Několik křesel, popelníky, malý stůl a nad tím visí – z dost vysokého stropu – ten otvírák. Bylo to hned za vstupními dveřmi a já se na něj vždy chtě nechtě podíval, sotva jsem vešel. Většinou se zrovna trochu pohupoval. Těžko říci, zda to bylo průvanem.

    Jako dítě z divadelnické rodiny jste jistě byl „použit“ i jako dětský herec. Nebo se mýlím?

    Vidíte, vlastně to je můj divadelní prazážitek… Někdy koncem osmdesátých let zkoušela Markéta Schartová inscenaci Přijde človíček. Byla to jakási činohra o skřítcích a toho človíčka mělo hrát jedno z nás, divadelních dětí. Bylo mi osm nebo devět a měl jsem ztvárnit opravdu výraznou roli na divadle! Byl jsem strašně pyšný a natěšený. Zkoušeli jsme to v alternaci, tuším, tři. Spolu se mnou ještě dvě dcery jiných divadelních zaměstnanců podobného věku. A já si z toho zkoušení dnes vybavuju pouze dveře…

    Dveře?!

    Jo, zezadu. Ty dveře byly důležitou součástí scény a my, děti, jsme za nimi v šálách stály vždy od začátku zkoušky a nervózně čekaly, až ten „náš“ človíček přijde na scénu, až tam budeme moci konečně vejít a zapojit se do akce. Co se dělo dál, za dveřmi, na jevišti, v samotném ději, si vůbec nepamatuju. Ale ty dveře zezadu vidím dodnes. Někdy před generálkami jsem pak dostal příušnice, a tím skončila moje dětská herecká kariéra. Skončila před těmi dveřmi.

    Budulínek aneb Pohádka o poslouchání (režie Michaela Homolová, výprava Robert Smolík, premiéra 12. května 2012)  FOTO JOSEF PTÁČEK

    Budulínek aneb Pohádka o poslouchání (režie Michaela Homolová, výprava Robert Smolík, premiéra 12. května 2012) FOTO JOSEF PTÁČEK

    Zvuk psacího stroje

    Měl jste – jako dítě – nějaké vzory, idoly?

    Četl jsem všechno možné, takže idoly přicházely a odcházely dle aktuální knihy doma na peřiňáku. Ale vypíchnout musím foglarovky. Bylo to i tím, že jsem dlouhé roky chodil do skvělého turisťáku v naší čtvrti, jmenoval se Orion, a jak jsem až mnohem později pochopil, dal mi v tom věku strašně moc. Ještě za komunistů se mi podařilo poshánět téměř všechno, co kdy Foglar napsal. Když po revoluci začal vycházet obnovený Mladý hlasatel, hned jsme se třemi kamarády založili Klub Mladého hlasatele. Z nějakého záhadného důvodu jsme se pojmenovali Modrý delfín, a dokonce vyslyšeli i výzvu, abychom se stali kameloty a časopis prodávali po ulicích Liberce. Pamatuji se, jak jsme dlouze řešili, kolik výtisků objednáme. Dvacet? Padesát? Myslím, že to bylo nakonec dvě stě kusů, se kterými jsme vyrazili pokřikovat na náměstí před radnici. Prodali jsme jich osm. Příbuzným. Večer doma.

    Vaše maminka byla dramaturgyně a především dramatička NDL, otec významný loutkoherec. V jakém prostředí jste vlastně vyrůstal?

    No, už jste to řekl – divadelnickém. Jako školák jsem měl dětský pokojíček, z něhož vedly dveře k mámě do pracovny. Ty dveře byly neprůchozí, visela mi přes ně stará nástěnná školní mapa Evropy. Za tou mapou a za těmi dveřmi máma seděla u psacího stroje a psala. To ťukání si vybavuju dodnes. I ty pauzy mezi ťukáním, když nápad nepřicházel. Na jejím stroji jsem pak v té foglarovské etapě svého dětství datloval vlastní časopis, který jsem následně prodával všem členům rodiny. Psal jsem na něm i své první povídky. Stěžejní opus mé rané literární dráhy, apokalypticko-existenciálně-hororovou sci-fi Lebky na pochodu, mám dodnes schovaný. Jednoho dne se mámin psací stroj odmlčel. Začala psát na počítači a to už nebylo slyšet. Ten zvuk psacího stroje mi dlouho chyběl.

    Celý život jste strávil v Liberci. Máte tam dnes už i vlastní rodinu. Čím je pro vás toto město?

    Liberec, to jsou hory na dohled, totální blízkost přírody. Když sednu na tramvaj, dojedu z Jizerek do Lužiček. Jinou tramvají dojedu dokonce do Jablonce. Samozřejmě lesem. A sedm minut chůze od radnice stojí přehrada obklopená lesem. Jenom velká řeka Liberci chybí. Ale že bych Liberec nedokázal opustit, kdybych musel třeba kvůli práci, to určitě ne.

    Do Evropy!

    V přelomovém roce 1989 vám bylo jedenáct – jak na tu dobu vzpomínáte?

    Mé vzpomínky, to jsou opravdu jen výjevy. Tento vypadá následovně: Přichází k nám do třídy někdy po ránu soudruh učitel Petr, starší pán, co nás má na výtvarku, a říká: Děti, odteď mi, prosím, už říkejte „pane učiteli“.

    Tím chcete říct, že vás kvas a běsnost té doby minuly?

    Důležitost toho okamžiku jsem samozřejmě cítil, ale význam mi unikal. Vždyť to bylo ještě předtím, než jsem se stal kamelotem Mladého hlasatele!

    Nic jste z té revoluční atmosféry nezaznamenal? To byl Liberec tak klidné město?

    Samozřejmě jsem vnímal, že se něco děje. Jako dítě divadelníků jsem se v ty dny cítil ve škole najednou ohromně důležitej. Vzpomínám si, že jsem jednou či dvakrát v ty hektické dny nesl z divadla učitelům do školy nějaké listiny. Snad to bylo něco kolem stávky, možná petice. Myslím, že jsem to nevěděl ani tehdy. Ale vykračoval jsem si přes město hrozně hrdě. A ostražitě. Jako by osud těch dní záležel právě na mně.

    Co se po listopadu pro vás změnilo?

    Nové možnosti a změny všude kolem jsem si plně začal uvědomovat a využívat až na gymplu. Tehdy jsem každé léto vyrážel s kamarády stopem do nově otevřené Evropy. To byla paráda! Vždy na tři týdny. Byli jsme jedna až tři dvojice a projeli jsme takhle celou Francii i Španělsko. Neměli jsme žádné peníze, spali jsme, kde se dalo: od hradů na dětských hřištích až po autobusové zastávky. Svolávali jsme se na místech srazů z telefonních budek přes rodiče v Čechách. Zážitků a dobrodružství jsem měl z těchhle cest na dlouhé roky dopředu, ale našim jsem je pak radši moc barvitě nelíčil. Dodnes nechápu, že mě každé léto pustili. Vždyť mně tehdy zdaleka nebylo ani osmnáct! Možná na to měl vliv efekt těch konečně otevřených hranic. Nechtěli mi je hned zase uzavřít svými rodičovskými obavami.

    V Olomouci jste poté vystudoval katedru teorie a dějin umění a katedru bohemistiky. Proč jste si vybral tyto nedivadelní obory?

    Já studoval na KTDU dokonce specializaci filmová věda. Myslím, že to byl důsledek toho, že jsem se v pubertě snažil vymezit vůči divadlu, které u nás v rodině vládlo. Měl jsem i krátké období, kdy jsem radši než na premiéru svých rodičů v Naivním šel demonstrativně do kina. Během gymplu už to zase opadlo, ale zůstala ve mně touha zamířit jinam než k divadlu, u kterého tou dobou v naší rodině nebyla angažovaná snad jen naše kočka. Vždyť i sestra si prošla Naivním divadlem. Je to trošku kletba. A naši mě v tom, abych zkusil něco jiného, navíc podporovali. Studoval jsem filmovou vědu a připojil k ní druhý obor, českou filologii.

    Loutky hledají talent (režie Tomáš Dvořák, výprava Marek Zákostelecký, premiéra 6. října 2012)  FOTO JOSEF PTÁČEK

    Loutky hledají talent (režie Tomáš Dvořák, výprava Marek Zákostelecký, premiéra 6. října 2012) FOTO JOSEF PTÁČEK

    Naši to rozdejchali

    V roce 2003 jste se přesto stal dramaturgem NDL…

    Už na studiích v Olomouci jsem se zase začal přiklánět k divadlu. Těch impulzů byla řada a byly různorodé. Na katedře byly přednášky z divadelní vědy a dalších uměnověd, dělali jsme amatérské divadlo, na koleji jsem několik let bydlel s Tomem Suchánkem, současným manažerem v Ostravě u Bezručů, díky kterému jsem často zavítal do divadel v Ostravě v éře Sergeje Fedotova, Janusze Klimszy, začínajícího Jana Mikuláška a dalších. Chodil jsem také na filmové praktikum, v rámci kterého jsme zkoušeli natočit skvělé představení Romance pro křídlovku od Radovana Lipuse na točně v ostravském Národním. A pak jsem pro stejný seminář natáčel u nás v Naivním divadle „dokument“ o průběhu vzniku inscenace Zvířecí divadlo.

    O něco později mě pan ředitel Doubrava „na tajno“ oslovil, zda bych si po škole netroufl zkusit dělat dramaturga po mámě, která mířila do důchodu. Dal mi půlrok na rozmyšlenou pod podmínkou, že se o tom nezmíním doma. Věděl, že naši by to zatrhli jemu i mně. No, a já – frajer – na to po půl roce zvažování kývl. Když to prasklo, doma z toho dobrá nálada teda nepanovala. Radši jsem se svou současnou ženou Bětkou odjel na půl roku se starat o ovce a lamy na farmu do Anglie. A mezitím to naši rozdejchali.

    Jaké byste chtěl, aby NDL bylo?

    Považoval bych za úspěch, kdyby se nám podařilo udržet současné směřování. Spolu se současným ředitelem Doubravou trochu umanutě chceme – v tom jsme, myslím, zajedno –, abychom byli divadlem, které je opravdu loutkové. Samozřejmě když si nějaké téma řekne o činoherní řešení, tak uděláme – doufám, že pěknou – činohru. Ale o to loutkové, výtvarné divadlo, které je vlastně strašně unikátní a čím dál více vzácné, bychom se pořád chtěli pokoušet co nejvíc. Ono už to není v takzvaných loutkových divadlech u nás úplnou samozřejmostí. A po pravdě, není už ani moc režisérů, kteří loutkové divadlo chtějí a navíc umějí dělat. V tomhle máme strašnou kliku v Míše Homolové, naší kmenové režisérce, kterou to baví jako málokoho.

    Odhlédnuto od NDL, jaké divadlo se vám líbí?

    Mám rád divadlo, které obsahuje nadhled a humor (nikoli však nutně v komedii), hereckou i výtvarnou stylizaci, originální autorský nápad a patřičnou emoci. Jan Mikulášek, Jan Nebeský, Jirka Havelka, abych jmenoval současné neloutkářské režiséry mého gusta.

    Ale – aby nevznikla mýlka – loutkové divadlo je mi ze všech druhů divadla nejbližší. Nejen proto, že jsem v něm vyrůstal a že je dělám. Je tam vše, co jsem před chvílí vyjmenoval, a navrch hravost a fantazie.

    Jste především dramatik. Které žánry jsou vám nejbližší? Předpokládám, že satira, parodie, fantasy…

    Strašně rád se věnuji tomu nejtypičtějšímu v divadle pro děti – klasickým pohádkám. Baví mě na ně pohlížet, pokud možno, nově, najít si v nich něco nečekaného, trošku je pozpřevracet či parafrázovat a přitom vždy to podstatné z původní pohádky neztratit.

    Jak si vybíráte témata svých textů?

    Jako autorovi mi někdy moc pomáhají „popichovací“ impulzy režiséra. Alespoň malé přání, co by chtěli napsat. Beru to pak víc jako výzvu, hec. A zároveň mám větší naději, že jej to pak bude opravdu zajímat. Od Tomáše Dvořáka to vyloženě vyžaduji. On se pak na vzniku textu často i zásadně podílí.

    Ale stačí mi maličko. Tomáš po mně chtěl třeba loutkovou bondovku. Já si pak jeho přání okamžitě posunul do příběhu ze zákulisí natáčení bondovky a začal psát. Tak vznikla v roce 2009 inscenace a hra James Bond. U Budulínka to bylo podobné. Míša Homolová s jejím mužem Filipem si přáli, abych jim o něm napsal nějaký nový příběh s tím, že bych využil, že Míša hraje na housle a Filip je zase rytmik. Netušili, že jim housličky a bubínek předělám na housle elektrické a celou bicí soupravu.

    Píšete pro děti – chtěl byste zkusit psát i pro dospělé publikum?

    Vždy, když zazní tahle otázka, tak podvědomě cítím, že bych měl mít nějaký mindrák. Přemýšlím pak, proč ho nemám. Asi proto, že si myslím, že nepíšu pro děti, nebo pro dospělé. Píšu tak, aby si v tom našlo to své jak dítě daného věku, tak i dospělý, který je na představení s ním. Na tom si dávám docela záležet. A ten mindrák asi necítím i proto, že pro mě osobně je mnohem snazší psát pro ty dospělé.

    Takže píšete i pro starší…

    Samozřejmě. Třeba Loutky hledají talent, Loutky hrají divadlo nebo James Blond nejsou moc pro malé děti. A když něco píšu přímo pro naše večerní produkce „na přidanou“, nemám absolutně žádná omezení. Nemusím se trápit tím, že dítě tohle nepochopí, tohle je pro ně už ukecané a tohle nevhodné. V tom tkví pro dramatika – nebo aspoň pro mne – to největší úskalí. U psaní pro děti musím řešit nejen téma a formu, ale i to, zda to bude pro tří-, nebo pětileté diváky. To je obrovský rozdíl! A jen o rok starší děti už umějí číst a jste naprosto v jiné kategorii. Třeťáci pak vezmou úplně něco jiného než puberťáci. Ti navíc opovrhují loutkovým divadlem. Je to pro ně krok zpátky a vy se musíte opravdu snažit. Psaní čistě pro dospělé je v tomhle směru vlastně pohodička.

    Jako dramatik se musíte zabývat slovem, jeho jemnostmi, zákruty a různými významy. Čeština je v tomto ohledu velmi tvárná. Jaký máte vztah ke slovu?

    Miluju češtinu. A práci s jazykem jako takovým. Býval jsem též scrabblový fanatik. Když má nějaká hra – vedle jiných potřebných kvalit – ještě i krásný a originální jazyk, co víc si přát? Strašně si třeba užívám jazykovou stránku textů Reného Levínského. Jeho Harila, od první do poslední vteřiny plná vulgarismů, je svým způsobem poezie. V loutkovém divadle si však musí autor dávat v tomhle směru mnohem větší pozor. Loutky těch slov neunesou tolik jako živí herci. Takže autoři – jako třeba já –, kteří rádi koření text slovními hříčkami, mohou někdy být výsledku přítěží. Je to věcí míry. A taky toho, aby mě s tou jazykovou ekvilibristikou režisér a herci včas a hezky pěkně česky poslali… Víte kam.

    Jaká literatura vám je blízká?

    Toho je… Obecně mě v literatuře vždycky potěší absurdnost, groteskno a poetický nonsens. Asi pro jejich zkratkovitost, údernost a nadhled. Ale na druhé straně si užiju třeba i básnivé vypravěčství magických realistů. Pro jejich prostoupení mýtů, pohádek a bájí s realitou. Kdybych si měl vzít dnes na ten příslovečný ostrov tři autory, budou to Jorge Luis Borges, Shaun Tan a Ivan Wernisch.

    Filip Homola a Barbora Kubátová na snímku z inscenace Čechy leží u moře (režie Michaela Homolová, výprava Barbora Jakůbková, premiéra 5. března 2016)  FOTO JOSEF PTÁČEK

    Filip Homola a Barbora Kubátová na snímku z inscenace Čechy leží u moře (režie Michaela Homolová, výprava Barbora Jakůbková, premiéra 5. března 2016) FOTO JOSEF PTÁČEK

    Je to pořád dokola

    V divadle, i v tom dětském, je často přítomna smrt. V Budulínkovi musí zemřít lišák… Jak jste toto téma vnímal jako dítě a jak dnes?

    Vtipné, že se ptáte. Zrovna jsme dozkoušeli inscenaci Komáři se ženili, která je hodně o smrti. Či spíše o tom, že smrt patří – a nejen u komárů – tak nějak k životu. Děti to tak, myslím, vlastně i berou. Našemu Pepovi bylo dva a půl roku, když se po pohřbu ptal na dědu. Tak mu opatrně vysvětluju, že už odešel. Že už nebude. Samozřejmě nechápal, ale pak se rozzářil: Aha. To je ten, co umřel?

    Starší, tehdy pětiletý, to řešil. Co to je, že už nebude. A jak moc nebude. Byl smutný, ale zároveň zvědavý. Ale strach, ten malé děti, myslím, se smrtí spojený nemají. Takže se nemusím jako autor obávat pro ně o smrti psát, notabene komedii. Až teprve my dospělí se začneme smrti bát, začneme počítat, co všechno už asi nestihneme. To vše paradoxně nejvíc, kdy se nám narodí ty bezstarostné děti. A pak se v nějaké chvíli té smrti zase přestaneme bát. Je to pořád dokola.

    Vy jste se setkal se smrtí velmi zblízka. Když vám umírala maminka, bylo vám jedenatřicet, loni…

    …odešel táta. Nebojím se jí, patří k životu. Paradoxně tím, že oba rodiče byli dlouho vážně nemocní, bral jsem jejich smrt v obou případech jako vysvobození. Možná i proto jsem neměl problém psát vzápětí o smrti velmi odlehčenou komedii.

    Je vám skoro čtyřicet. Co byste chtěl ještě v životě dokázat?

    Chtěl bych se naučit španělsky, hrát na saxofon a stát se manuálně zručným.

    Jak se vám jeví tento svět?

    Těžká otázka. Mám totiž v poslední době obavu, že aniž bych chtěl, pracuju na tom, aby se mi ten reálný svět spíš vzdálil. Raději než jít ven nebo číst noviny sedím u počítače a sním. Každý víkend vymýšlím příběhy, nové světy a nějak mi na ten opravdový nezbývá čas. Ale to se změní. Dělám na tom.

    Jste věřící?

    Mě spíš mnohem víc než neřešitelná otázka, zda existuje Bůh, trápila vždy otázka, jak to je s tou slepicí a vejcem. Razím teorii, že se v tomhle problému nepochopitelně zapomíná na kohouta.

    Jaký jste slyšel poslední vtip?

    Náš korepetitor a muzikant Míra Ošanec dal nedávno k dobru překrásný hudebnický fór: Víš, jak si muzikant řekne muzikantovi o půjčení peněz? Takhle: Debussy Kmoch Puccini padede?

    Posudek

    Základní charakteristika: světlovlasý, vtipný, vzdělaný a nadmíru zdvořilý chlapec. Odmala v loutkovém divadle. Kolik mu bylo – deset? –, když jako milovník knih Jaroslava Foglara absolvoval cestu, na kterou se důkladně připravil. Odjel autobusem z Liberce (myslím, že taky divadelním) do Prahy, tam sedl na předem zjištěnou tramvaj a vydal se na okraj města ke dveřím bytu svého tolik obdivovaného spisovatele. Vystoupal až k nim, přečetl si jmenovku a spokojeně se vydal na zpáteční cestu domů. Nemyslím, že se ostýchal zazvonit. Prostě si jen hodlal ověřit, že věci jsou, jak mají být.

    Sportovní kariérou fotbalisty statečně bojoval celé dětství proti astmatu. A rostl, fyzicky i sportovně. Z paměti nás, fanoušků, nevymizí jeho slavný fotbalový přestup z Krásné Studánky do Oldřichova v Hájích – výměnou za dva(!!!) zbrusu nové závodní míče. Fotbal hraje dodnes.

    Při studiu na vysoké škole psával jako novinářský elév o letních prázdninách do místního Libereckého dne. Redaktoři byli na zasloužených dovolených, a bylo tedy možné konečně otisknout i něco zajímavého. V Anglii na studijním pobytu sbíral inspiraci nejen v Londýně, ale také péčí o vlnou proslulé ostrovní ovce. Díky jeho mamince Ivě Peřinové jsem měl příležitost přečíst si občas jeho zábavné popisy života na anglickém venkově – postřehy psané šikovně, s jemnou ironií a nadhledem.

    Vítek umí řadu věcí, třeba i zpozdit transatlantický let, donutit ředitele divadla přemlouvat kapitána letadla, aby ještě chvilku počkal, až taxík se správným pasem dosáhne světového rychlostního rekordu na trase Liberec – Praha – Ruzyně.

    Když jsem ho nedávno (ale ono je to již třináct let!) oslovil s nabídkou pečovat o dramaturgii Naivního divadla Liberec, sice malou chvíli váhal, ale brzy zformuloval několik možných linií pro další zajímavou budoucnost Naivního. Ve spolupráci s Michaelou a Filipem Homolovými či s Markétou Sýkorovou a dalšími ožilo Studio NDL, kde představení pro děti v hlavním sále vyvažovala (nejen v rámci duševní hygieny pro herce i další tvůrce) ta komornější, určená dospělejším a dospělým. V posledních letech je vystřídaly netradiční Výroční divadelní procházky (cesta všemi možnými i nemožnými zákoutími NDL) konané skoro pravidelně pod neveřejnou dramaturgickou zkratkou -prd- (premiéra-repríza-derniéra). A hlavně se rychle projevil a dále mohl rozvíjet jeho autorský potenciál, který přináší ovoce našemu divadlu.

    Jeho talent ale prokazatelně zajímá i řadu jiných, nejen českých divadel. A to si myslím, že je pořád v první polovině své autorské a tvůrčí cesty. Určitě se máme všichni na co těšit!

    V Liberci 18. října 2016

    Stanislav Doubrava v. r. ředitel NDL


    Komentáře k článku: Vít Peřina: Jak je to s tou slepicí a vejcem?!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,