Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Víry pudru mísené s nachovými lístky balsamíny

    Japonský tanečník Ken Mai není v Čechách neznámý, ale není zas tak známý, jak by si možná zasloužil. Butó tanec má zde určitě více nadšenců než v neděli 22. září pojal divadelní prostor NoD, jehož dimenze spočívá více v nekonformnosti produkcí, které jsou zde uváděny, než v jeho rozměrech. Drsná krása prostředí NoD dala ale dekadentní kráse japonského tanečníka náležitý rámec.

    Předstávají před námi jako z-jevy, zjevení, aby k nám vyslaly vkaz z druhého břehu. FOTO archiv

    Předstávají před námi jako z-jevy, zjevení, aby k nám vyslaly vkaz z druhého břehu. FOTO archiv

    Název jeho nejnovější produkce Gensho no Uta / Poem of Phenomenon naznačuje jak chápat obsahy tance butó. Předstávají před námi jako z-jevy, zjevení, aby k nám vyslaly vkaz z druhého břehu, který neoslovuje náš rozum, nýbrž se ho snaží úspěšně vykolejit.

    Ken Mai je představitelem tradičního butó, to znamená stylem i atmosférou přibližně takového, jak ho utvářely zakladatelské osobnosti Tatsumi Hijikata a Kazuo Ohno (ani butó nesetrvalo jen u těchto forem a rozvíjí se dál, ale o tom při jiné příležitosti). A ještě přesněji – jde ve stopách Kazua Ohna, který byl, jak známo, zakladatelem zženštilé větve temného tance. Připomeňme si, že sám Kazuo Ohno se světově proslavil butó-evokací slavné flamenkové tanečnice La Argentiny. Pro tuto větev je proto typický transvestismus – převlékání do ženských šatů, a také  taneční projev s rysy melancholického masochismu. Tyto dva rysy vyvstávají výrazněji v Evropě než v Japonsku samotném, neboť v japonské tanečně-divadelní tradici je muž v ženské roli běžnou věcí.

    Pro tuto větev je proto typický transvestismus – převlékání do ženských šatů, a také  taneční projev s rysy melancholického masochismu.FOTO archiv

    Pro tuto větev je typický transvestismus – převlékání do ženských šatů, a také taneční projev s rysy melancholického masochismu. FOTO archiv

    Představení mělo tři části, z nichž každá odpovídala jednomu „převleku“: červenému, bílému a černému. Ken Mai se zjevil před námi nejprve v červeném. Drobný, na kost vyhublý muž připomínal přesvědčivě anorektickou ženu. Suché dlouhé černé vlasy mu visely z jedné strany, jak tomu bývá na lebkách částečně zachovalých mrtvol v podzemních nekropolích. Části lesklého červeného pláště z crashlacku se roztahovaly jako harmonika, praskaly podél hran a byly tak také jakousi barevnou metaforou kostry. Tanečník cestoval prostorem pohyby podlomené loutky, jíž selhávají v rytmu hroucení všechna kloubní spojení. Když odkládal svůj červený plášť a odhaloval dokonale ploché poprsí, mohli jsme spočítat všechna žebra tohoto návštěvníka ze záhrobí. Četla jsem z té situace, že záměr tanečníka byl vyvolat děs z onoho světa, nostalgii po ztracené kráse, hmatový vjem červeného praskajícího laku, který korespondoval s krvavou stružkou rozmazané rtěnky u kousku úst.  Smísit pocity soucitu a studu diváka.

    Roztrhané bílé punčocháče, které masochisticky volaly po násilí. FOTO archiv NoD

    Roztrhané bílé punčocháče masochisticky volaly po násilí. FOTO archiv NoD

    Tak jak si butó tanečníci potrpí na podivné převleky, potrpí si i na podivné striptýzy. Brzy se tanečník svíjel na zemi téměř obnažen podoben moučnému červu, na nohou roztrhané bílé punčocháče, které masochisticky volaly po násilí. Tato část byla nejslabší, protože neměla žádný metaforický – pouze úchylný – úběžník. Vyvolávala v diváku stav znechucené lítosti.

    Černá barva proti morbidní bělobě pleti prohlubovala svou čerň a vtahovala do zakázaného hájemství. FOTO archiv

    Černá barva proti morbidní bělobě pleti prohlubovala svou čerň a vtahovala do zakázaného hájemství. FOTO archiv

    Závěrečná třetí část přišla opět s dámským převlekem, dlouhou černou sukní a černým korzetem; jeho okrajový volánek končil pod místem, kde ženy mají prsa. Korzet tak byl nenaplněným příslibem rozkoše. Ztotožnění se ženskou postavou bylo přesto ďábelsky přesvědčivě, černá barva proti morbidní bělobě pleti prohlubovala svou čerň a vtahovala do zakázaného hájemství. Tanečník/přízrak/svůdce/krysař těkal po scéně do všech směrů, které prudce měnil, črtal půdorysy imaginárních hvězdic s ostrými špicemi; takové rozporuplné trajektorie jsou pro butó charakteristické. Do tance vpadl kovový alt. Tanečník otvíral ke zpěvu ústa jako v němé bolesti, ale za chvíli… ne, on je neotvíral němě, on sám také zpíval, krásným altem. Vyvolal v nás stav  úžasu a vědomí pomíjivosti. Zvláště když začal rozhazovat do vzduchu hrsti bílého pudru smíšeného s nachovými kvítky balsamíny…

    Ken MaiGensho no Uta / Poem of Phenomenon. Režie, tančí Ken Mai, kostýmy Reija Stenius. Česká premiéra Teatro Roxy/NoD Praha, 22. 9. 2013.


    Komentáře k článku: Víry pudru mísené s nachovými lístky balsamíny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,