Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Vinohradský Tartuffe v nekonvenčních souvislostech

    Vinohradského Tartuffa v režii Štěpána Pácla se mi podařilo zhlédnout s velkým odstupem od premiéry. Z divadla jsem odcházel s trochu rozpačitými dojmy a se zájmem jsem si dodatečně přečetl vše, co bylo o inscenaci napsáno.

    Král Slunce na štítu Divadla na Vinohradech. Snímek DUŠAN HÜBL

    Celkem mě nepřekvapilo, že převažují hodnocení záporná, byť v míře kritičnosti a zdůvodněním se jednotlivé ohlasy poměrně dost lišily. A pobavilo mě, jak rozdílně jsou některé složky inscenace vnímány.

    Scéna (Pavel Svoboda): „…strmé schodiště, které (…) spojuje cestu do nebe s cestou do pekla.“ „…schodiště, po němž postavy běhají nahoru a dolů, aniž by to přinášelo nějaký význam.“ „Otáčení tři dekoračních vozů (…) je zpočátku zábavné, ale (…) záhy se stane spíš retardujícím prvkem.“ „…komponenty, které jen díky přemístění mění dějiště…“ „…šíleně nudná scéna…“ „…přesunují pohyblivé bloky zdí a přestavují scénu… Tím se děj dynamizuje, a přestavby nejsou hluchými místy.“ „…pohyblivá ‚účka‘ (…) jejich přesunování působí spíš klopotně.“ „…kulisy přemísťují jednoduchým pohybem, vytvářejí nové prostory… Jednoduché a účelné.“ „Řešení přestaveb mi přišlo nepokrokové a těžkopádné.“ „…uprostřed pseudohistorizujících dekorací…“

    Kostýmy (Zuzana Bambušek Krejzková): „…interpretovala ludvíkovskou módu, (…) navrhovala krinolíny i paruky.“ „kostýmy a naddimenzované paruky (…) poukazují na jakousi nepatřičnost takového života.“ „…s pestrostí historických kostýmů…“ „…v pseudohistorizujících kostýmech…“ „Postavy oblékl režisér do nadsazeně barokizujících kostýmů s výraznými parukami…“ „Kostýmy jsou opravdu skvostné.“

    Obraz společnosti, která se utápí ve vnějškovosti a jejíž duchovní obsah se už dávno kamsi vytratil? Snímek P. KOLSKÝ

    Ale hlavně jsem začal přemýšlet nad tím, zda mladý nadějný režisér a „dvojitý Talent“ opravdu podlehl tlaku Vinohradského divadla a jeho pověstného publika, takže rezignoval na snahy o alternativní výklad klasiky nejklasičtější. Nechtělo se mi tomu příliš věřit. Zkoušel jsem si vzpomenout, co na mě během představení udělalo výraznější dojem. A uvědomil jsem si, že jedním z důležitých vjemů byl rozdíl ve stylizaci kostýmů. Orgon – neuvěřitelně vycpaný panák s nepravděpodobně monstrózní parukou. Také členové jeho domácnosti jsou vybaveni jaksi nadbytečně, ať již bohatými parukami nebo v případě dam širokánskými sukněmi s obručemi, které brání přirozenému pohybu. Spíše než baroko mi vnější vzhled postav evokoval jakési zkarikované rokoko dovedené až k dekadentní absurditě.

    Elmíra se s velkou náruživostí poddává Tartuffovu svádění… Snímek VIKTOR KRONBAUER

    Obraz společnosti, která se utápí ve vnějškovosti a jejíž duchovní obsah se už dávno kamsi vytratil? Možná. Naproti tomu Tartuffe a jeho fámulus v celkem jednoduchých černých svrchních oděvech, v bundách s kapucami, jež se zpočátku téměř nesundávají. Takže kontrast k většinové společnosti? Možná, ale rozhodně ne přirozenost: i tato dvojice se přece pohybuje po scéně v groteskní stylizaci. Kápě na hlavě může evokovat anarchistu, mnicha, nebo leckoho jiného. Mně se však vybavily známé fotografie Daniela Landy, někdejšího zakladatele řádu Lumen templi a spoluautora projektu Zlatý drak (viz foto). Mimochodem vinohradský Tartuffe je oproti Molièrově předloze také muzikant. Takové interpretaci bych vcelku rozuměl – dekadentní společnost hledá novou duchovní (a nejen duchovní…) náplň své existence kdekoliv a chopí se jakéhokoliv líbivého a jednoduchého řešení. A poptávka zákonitě vyvolává nabídku. Jenže fabule hry se takovému výkladu vzpírá. U Molièra jde o úlet zmanipulovaného Orgona s podporou jeho matky, který se celé jejich okolí, jež si zachovalo zdravý rozum, snaží všemi prostředky zvrátit. V Páclově inscenaci si zdravý rozum (tedy jistou nezávislost na všeobecné dekadenci) nezachoval vlastně nikdo, snad s výjimkou Doriny a Kleanta. Takže Mariana s Valérem nezachraňují rozum zblblého otce rodiny, ale pragmaticky řeší jen svůj problém – jak odvrátit nařízený sňatek Mariany s Tartuffem. A Elmíra se s velkou náruživostí poddává Tartuffovu svádění (viz foto) – při Orgonově fyziognomii pro ni ostatně mám naprosté pochopení. Téhle Elmíře nejde o manželovo prozření, a dokonce jí vysloveně vadí, že jí pan Molière v této scéně předepsal přítomnost ukrytého manžela. Jevištní jednání postav a jeho motivace se tak dostává do rozporu s tím, co je od nich textem požadováno.

    Kápě na hlavě může evokovat anarchistu, mnicha, nebo leckoho jiného. Mně se však vybavily známé fotografie Daniela Landy… Snímek P. KOLSKÝ

    Nakonec své trochu nesouvislé úvahy jsem si nechal široce diskutovaný závěr inscenace, tedy onoho Krále – Slunce s velkými ústy. Mám dojem, že jeho předlohu nemusíme hledat až v daleké a dávné Paříži. Jeden podobný symbol ve štukové podobě najdeme na stropě vinohradského divadla přímo nad středem proscénia. A druhý – dokonce plně trojrozměrný a pozlacený – na štítu hledištní části budovy (viz fotografie zcela nahoře). Dopřál si tedy režisér malou ironickou ťafku vůči divadlu, které požírá své děti – umělce a některé z nich dokonce vyvrhává? Nevím. Možná jsem jen příliš popustil uzdu své fantazii. Mé rozpaky z poněkud rozporné inscenace se touto úvahou nezmenšily, jen se snažím doložit, že nad některými jejími znaky lze přemýšlet i v nekonvenčních souvislostech.

    Divadlo na Vinohradech Praha — Molière: Tartuffe. Překlad Vladimír Mikeš, režie Štěpán Pácl j.h., dramaturgie Tereza Marečková j.h., scéna Pavel Svoboda, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 6. 10. 2011 (psáno z reprízy 25. 12. 2011).

    Rezignoval režisér na snahy o alternativní výklad klasiky? (Lukáš Příkazký – Tartuffe a Jana Stryková – Elmíra). Snímek P. KOLSKÝ

    Na internetu dostupné recenze:

    Jana Soprová (11. 10. 2011, ČRo 3 — Vltava): Vinohradský Tartuffe v režii Štěpána Pácla

    Jana Bohutínská (14. 10. 2011, iHNed.cz): Prošlý pokrytec ze zlatého fondu

    Vojtěch Varyš (15. 10. 2011, Týden.cz): Vidět Tartuffa na Vinohradech a zemřít

    Michal Zahálka (26. 10. 2011, i-DN): Co pořád s tou klasikou…

    Jana Machalická (31. 10. 2011, Lidovky.cz): Vinohradské potíže s Tartuffem

    JKoula (31. 10. 2011, i-divadlo.cz): Důsledně nedůsledný Tartuffe

    Eva Síčová (3. 11. 2011, Topzine.cz): Tartuffe jde na Vinohradech do trenek

    Radmila Hrdinová (10. 11. 2011, Novinky.cz): Tartuffe v Divadle na Vinohradech mezi barokní teatrálností a agitkou

    Zdeněk Hořínek (14. 11. 2011, Divadelní noviny 19/2011): Tartuffe jako fraška

    Vítězslava Šrámková (Týdeník Rozhlas č. 47/2011): Vinohradský Tartuffe je spratek

    David Baláš (Filmda.blog.cz): Tartuffe


    Komentáře k článku: Vinohradský Tartuffe v nekonvenčních souvislostech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,