Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vina a pokání

    Před dvěma lety se režisér Sebastian Hartmann v Drážďanech utkal s Dostojevským poprvé – když dekonstruoval román Uražení a ponížení. Vydestiloval z něj situace, útržky rozhovorů, fragmenty zpovědí – ve zběsilém tempu se na jevišti střídaly, bez ohledu na časovou posloupnost. Nejde o příběh, ale o okamžiky, přes které můžeme nahlížet do duší Dostojevského postav. V inscenaci Zločinu a trestu jde ještě dál: nejenže zcela rezignuje na vyprávění příběhu Raskolnikova, který zavraždí lichvářku a její sestru a pod tlakem výčitek a vlivem milující Soni se k činu nakonec přizná. Nepřejímá z románu už ani jednotlivé situace. Zajímá ho jediné: pocit viny. A možná pokání. Však se vrátil k původnímu německému překladu románu: Vina a pokání. Nebo smíření, chcete-li.

    Černobílé šílenství – fikce i skutečnost FOTO SEBASTIAN HOPPE

    Zůstala jen jednotlivá slova, nanejvýš věty. Čas. Osamělost. Dívat se. Události. Čas vzpomínat. Vzpomínky. Stále znovu vzpomínky. Tehdy. Dříve. Ještě dříve. Vždy. Boj. Znovu. A další. A další. Bezvýchodnost. Nejít dál sám. Nesnést vzpomínky. Strach ze smrti. Mluv. Mluv přeci… Dlouhé minuty vykrajuje herečka, stojící před obřím světlým horizontem, do ticha jednotlivá slova, důrazně, beze spěchu, bolestně i s naléhavostí – až začne znít sférická hudba, nejdřív na podmalování, pak silněji, silněji…

    Režisér očekává velmi trpělivého diváka, otevřeného vnímat fantasmagorické jevištní obrazy. Devět herců šeptá, křičí či zpívá slova, věty, dokola je opakují, zacykleni v utkvělých myšlenkách. Bezcílně se potácí po jevišti nebo křepčí nebo padají k zemi, vše na hraně šílenství, či spíše za ní – každý se užírá, zalyká vinou. Každý uzavřený sám do sebe. Ať je v elegantním obleku 19. století, nahý, v sexy spodním prádle jako Luise Aschenbrenner nebo nepatřičně v dámských šatech jako Torsten Ranft. Inscenace Uražených a ponížených stála na fascinujících hereckých etudách. Tady se herci tak trochu ztrácejí v celkovém obraze – až je to člověku líto… Jeviště zaplní konstrukce s apokalyptickou malbou Tilo Baumgärtela – a na horizont i na jednotlivá plátna se stále dokola promítají dokumentární snímky. Války, vraždy, popravy, masové hroby. Diktátoři a vrazi, děti zneužité k boji, oběti. Ano, sem vede Raskolnikovova teze, že výjimečné osobnosti mají právo, či dokonce povinnost pro vyšší cíle využívat slabé jedince, jsou vyvoleni k výjimečným činům, ba zločinům. Do obrazu se prolínají live záběry herců – skutečné zločiny komentované utrpením na jevišti. A naopak. Fikce se mísí se skutečností, aby společně podaly svědectví o lidstvu. Přednáška Wolframa Lotze, která na konec z jeviště zazní, má být zřejmě apelem, abychom změnili fikci v novou skutečnost. A nebo jen dalším intelektuálním šťouchnutím do publika?

    Staatsschauspiel Dresden – Schuld und Sühne, podle románu F. M. Dostojevského Zločin a trest. Režie a scéna Sebastian Hartmann, kostýmy Adriana Braga Peretzki, hudba Samuel Wiese, lightdesign Lothar Baumgarte, video a kamera Christian Rabending, live-střih Thomas Schenkel, kresby na stěny Tilo Baumgärtel, dramaturgie Jörg Bochow. Premiéra 31. 5. 2019, psáno z reprízy 13. 12. 2019.


    Komentáře k článku: Vina a pokání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,