Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vězení, kůň a divočák aneb Třikrát z operního Berlína

    Do operního Berlína mě přilákalo nové nastudování Jenůfy (Její pastorkyně) Leoše Janáčka v Německé opeře. Nenadchlo.

    Tady se nerozlišuje na dobré a zlé… Ina Kringelborn jako Agáta v Čarostřelci Carla Maria von Weber | FOTO CLAUDIA ESCH-KENKEL

    Dirigent Donald Runnicles Janáčkovu hudbu nastudoval chladně akademicky, orchestru upřel roli další jednající postavy. Podobně Christof Loy vedl příběh racionálně v uměle expresívním jednání, jemuž chybělo lidské utrpení, prožitek. Oba se prokazují spoluprací s významnými domy, leč výsledek jejich setkání s Janáčkem je sterilní. Pěvci místy mysleli, že zpívají česky, což platí i pro Jennifer Larmore, největší hvězdu inscenace, která Kostelničku ztvárnila jako racionální megeru a víc se opájela svým hlasem než jejím osudem. Začíná se ve vězení, do něhož uvrhnou Kostelničku i s její tchatcherovskou kabelkou, poté se stěny zčásti rozjíždějí, aby se za nimi objevilo pole odněkud z amerického středozápadu, proměňující se s průběhem příběhu, jenž se odehrává ve víceméně prázdném, pocitem vězeňském prostředí. Možnosti Janáčkovy partitury zůstaly z větší části inscenátorům utajené.

    Humor až moc lidový

    Tříaktová opera Bronzový kůň (Das Bronzene Pferd) v Komické opeře (11. března jsem zhlédl premiéru) je dramaturgickou kuriozitou: Daniel François Esprit Auber, známý operou Němá z Portici, napsal naivní sci-fi (libreto Eugèn Scribe) o bronzovém koni, který záletné muže odnášel na Venuši, tam provinilce mámí krásné děvy, jimž pánové nesmějí podlehnout, a jen jeden jediný si krásku snů odvede domů na Zemi. Dopadne to dobře, všichni se všem dostanou. Poetikou berlínská revuální opereta s offenbachovskými prvky, a tak jí prostince s nudně bodrým žoviálním humorem narežíroval Frank Hilbrich. Ani Němci se moc nesmáli, bylo to až moc lidové. V Komické opeře se mění vedení, intendant Andreas Homoki odchází od příští sezony do Curychu a jeho nástupce Barrie Kosky už slibuje uvádět neznámé a neobvyklé tituly a přesouvat pozornost od divadla k hudbě. Jestli příkladem toho je Bronzový kůň, pak potěš pánbůh. Premiérové obecenstvo také nesršelo nadšením, kdyby nic jiného, výrazové prostředky a inscenační názor se propadly o třicet čtyřicet let do minulosti.

    Auberův Bronzový kůň je poetikou berlínská revuální opereta s offenbachovskými prvky | FOTO THOMAS M. JANK

    Bachyně na jevišti

    Dosavadní program razantních tematizovaných a politizujících inscenací v Komické opeře ještě naplnil Calixto Bieito drsným přečtením biedemairovského hororu Der Freischütz (Čarostřelec, premiéra 29. ledna), jedné z vůbec nejhranějších romantických oper, které coby sudičky stály u kolébky Richarda Wagnera. Sladké melodie, gemütlich zarámované myslivecké obrázky, růžové tvářičky, happy end, ale také mystika a záhrobí. Pro Calixta Bieita je prostorem veškerého dění hluboký syrový les, dýchající vlhkou půdou a zetlelým listím pod skoro holými smutnými stromy, prosvícený na jevišti Komické opery tak sugestivně, že se tu skutečná bachyně, která brouzdala jevištěm při předehře, musela cítit jako doma. Už u Webera je jedním z hlavních motivů opery lov, u Bieita je to jediný smysl existence lidského rodu, který žije v křovinách a mezi vývraty jako predátor nebezpečný všemu a všem. Žádné zábavné střílení do terče v úvodní scéně, ale krvavý lov bachyně – tu skutečnou zastoupila krásná žena zahalená do kůže – kterou zastřelí a namístě odpudivě vyvrhnou. Ženy čekají s kbelíky na příděl krve, kterou se jako v dávných rituálech samozřejmě všichni rádi pomažou. Nestřílí se kušemi nebo předovkami, ale automatickými zbraněmi jako někde v Iráku nebo relativně nedávno v bývalé Jugoslávii. Muži nejsou oblečeni v nažehlených loveckých kamizolkách, ale vybaveni do současné války tak, jak denně vídáme v televizním zpravodajství. Neválčí pro ideály, nebo z nutnosti, tedy pro něco vznešeného, čím se zabíjení ideologicky zdůvodňuje, je to projev jejich bytostné existence. Zbraně jsou nejvýraznějším z falických symbolů mužského pojetí světa, v němž je třeba všechno silou urvat, včetně žen, které jsou objektem agrese v takových válkách a které tu zastoupila, s odpuštěním, ona bachyně. Zlý duch Samiel, strůjce zla v Čarostřelci, jsou pudy v nás samých!

    Nebylo by divu, kdyby se někomu z diváků udělalo zle od žaludku, a neumím si představit, že se všem neudělá zle od pohledu do obludného zrcadla nastaveného lidskému rodu, který jinak než v primitivní agresi žít nemůže. Slavná scéna lití kouzelných kulí evokuje teroristické útoky: Kašpar (famózní Jens Larsen!) přivleče ženicha s nevěstou, jeho spoutá, ji podřízne, stáhne jí kalhotky a fetišisticky si je schová do kapsy, mrtvá mu rodí kouzelné patrony. Ženich se na tu hrůzu musí dívat, až když je po všem, zabije ho na příkaz Kašpara Max. Tady se nerozlišuje na dobré a zlé. Max se vraždou proměnil v nahé zvíře obalené hlínou a krví a jako škodnou ho v závěru opery lovci odstřelí. Také odstřelí Kašpara i Agátu – kdo by se zdržoval těmi, co už nejsou schopni vybojovat si místo ve smečce. Kdo by se zdržoval těmi, kteří pohodlný primitivismus komplikují nějakými psychickými potížemi nebo etickými pochybnostmi. Stačí sem tam si připomenout kříž, ale poustevníka, který to s moralizováním přehání, také odstřelí.

    Z jeviště se jako oživlý film řinou fascinující výjevy nabité energií, jimž Weberova hudba dodává emocionální sílu, občas jim přitakává a většinou je konfrontuje se svou prostou krásou, protože i ta je dílem lidského rodu, přesněji těch, kteří se po staletí snaží lidstvo vymanit z pohodlného primitivismu a jeho existenci duchovně povýšit. Je nepřípadné mluvit o pěveckých a hereckých „výkonech“, všechno se tu koncentruje k žádoucímu účinku, a aktéři vše potřebné „řemeslně“ samozřejmě umějí: zpívají party nejen brilantně, ale hlavně významově, a jednají zcela v logice jevištního dění. Dirigent Patrick Lange vedl i orchestr ve prospěch poselství a průběhu inscenace, nikoli ve prospěch jen hudby, či dokonce jen sebe sama.

    Konzervativní ČT

    Česká televize nabídla 3. května zase jednou zahraniční operní inscenaci: Aidu z roku 2003 z Barcelony ve zdobných kulisách, přezdobených kostýmech, v nakročených hrdinných postojích. Něčím od Bieta či jemu podobných režiséristů z Německa přece Ondřej Šrámek či Ivan Ruml či kdo nebude kazit vkus zdejších milovníků opery. Ještě tak Bronzový kůň by se jim možná hodil. Na premiéře Čarostřelce se prý bučelo, na repríze, kterou jsem navštívil, se mohutně aplaudovalo. Prostě to žilo! I můj operní víkend byl ve všech třech případech něčím hororový, ale poučný a rozhodně ne nudný.


    Komentáře k článku: Vězení, kůň a divočák aneb Třikrát z operního Berlína

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,