Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ves na Kladně

    Když se vedení kladenského divadla chopila dvojice Tomáš Svoboda – Petr Kolečko, asi málokdo očekával, že jedním z prvních titulů jejich éry bude Rok na vsi. K režii byl přizván Michal Lang, dlouhá léta svázaný s problematickým Švandovým divadlem na Smíchově, toho času již čerstvý umělecký šéf Strašnického divadla.

    Proslulou mnohadílnou románovou kroniku asi v úplnosti četl málokdo z kladenských diváků. Myslím, že tu není nutně na vině „zrychlující se doba“, ale především desítky let školních masáží, které tuto plnokrevnou, pestrou a drastickou prózu, která vskutku patří mezi veledíla domácího písemnictví, zařadily kamsi mezi rurální čítanky o proměnách ročních období a post-obrozeneckou vlasteneckou literaturu. Přitom obraz hříšné vsi Habrůvka, od temných vášní zmítajících jednotlivými hrdiny přes nezvykle upřímný a otevřený popis dění na venkově konce 19. století (což si skrze různé folklorismy neustále idealizujeme) až po satirické sekvence z jednání obecního zastupitelstva je brilantně a sugestivně napsaný.

    Lang připravil spíše konvenční, ilustrativní a didaktickou inscenaci, která, obávám se, mnoho nových zájemců o přečtení původní předlohy nepřiláká, přesto tři a půl hodiny nenudí, což je výkon úctyhodný. Děje se tak – kromě kvality textu – také díky hereckému souboru.

    Ústřední postavou je Cyril Rybář, zpočátku nezlomný a nakonec přeci jen zlomený charakter – muž, který propadne vášni k osudové femme fatale. Ale také člověk, který léta určuje dění na vsi, bez nějž by se nic nedělo a kterého nakonec jeho sousedé s úšklebkem a škodolibostí ještě rádi potopí. Rybáře hraje hostující Igor Bareš jako muže energického a přímého, který se nebojí pragmatismu a v zásadě vždycky ví, co má udělat – což platí i o rozhodnutí posledním. Jeho protipólem je Vrbčena, která v živelném podání Lenky Zbrankové skutečně nepostrádá jistou dráždivost, byť místy vystupuje trochu jako trhovkyně. To ovšem padá na hlavu režijního aranžmá, které nedokázalo vykřesat na scéně vášeň a tragický příběh lásky – možná z nedůvěry k tomu, jestli je v českých podmínkách knedlíkového folklóru něco takového vůbec možné. Další stěžejní figurou mrštíkovské série je Rybářova dcera (Jana Bernášková), upřímné a čestné děvče, které přišlo ve Vídni při službě do maléru. Otce již dohledat nepůjde, je tedy namístě získat otce náhradního, jímž se stane důvěřivý a téměř ideální ženich (v poněkud barvotiskovém pojetí Petra Pěknice). Nezvedený starostovský synek Antoš (výtečný Štěpán Benoni) vesele a rozpustile svede několik dívek, aby, když si jednu konečně vyhlédne, na matčinu pochybovačnou otázku a není to zas jen nějak do větru?, bezelstně rozhodí rukama copak já vím?. Mrštíkové a chválabohu ani Lang nijak nemoralizují, prostě zobrazují bez zbytečného patosu a sentimentality, ale i bez úšklebků a posměchu, věci tak, jak jsou. Je tu zajímavý paradox: v dnešní době uvolněných mravů jistě tušíme, že tenkrát, a ještě na vesnici, to byl opravdový průšvih. Ale zároveň se tak běžně dělo a lidé k tomu, můžeme-li věřit dobovým svědectvím a třeba i Mrštíkům, přistupovali s jakousi ráznou věcností – podobně jako k častým úmrtím třeba i v dětském věku.

    Výrazným rysem mrštíkovské prózy je také běžný chod vesnice a místní politika. Zde si Lang vystačí s aranžováním několika veselých scének ve stylu Našich furiantů, ovšem na zážitek příslušné sekvence povyšují herecké výkony. Zejména Zdeněk Velen coby opilecký a vypočítavý strýc, subtilně vtipný Jan Krafka coby Hrabálek a také Zdeněk Dolanský v roli Starosty opět dokázali, že patří k hercům, jimiž se kladenský soubor může pyšnit. Naopak Tomáš Petřík svou šanci v roli Faráře, nositele mravní kritiky, nevyužil.

    Výhrady bych měl k otřesné hudbě (autorem je sám režisér) a k nevýrazné scénografii (Milan David). Nedořešena zůstala otázka nářečí. Jeho užití na středočeské scéně pokládám za nemístný historismus, nicméně v případě, že se tak tvůrci inscenace rozhodli, mělo být dodrženo na ploše celé inscenace a herci měli projít příslušným tréninkem. I když bych si dovedl představit radikálnější interpretaci, kladenský Rok na vsi je důstojnou a divácky přístupnou inscenací se solidními hereckými výkony.

    Středočeské divadlo Kladno – Alois a Vilém Mrštíkové: Rok na vsi. Dramatizace Miroslav Krobot, úprava Ilona Smejkalová a Michal Lang. Režie a hudba Michal Lang, dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Milan David, kostýmy Tomáš Kypta. Premiéra 8. října 2010. (Psáno z reprízy 26. října 2010).


    Komentáře k článku: Ves na Kladně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,