Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Veronika Š. píše z Avignonu (No. 3)

    Konečně nastal večer, o něž jsem snila od chvíle, kdy jsem se poprvé dozvěděla o divadelním festivalu v Avignonu a o Paláci papežů, který jsem poprvé jako turistka navštívila až v roce 2005. Bylo to ovšem na podzim, Avignon působil ve srovnání s festivalovým ruchem liduprázdně a na nádvoří Paláce papežů nestála obrovská kovová konstrukce podpírající největší plenérové jeviště ve Francii a hlediště s dvěma tisíci míst k sezení.

    Důkladně nasvícené nádvoří Court d´Honneur du Palais des Papes bylo pastvou pro oči. Staré kamenné stěny, které už v roce 1309 osídlili první avignonští papežové, působí v záři reflektorů ještě majestátněji než za bílého dne. Na obrovském jevišti byly rozestavěny bílé kvádry, zdobeny soškami a ornamenty. Povalovaly se na nich polštáře a přikrývky, sem tam plyšové zvířátko nebo matrace. I přes tyto bytové doplňky, kvádry stále připomínaly hroby významných postav církevního kléru. Mezi historicky vyhlížejícími dekoracemi (dřevěná zpovědnice, lavice, oltáře) byly rozmístěny elektronické spotřebiče (pračky, ledničky a chladící box s nápisem Coca Cola); v pravém zadním rohu jeviště dokonce přistavili nákladní automobil. Důmyslně propracovaná podlaha sestává z několika barevných částí. Jeden kus připomíná dřevěné parkety, další kus původní dlážděnou podlahu papežského paláce a jiný zase přistávací plochu pro vrtulník (s tímto scénografickým prvkem se ale během představení nijak nepracovalo). Má zvědavost rostla a velmi brzy se setkala s naprostým úžasem, neřku-li příjemným šokem.

    Blablabla…

    Švýcarský režisér Christoph Marthaler vytvořil se scénografkou Annou Viebrock a spisovatelem Olivierem Cadiotem inscenaci Papperlapapp šitou na míru avignonskému festivalu a Paláci Papežů. Všichni tři výše zmínění umělci figurují na letošním festivalu jako nejvýznamnější osobnosti, které se sešly s cílem vytvořit inscenaci jen pro festivalové publikum. Papperlapapp představuje vrchol programu, což hlavní festivalové scéně zajišťuje vyprodané hlediště. V závěru představení však divácké řady obvykle řídnou.

    Papperlapapp je německý výraz pro francouzské blablabla, které jsme si osvojili i my Češi. Název ostentativně odkazuje k tomu, co se na jevišti bude odehrávat. Původně jsem k představení chtěla přistupovat s větší pokorou a teatrologicky uvážlivým přístupem, avšak nadmíra absurdity, grotesknosti, černého humoru a nonsensu nostalgicky se vracejícímu k hravému dada mi nedá, než se oprostit od přílišného hloubání a nechat se unášet Marthalerovou dekonstrukcí všeho, na co jsme v divadle zvyklí.

    Naprostá absence příběhu, který by někde pramenil a někde zase končil, trochu ztěžuje vnímání toho, co se na scéně odehrává. Skupina pěti žen a sedmi mužů vystoupí z korby nákladního automobilu a prochází se po rozlehlém jevišti, zatímco jejich průvodce, jim podává výklad o prostoru, v němž se právě nacházejí. Je velmi pravděpodobné, že jsou na návštěvě v Paláci papežů. Vše by dávalo smysl, až do chvíle než zjistíme, že průvodce je slepý. První absurdita je však ve srovnání s tím, co bude následovat, v podstatě marginální. Do pračky, která je umístěna ve středu jeviště jako posvátný oltář, strčí slepec hlavu a jako zázrakem znovu nabude zrak. Tento boží zásah obdivně komentuje, zatímco odhazuje svou bílou hůl. V danou chvíli se začne ze zpovědnice ozývat zvuk brusky a skrz mřížku začínají létat jiskry. Všichni se k ní seběhnou, pokleknou na dřevěné lavice a modlí se, jako by mělo ze zpovědnice přijít spasení. Jediné, co však zpovědnice nabídne, je přiopilý kněz, který si bez okolků otevírá plechovku piva.

    Vše, co mohlo zavánět etikou, morálkou či snad sakrální posvátností je do důsledku rozbouráno a zkarikováno do alkoholického opájení, stylizovaných sexuálních hrátek a jiných „příjemně“ světských záležitostí. Jednou z nich je i ukládání papežů ke spánku: sedm mužů spokojeně uléhá na víka mramorových hrobů, kde jsou připraveny výše zmíněné polštáře a matrace. Soudím, že se jedná o papeže, neb v předcházející scéně si všichni mužští protagonisté oblékli mitry, které jim byly na zem hozeny z hradeb papežského paláce – slétly z nebe jako boží dar (nebylo jednoduché je na sebe navléci a muži také se svými hábity chvíli zápasili). Pak je zase velmi rychle svlékli a hodili do pračky, přesně do té, která před tím, jako zázrakem, navrátila zrak jejich průvodci.

    Komické, až absurdně groteskní scény, které svým černým a trochu vulgárním humorem připomínají britské komediální seriály, jsou prokládány hudebními a pěveckými výstupy, sólovými i sborovými. Protagonisté zpívají klasické skladby od Bacha, Haydna, Mozarta, Palestrina či Wagnera. Absurdní groteska tak nabývá mnohem složitějšího charakteru operně eklektické „bláznivé komedie“, která provokuje nejen formou, výjimečnou svou roztříštěností, ale také řadou nejednoznačných symbolů.

    Marthaler a Cadiotot si v Papperlapapp hrají s časem i prostorem. Přesunují „ne-děj“ z jedné časové linie do druhé, především z přítomnosti do minulosti (častá změna kostýmů, například i na středověké róby nebo brnění). Záměrně chaoticky pracují i s prostorem; jasné nejsou ani hranice mezi jednotlivými dějišti. Marthaler navíc využívá i hradby a okna paláce papežů a umísťuje do nich hudebníky i herce.

    V Papperlapapp se těžko hledá jakýkoliv hlubší smysl. Pokud je vůbec v této inscenaci přítomen, je velmi dobře skrytý. Představení je však navzdory komplikované a roztříštěné formě zábavnou, vizuálně přitažlivou podívanou, hudebně strhující a provokativně osvěžující. Rozhořčení diváci, kteří houfně opouštěli hlediště, chtěli dát ostentativně najevo, že taková inscenace je pod jejich intelektuální úroveň. Já si naopak myslím, že právě o nich tato inscenace byla – precizně zvládnutý chaos, rozčleněn do mlčenlivých i pěveckých obrazů technicky bezchybně zahraných i zazpívaných, navíc s maximálním ironickým nadhledem.

    Bravo, Papperlapapp! A vy, avignonští intelektuálové, se jděte zahrabat!

    Příště – co je zvláštního na avignonském festivalovém publiku a něco málo o WahrSchein Kabaret, Un nid pour quo faire nebo Rock Identity.


    Komentáře k článku: Veronika Š. píše z Avignonu (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,