Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Veronika Š. píše z Avignonu (No. 2)

    Stejně jako graduje festivalová zábava, stoupá i rtuť na teploměru. Podle všeho je ale takové počasí skoro všude v Evropě. Ani čtyřicetistupňová avignonská vedra však neodradí tisíce návštěvníků od dlouhých front na lístky či úmorného přebíhání z divadla do divadla – už chápu, proč hlavní program začíná až v pozdních večerních hodinách. Avignon za to ale stojí. Nejsou to jenom skvělá divadelní představení, ale především živelně skotačivá atmosféra, která se bez přestání line i těmi nejtemnějšími zákoutími Avignonu. Město žije obzvláště po setmění. Do vyhřátých ulic naběhnou kejklíři, žongléři, muzikanti i herci a perou se o pozornost kolemjdoucích. Napadlo mě, že bych si také připravila nějaký veselý kejklířský šprým, získala nějaké to euro, a mohla tak navštívit ještě více představení. V Avignonu totiž nedostávají zadarmo lístky ani novináři; i když ti, kteří se profilují kartou A.I.C.T., dostávají alespoň slevy.

    Dnes jsem v tom největším vedru vyrazila celá nedočkává k cirkusovému městečku, které vyrostlo na ostrůvku Piot, který tak romanticky obtéká řeka Rhôna. O cirkusovou sekci avignonského OFF programu se starají organizace pro současný cirkus z francouzského regionu Midi-Pyrenées (Lido, Circuits, la Grainerie). Do Avignonu přivezli devět komorních novocirkusových inscenací. Nabízím vám alespoň dvě z nich.

    Prêt à Porter

    Collectif Prêt à Porter se pro své pojmenování inspiroval pojmem užívaným ve světě módy pro konfekci; doslova však toto sousloví znamená „připraveno k nošení“. Název dokonale odpovídá poetice čtyřčlenného seskupení, které se soustředí na složitou a propracovanou párovou akrobacii – laicky řečeno, neustále se přenášejí, poponášejí a vyhazují do vzduchu. V inscenaci Compte de fait (Vyrovnání účtů) kombinují kontaktní akrobacii s mluveným slovem. Dva muži a dvě ženy se střídavě staví do vzájemných konfrontací, ať už se jedná o agresivní zápas nebo o něžné objetí. Oba tyto emocionální akty se symbolicky transformují do akrobatického pohybu, uvolněného, plynulého a překvapivě přirozeného. Muži vyhazují ženy do vzduchu, ty vyrovnávají rovnováhu a staví se na natažené paže svých kolegů. V simulovaném pádu jsou opět zachyceny za ramena, nohy nebo dlaně. Pohybové divadlo přesně koresponduje s hereckou akcí, která je dynamická, mnohdy až zběsile rychlá, energická a stylizovaná do groteskního šklebu (ke škodě celku místy zbytečně přehrávaná a burleskní).

    Chvályhodná je maximální koncentrace artistů nejen na fyzický výkon, ale i na komplikovanou strukturu příběhu, již pravidelně rozbíjí dějové digrese – návraty v čase, či nedokončené scény. Představení získává ucelený význam až v samém závěru. Čtveřice frustrovaných lidí řeší své komplexy a traumata, točí se v kruhu a opakovaně padá do temnoty, ze které se lze jen těžko vyškrábat zpět na denní světlo. Mezi sebou navzájem hledají útěchu, touží po sblížení a něze, v závěru ale končí jako samotáři. Svádí boj sami se sebou – s racionálním i iracionálním světem, ve kterém paralelně fungují.

    V přítmí cirkusového stanu dominuje obrovská dřevěná krabice, která se chová jako oživlý stroj – z mnoha dvířek vyjíždí sedátka, křeslo i lehátko, její horní část se dokonce zvedá pomocí hydraulického zařízení. Všichni čtyři artisté se s pekelným strojem a jeho rytmem sžívají, především s horní plošinou, která se naklání do různých úhlů.

    Představení bylo strhující svižnou dynamikou a plynulostí. V krkolomných akrobatických výstupech nám artisté dali pocítit strach z rizika, které je s cirkusovou estetikou neodmyslitelně spjato.

    S vyloučením veřejnosti aneb Jemný popel

    Compagnie Toron Blues se skládá ze dvou mladých a křehkých artistek, které se soustřeďují na závěsnou akrobacii. Pro inscenaci Tendre suie (Jemný popel) si zvolili vertikální lano. Elsa Caillat a Clémentine Lamouret se inspirovaly divadelní hrou Jeana-Paula Sartra S vyloučením veřejnosti. Jejich novocirkusová inscenace však není adaptací, spíše zpracovává původní témata a motivy – predestinaci, uzavřenost, beznaděj, existenciální úzkost, strach, ale i lásku a víru. Na nich staví celou fyzickou akci, rozehrávanou v centru jeviště (i přesto, že se představení odehrávalo v šapitó, bylo situováno na frontální scénu, nikoli do kruhové manéže).

    Již v prvním výstupu, v němž obě dívky sedí na židlích umístěných na stole, jsou patrné rozdílné postoje protagonistek a vnímání jejich vzájemného vztahu. Cítíme nervové napětí, nejistotu, strach, ale i touhou po sblížení. Únik umožňuje lano zavěšené přímo před zrakem obou artistek. Jedna následuje druhou, jsou odsouzeny k tomu být spolu, bojovat spolu nebo se spolu milovat. Ve vzduchu se do lana zamotávají, uzlují, sesouvají po hlavě dolů, zavěšují se jedna za druhou, proplétají těla, vše pomalu i rychle, plynule i násilně, bez hudby, pouze za doprovodu vlastního dechu.

    Depresivně laděná inscenace má, k mému potěšení (neb nemám ráda happy end), i humorně depresivní zakončení. Obě postavy sice umírají, jejich cesta peklem tím ale nekončí – mrtvý přece nemůže zemřít dvakrát. Z hliněného hrobečku (to už je druhý hliněný hrobeček na jevišti festivalového Avignonu – viz. Wolfstunde), který byl celou dobu umístěn v zadní části jeviště, vyhrabou bílé svatebně vyhlížející šaty, které si oblečou a roztančí v nich závěrečnou scénu. Tanec, nebo spíše parodované varietní taneční vystoupení, končí v hororovém šklebu obou dívek, na něž ze stropu padá hlína. Hlínou umazané zpocené obličeje, nasvícené z podhledu, byly působivým zakončením celého představení. „Děkujeme za pozornost a dobrou noc“, vzkázaly artistky při děkovačce. Po takovém uměleckém zážitku se ovšem klidně nespí.

    Příště – Palác Papežů a Marthalerův Papperlapa.


    Komentáře k článku: Veronika Š. píše z Avignonu (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,