Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Veronika Š. píše o Tanci Praha 2010 (No. 3)

    Dnes jsem se díky přízni organizátorů poprvé v životě projela na Ekole a měla jsem tak možnost pohlédnout na večerní Prahu z cyklistického sedla. Zvýšenou rychlostí jsem objela několik žižkovských bloků a přitom se zamýšlela nad působivým tanečním představením Ningyo, jedno z příjemných překvapení letošního programu Tance Praha. Rozjímat nad vizuálně pestrým a tematicky značně zašmodrchaným představením a přitom řídit Ekolo se však záhy ukázalo jako nebezpečné – pražské ulice zkrátka neskýtají klid a bezpečí jako slavná moravská cyklostezka Vinař. Velmi rychle vás zde totiž může smést nějaký motorizovaný nervóza. Tudíž jsem se ke své taneční kontemplaci vrátila až ve chvíli, kdy mé Ekolo stálo bezpečně zaparkováno před divadlem Ponec.

    Mořská panna do mléčné pěny zahalená

    Švýcarská choreografka Nicole Seiler má za sebou bohatou taneční praxi, kterou ve svém souboru působivě kombinuje s vymoženostmi soudobé vizuální techniky. Světelné instalace, digitální a filmová projekce a to vše harmonicky propojeno s tanečním i divadelně pohybovým projevem YoungSoon Cho Jaquet. Inscenace Ningyo nevypráví příběh, ale nabízí vizuálně pestré obrazy, které se rozprostírají celým prostorem divadelního sálu. Jednotlivé taneční výstupy YoungSoon Cho Jaquet, kterou naživo doprovází výstřední elektro hudba ještě výstřednější Letizie Renzini, jsou do detailu propracovanými výtvarnými díly. Kmitají v pomalém meditativním rytmu, jehož křehkou linku sem tam rozvlní drsnější melodie, křečovité záškuby tanečnice nebo barevné světelné efekty, které se rozlévají po stropě i po obvodových stěnách sálu. Divák je vtažen do brčálově nazelenalého světa mořské panny – krásné i zrůdné, přívětivé i děsivé, a v některých scénách i na kůži odhalené.

    Choreografka a režisérka Nicol Seiler se opírá o duální podstatu starověkých legend, které chápou mořskou pannu jako bytost krásnou i nebezpečnou, lidskou i zvířecí. YoungSoon Cho Jaquet v sobě tuto duality pojímá, ať už celá zahalená do černého elastického kostýmu (tvář jí deformuje úzká silonová punčocha), nebo když nahá, skoro až s meditativní rozvahou a pokorou, vstupuje do bazénku naplněného vodou. Pomalé a konejšivé hudební téma se rázem mění v zběsilé dunivé hluky, které jsou pro tanečnici impulsem k vášnivému tanci.  Jejím jediným tanečním partnerem je voda: hraje si s ní, prudce se zmítá a převaluje, splývá s postavami nahých žen, které jsou promítány na dno bazénku.  Celá akce je navíc snímána kamerou ze stropu, takže diváci mají možnost vše sledovat z několika zorných úhlů. Přitažlivost Ningyo tkví v plasticitě prostoru a intenzivním napětí, které častým střídáním rytmu a soustředěným výrazem tanečnice navozuje.

    Přestože máme v České republice s vodním živlem posledních pár let problémy, voda na jevišti divadla Ponec zapůsobila. Nicol Seiler a její multimediální taneční projekt jsou v každém případě originální ukázkou toho, co míšení tanečního umění s digitálním dokáže.

    Ningyo. Choreografie a video Nicole Seiler, choreografie a interpretace YoungSoon Cho Jaquet, hudba Letizia Renzini, světelný design a technická režie Stéphane Gattoni.


    Komentáře k článku: Veronika Š. píše o Tanci Praha 2010 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,