Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Spočinout v pohádkové náruči přírody

    Režisér a dramatik David Drábek umí rozesmávat i dojímat – je teze, kterou i jeho zavilí kritikové mohou oslabit jedině tvrzením, že tak nečiní čistými prostředky, a obvinit ho z používání velice líbivých metod (což je především balanc na hraně kýče, zesměšňování a zároveň využívání ne-vysoké kultury). Uznat však musejí, že emoce z diváků doluje spolehlivě.

    Velká mořská víla

    Pavlína Štorková (Valérie) a Pavla Tomicová (Róza) ve Velké mořské víle Davida Drábka FOTO PATRIK BORECKÝ

    Zatím poslední inscenace Klicperova divadla Velká mořská víla je dokonalou ukázkou pocitové bublaniny. Naoko poklidnou hladinu vyprávění o dalších osudech tří sester z Jedlíků čokolády tu a tam rozruší náloží zdařilých slovních vtípků (nejčastěji pocházejících od geniálních dvojčat Lorety a Olivera: Z behaviorálního hlediska je vaše manželství s mamkou nepřetržitá prokrastinace) i gagů (zejména v podání Jiřího Zapletala jako Ludvíka a Jana Vápeníka jako Jana, kteří při své práci soukromých oček využívají umělé nadočnicové oblouky, zneužívají alergii na humry, praktikují mučení žížalami). Nebo naopak vede brutálně ostrý řez, při němž i otrlý divák mrká dvojnásobnou rychlostí (dojemná zpověď „o jiném světě“ velké mořské víly – nejmladší sestry Valérie, kterou hraje Pavlína Štorková).

    Hradečtí se neštítí do anotace napsat: Láska nebeská podruhé při zastávce v Čechách. A to může být kámen úrazu: který „intelektuál“ bez uzardění přizná, že večery tráví se zmrzlinou po boku před něčím tak sladkým a naivním, jako je romantická komedie Láska nebeská? Ale David Drábek rád provokuje, jeho nejnovější hra totiž nese mnohem více než „milostná vzplanutí“ a „smutek z rozchodů“. Přítomna je také silná deziluze (ze sebe samých i nejbližšího okolí) a smrt. Jeho inscenace mě mnohdy nepříjemně provokovaly svou mravokárností, v posledních hrách se ale mnohé změnilo, Drábek jako by se stal „sociálním básníkem“ a své vášnivé protesty do celku komponuje nenápadněji a umněji.

    Také si umí pohrávat s žánry jako málokdo, ve Velké mořské víle využívá fiktivní pohádkový svět (ano, v některých případech můžeme hovořit i o surrealismu), který bez skrupulí vsazuje do nyvé každodennosti. Není tedy divu, že pohádkový princ Adam (dle Drábkových postav mýdlové princátko a solárkové páže) v podání Jana Sklenáře či Vladimíra Polívky si svou vysněnou Helenu (Isabela Smečková Bencová) nevezme (musel by totiž předcházet její rozvod, a to se v pohádkách opravdu nesluší), navíc se sám v jedné promluvě připodobňuje ke Kajovi s ledovým střepem v srdci. Proměna Valérie v mořskou pannu sice proběhne, ale možná z jiných důvodů, než bychom čekali. Drábek se navíc přes nebývalý smutek a melancholii ani nyní nevyhýbá šťastnému konci – a narodilo se jim děťátko…

    Neustále se upozorňuje na Drábkovu zálibu vpašovávat do vlastních textů (či jeho úprav her zasloužilejších dramatiků) odkazy na každodenní život a tzv. celebrity. I nyní tak činí: Vojtěch Dyk je zdrojem humoru – přirovnání dykovsky hezký, zároveň však právě on nazpíval hlavní song inscenace. Často je ovšem opomíjena Drábkova schopnost texty ozvláštnit i jinými motivy. V tomto případě (ne však poprvé) využívá především ty spjaté s přírodou. Zdařile příběhem proplétá vodu – jako znak zrození, života i smrti, všemožné zvířectvo (jako jeho „poznávací znamení“ se již ustálila proměna odcházejícího člověka – kupř. v Akvabelách), nyní do vyprávění zasazuje také černou sluj, snad posvátné místo, jež se zde stává místem poznání. Takto bych mohla v rozboru Drábka-dramatika pokračovat ještě dlouho a jistě bych vymetla i několik slepých uliček, proto se vrátím k Drábkovi-režisérovi.

    Předchozí slova uznání totiž neznamenají, že by mu občas nepodklouzly nohy. Jeho maximalismus a opulentnost ve spolupráci se scénografy Simonou Rybákovou a Tomášem Zákosteleckým a skladatelem Darkem Králem se občas zlomí ve zbytečně efektní, o to ale méně efektivní show. Vše „opravdové“ je nadměrně přetřeno pozlátkem. Rozličných barev, staveb i skladeb je nějak mnoho.

    Místy této megalomanii také napomohli výborní hradečtí herci, kteří jako by se naučili „za vtip prodat i vlastní matku“ (hovořím hlavně o Jiřím Zapletalovi a Pavle Tomicové v roli nejstarší sestry Rózy, které stačí se jen zasmát a diváci svým nadšením rozvibrují sedačky). O to příjemnější je však pozorovat umírněnou Pavlínu Štorkovou deklamující Valériin truchlivý monolog o odcházení. Traduje se, že děti a psi na jeviště nepatří. Drábek si ve své hře pohrává s oběma „živočišnými druhy“, na scénu ovšem přivádí pouze děti – v rolích dvojčat, potomků Heleny a Jana, se v alternaci střídají Vilma Dršatová a Zuzana Malá, Vendelín Vávra a Jan Václavík. Viděla jsem pouze premiérové představení, ale přesto porušení tohoto úzu považuji za zdařilý obrozenecký počin.

    „Kauza Drábek“ je především otázka vkusu a citlivosti: jako se někteří nepřiznají k sledování romantických komedií, jiní se nikdy nenaučí na veřejnosti ukazovat kapesníky a zuby.

     

    Klicperovo divadlo Hradec Králové – David Drábek: Velká mořská víla. Režie David Drábek, dramaturgie Markéta Bidlasová, kostýmy Simona Rybáková, scéna Tomáš Zákostelecký, hudba a hudební produkce Darek Král, text písně Tomáš Belko. Premiéra 17. května 2014.


    Komentáře k článku: Spočinout v pohádkové náruči přírody

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,