Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Velikášské gesto aneb Kýč

    Po vykalkulovaně senzačním muzikálu Tajemství Zlatého Draka, ve kterém Zdenek Plachý spojil své síly s mediálně vydatně akcelerovaným hudebníkem Danielem Landou, zažila moravská metropole další dobře připravenou, tzv. kontroverzní divadelní událost. Stala se jí světová premiéra pseudodokumentaristicky pojatého dvojportrétu Hany Maškové a Jiřího Štaidla, který pod názvem Zaslíbenívytvořila pro Národní divadlo Brno autorská dvojice Marek Hladký a Lenka Plachá. Spoluautorka je manželkou režiséra Zdenka Plachého, šéfa brněnské činohry, vlastního otce ideje vytvořit tuto baladu o lásce a smrti. Titul, podtitul – samá velká slova. Nic menšího než láska a smrt, jíž zde mají být zaslíbeny dvě výrazné postavy sklonku šedesátých let, úspěšná krasobruslařka a textař populární hudby, obdivovaný dandy a symbol zlaté mládeže šedesátých let. I v rozhovorech či ve svých úvahách vypouští Zdenek Plachý jako vzduchové bubliny samá velká slova: umělec, vize, kreativita, velkoformátové divadlo. Zdá se tedy, že i divadelní recenze, která by chtěla postihnout, v čem spočívá velikost přínosu Zdenka Plachého moravskému divadlu, by měla být velkoformátová. Tolik místa však nemám. Pokusím se však na vymezeném prostoru aspoň nastínit, v čem spočívá problém inscenace, pasované jejím režisérem na zásadní tvůrčí čin letošní sezony – i s tím rizikem, že bude označena jako další pokus o marginalizaci moravského a brněnského kulturního dění, přicházející z Prahy.

    O nic marginálního zde však nejde. Ten problém je velký a zásadní. To naznačilo již Tajemství Zlatého Draka, a tato freska z šedesátých let ho jen potvrdila. Jde o nepochybně výrazné, nepřehlédnutelné akce, jimž nelze upřít osobitost i nakročení směrem k značně původnímu, sympaticky rozmáchlému, byť dost velkohubému divadelnímu tvaru. A také ovšem jde o činy předem dobře mediálně připravené. Cílená mediální kampaň provázela rovněž přípravy Zaslíbených. Rozhořčené protesty Karla Gotta, jenž ve hře vystupuje, i Ladislava Štaidla, Jiřího bratra, byly jen třešničkou na dortu připravované senzace, jež měla rozvířit brněnské kulturní vody. Ať už oba protesty byly či nebyly jen na oko, chybí jim opodstatnění: političnost hry, jež vadila Ladislavu Štaidlovi při čtení scénáře, mohla být naopak její největší kvalitou. Milostný románek krasobruslařky a textaře, kteří se poznali, když oba byli na výsluní slávy, je od počátku zasazován do dobového kontextu zlatých, ovšem silně idealizovaných šedesátých let. Přitom tento koncepční rámec má nejen svou historickou logiku, ale, být naplněn dramaticky zvládnutým obsahem, mohl zapůsobit silně, možná i jako příklad hodný následování. V daném případě jde však žel jen o teorii. Vše prostupuje nestravitelný patos, vzbuzující odpor i u brněnského publika, urputná snaha aféře Jirky a Hanky, o níž se již tehdy vydatně psalo na stránkách Mladého světa, dodat vyšší mystický význam a jejich tragédii antický rozměr. A kdyby snad divák necítil takové paralely z příběhu samého, jsou mu pro jistotu mnohokrát během večera, přímo zuřivě však v samém závěru, promítány ošklivé diapozitivy antických sloupů a paláců. Velikášské gesto tvůrců je tu v komickém rozporu s jejich velmi chatrnou výbavou coby dramatických umělců, mesianistické ambice zoufale troskotají na realizační slabosti. Trapno nechtěné parodie se rozlézá krásným prostorem Mahenova divadla, diváci klopí oči, všichni však vydrží do konce – snad ze zvědavosti, zda příběh Pražského jara 68 skončí stejně smutně jako příběh Jirky a Hanky. Trapno nezaplaší ani v rámci možností velmi dobré herecké výkony v některých rolích ani vcelku dobře fungující retroscéna Daniela Dvořáka, ba ani krotká uvedení dobových hitů. Na to byly citace písní příliš stručné (zřejmě důsledek nevyjasněných autorských práv) a neobratně zasazené do děje jen jako ikonky doby. Ján Jackuliak jako Jirka Štaidl i Klára Apolenářová v roli Hanky Maškové se snaží dodat schematickým postavám aspoň trochu životnosti, proplout úskalím dialogů hraničících tu s kýčem, tu s absurditou ioneskovského formátu a zaslouží si za svou marnou snahu velké uznání, stejně jako Marie Durnová, která se vcelku úspěšně pokoušela o civilní portrét sympatické trenérky Míly Novákové, jež stála za Hančinými největšími krasobruslařskými úspěchy. Roli zlé protihráčky, mařící její úsilí, přisoudili autoři Hančině matce, jež se po rodinné tragédii, ve hře rovněž tematizované, patologicky upnula na jedinou dceru. Ztělesnila ji až příliš vypjatým herectvím Tereza Groszmannová: postava matky hystericky usiluje o to vidět potomka na stupních vítězů. To je ostatně pro českou kotlinu i v pozdějších letech fenomén více než příznačný, nebyl však tvůrci využit na scéně, ale pouze v obsáhlé a relativně zajímavé programové knize, kde o něm píše Mojmír Weimann. Tak jako deklarace tvůrců převyšují předloženou divadelní realitu, lze se v tomto smyslu vyjádřit i o této brožuře, shrnující spoustu zajímavého dobového materiálu.

    Národní divadlo Brno – Lenka Plachá, Marek Hladký: Zaslíbení. Režie Zdenek Plachý, dramaturgie Marek Hladký, scéna Daniel Dvořák, video art Tomáš Hrůza, kostýmy Michaela Ľuptáková, pohybová spolupráce Silvia Beláková. Světová premiéra 28. ledna 2011.


    Komentáře k článku: Velikášské gesto aneb Kýč

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,