Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vejdi, temnoto!

    Nechybí tam nic: násilí, láska, sex, perverze, vražda, poprava. Srdcervoucí drama Cenci nastudovala Anna Petrželková v Ostravě v cynicky dekadentním hávu.

    Mocná a zvrácená rodina Cenciů, jejíž příběh vyvrcholil zavražděním otce – rodinného tyrana, a popravou jeho dcery Beatrice, údajně stejně krásné jako prohnané, spolu s dalšími členy rodiny v roce 1599, je odjakživa námětem pro šestákové lovce senzací i pro velké umělce. Psal o nich Alexandre Dumas starší, Stendhal, Antonin Artaud a dokonce i Alfred Nobel. Ani Percy Bysshe Shelley není neznámé jméno. Jeho tragédie Cenci vznikla roku 1819 a divadelně se poprvé realizovala roku 1886 (a to ještě jen jako soukromé představení pro publikum čítající Oscara Wildea nebo G. B. Shawa).

    Za první regulérní uvedení se tak dá pokládat pražská inscenace Divadla na Vinohradech z roku 1922 – v režii Karla Čapka. Ani dnes není Shelleyho hra běžnou součástí světového divadelního repertoáru, a to podle ní vznikly už tři opery.

    Anna Petrželková uvedla Shelleyho Cenci v činohře Národního divadla moravskoslezského na scéně Divadla Antonína Dvořáka. A krvelačnou story pojala jako manýristickou výpověď o dnešní dekadentní době. V tom jí byli hojně nápomocni autorka kostýmů Hana Holcmanová a scénograf Tom Ciller. Cenci je v tomto případě nejen jméno bohaté, mocné šlechtické rodiny, ale i módní značka: scéna je stylizovaná jako výlohy luxusních butiků, uprostřed je molo, na němž se postavy předvádějí jako při módní přehlídce. Jsme v 16. století, což je akcentováno ne historizujícími kostýmy, ale důrazem na okázalost, přebujelost, vizualitu.

    Shelleyho hra – patrně v rozporu s historickou skutečností – činí z Beatrice nevinnou a čistou oběť, hraběti Cencimu navíc připisuje dceřino znásilnění a zapojuje tedy motiv incestu. Tím je rozložení jasné: zde je padouch, tam další padouši (Shelley si vyřizoval účty s katolickou církví) i oběť.

    Petrželkové inscenace takové rozpoložení respektuje, výklad však nesměřuje k mravoučnému kázání o tom, kam člověka dovede zpupná moc: ani k dojemné tragédii o spravedlivé pomstě a tudíž nespravedlivému trestu, ale v makabrózní velkorysé podívané se zamýšlí nad tím, kdy jsou hry ještě neškodné a co všechno se dá snést.

    Absolutní moc korumpuje absolutně a celé by se to dalo podat vcelku jednoduše: hrabě Cenci neví co s penězi a časem, vymýšlí tedy „blbosti“. Navíc nemá žádné omezení, ani reálné starosti, dělá, co se mu zachce. A celá rodina a další spřízněnci (třeba prelát Orsino) v tom jedou s ním: stále divočejší kostýmy, stále luxusnější šperky, stále bohatší hostiny, stále odvázanější večírky. Jenomže ono je to taky krásné a zábavné! V tom jistě tkví podstata oné dekadence: něco je hrozné, a přitom také krásné.

    Kromě dechberoucí výtvarné složky a žánrově pestré hudby Jozefa Vlka jsou při stylizaci kdesi na hraně cynického postoje ke světu a formální krásy podstatné také přesně balancované herecké výkony: v tomhle sedí pozice poněkud neschopných synů – degenerovaných šlechticů, ale přitom nikoli karikatur nebo postav nutně směšných, prostě slabošských – Vladimíru Polákovi a Petru Sýkorovi. Změkčilého preláta, který před kněžskou povinností dává přednost hříšné lásce k Beatrici, hraje jako manýristického slabocha výtečný Igor Orozovič, a vrcholem je samozřejmě labužnický padouch – módní ikona, hrabě Francesco Cenci – Jan Fišar. Možná o něco méně září Andrea Mohylová jako Beatrice: ta má však nevýhodu v už Shelleym předepsané neživotnosti a při antifeministických postojích Anny Petrželkové (zdaleka nejen Svrbí v Rubínu) se není co divit, že Beatrici příliš dýchat nenechala.

    Jde o velkou divadelní událost a lze jen doufat, že ve vzdálené Ostravě nebo pod nánosem pomýlených výkladů nezanikne.

    Činohra Národního divadla moravskoslezského Ostrava – Percy Bysshe Shelley: Cenci. Překlad Otokar Fischer, úprava Anna Petrželková a Klára Špičková. Režie Anna Petrželková, dramaturgie Klára Špičková, scéna Tom Ciller, kostýmy Hana Holcmanová, hudba Jozef Vlk. Premiéra 21. října 2010.


    Komentáře k článku: Vejdi, temnoto!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,