Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Večer příjemné nostalgie

    Hana Hegerová bude mít 20. října 87 let, ale je to už pár let, co veřejně nevystupuje. Šansony v její interpretaci má nicméně v paměti snad každá generace Čechů a Slováků. Slova, která zaznívají v úvodu inscenace Bez hany v divadle Rokoko, zcela přesně definují náš vztah k ní: Je generacemi dokázáno, že existuje specifický stav lehké melancholie, hlubokého zoufalství, krásy, estetické marnosti a zvýšené hladiny alkoholu, v němž si lidé bez rozdílu věku, pohlaví a politické příslušnosti nahlas a dokola pouštějí písně Hany Hegerové. Nevíme, co přesně v tu chvíli prožívají, ale dovedeme tomu rozumět, protože jsme takovou situaci sami zažili – a pokud ne, tak to přijde.

    Písně Hany Hegerové zpívají herci: na snímku zleva Dana Marková, Zuzana Mauréry a Petr Konáš. Foto Patrik Borecký

    Zařazení inscenace do dramaturgického plánu Rokoka má však ještě jeden důležitý důvod. Právě zde totiž Slovenka Carmen Farkašová kdysi začínala. Přesně před šedesáti lety, 31. října 1958, v satirickém kabaretu Vzhůru po Rio Botičo. Inscenaci s podtitulem Hommage à Hegerová symbolicky vytvořili čeští herci společně se slovenskými tvůrci – s režisérem Jakubem Nvotou ve výpravě Toma Cillera. Původní nápad uvést scénický životopis Hany Hegerové ilustrovaný jejími písněmi byl zavržen. Východiskem se stal v Rokoku dosud nevyužitý scénografický princip, schopný polechtat představivost a nabídnout zdejšího genia loci z neobvyklého pohledu. Diváci sedící na jevišti objevují elegantní křivky hlediště, které se (včetně balkonu) pro tuto chvíli stává prostorem prolínajících se dějových epizod. Z nich se vynořují a zase se do nich zanořují jednotlivé postavy a jejich příběhy: od tajemné dámy z dávno zrušeného baru přes ženu hledající hluboko pohřbené vzpomínky i frustrované manžele, kteří se na výročí svatby náhodou potkají ve starém kině, nebo kněze, jenž se marně snaží udržet v chodu polorozpadlý kostel, až po starého herce pátrajícího po zašlé slávě. Jakoby mimochodem se tu objevuje oblíbené motto, že divadlo je cosi mezi kostelem a barem

    Tomáš Havlínek a Nina Horáková. Foto Patrik Borecký

    Toto dílko neservíruje žádné velké myšlenky (i když si hrdinové občas zafilosofují) a asi to ani nebylo jeho cílem. Především evokuje příjemně nostalgickou atmosféru příběhů, které Hegerová vyprávěla ve svých písních, a zároveň připomíná kabaretní minulost místa. Autentický pocit teď a tady zprostředkuje živá kapela – klávesy, bicí, basa – a zpívající herci, kteří mají všichni k muzice blízko (ať už aktivně zpívají, či hrají na různé nástroje): Dana Marková, Nina Horáková, Tomáš Havlínek, Petr Konáš, Zuzana Mauréry, Tomáš Petřík. U šansonů není nutná absolutní čistota hlasu, hlavní je schopnost vyprávět prostřednictvím písní příběhy, a je obtížné rozhodnout, komu z nich role a žánr nejlépe sedí. Jak to u písniček Hegerové bývá, záleží na vaší momentální osobní situaci a na konkrétních vzpomínkách, při čem vám přeběhne mráz po zádech a co vhrne slzy do očí.

    Petr Konáš a Tomáš Petřík – kněz a herec. Foto Patrik Borecký

    Městská divadla pražská (Rokoko) – Jakub Nvota: Bez hany (Hommage à Hegerová). Libreto a režie: Jakub Nvota, dramaturgie: Michal Zahálka, výprava: Tom Ciller, hudební nastudování: Jen Hovorka. Premiéra 7. 9. 2019 (psáno z reprízy 20. 9.).


    Komentáře k článku: Večer příjemné nostalgie

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,