Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ve vlaku Moskva → Petušky se především pije

    Po návštěvě představení Moskva → Petušky jsem si do knihovny s divadelní literaturou zařadil jeden raritní exemplář – placatku vodky. Láhev má mezi knihami své místo. Je originálním programem dramatizace „bible všech alkoholiků“, novely ruského spisovatele Venedikta Jerofejeva Moskva – Petušky. Inscenaci uvádí Národní divadlo moravskoslezské na speciálně vytvořené hospodské scéně v podkroví Divadla Jiřího Myrona.

    Surrealisticky laděnou, zčásti autobiografickou prozaickou poemu Moskva – Petušky napsal Venedikt Jerofejev (1938-1990) na sklonku šedesátých let XX. století. Záhy se stala „kultovní“ knihou ruského undergroundu a byla přeložena do více než třiceti jazyků. Její vypravěčem (a hlavní postavou) je Venečka, odpadlík a alkoholik, ale také člověk s citlivou duší, který protestuje proti společenské bezohlednosti. Jednoho rána se probudí na schodech neznámého moskevského činžáku a rozhodne se, že navštíví svou milenku a syna v Petuškách, městečku, kam se dá během pár hodin dojet osobním vlakem. Jeho blouznivá odysea z Moskvy do Petušek je podobenstvím cesty z pekla do nedostupného ráje. Ve vlaku vede Venečka dlouhé pábitelské monology o alkoholu, historii, filosofii, kultuře i politice. Zdánlivě nesouvisle na sebe vrší řadu příběhů, rozpráví a pije se spolucestujícími. Vyprávěním příběhů světových dějin se na způsob Pohádek tisíce a jedné noci vykupuje z moci Revizora, jemuž ostatní pasažéři platí alkoholem. Vlak, jehož palivem jsou proudy vodky a horečnatého vyprávění, ale do Petušek nedorazí. Opilý Venečka se na konci své cesty ocitá znovu v Moskvě. Existenciální kruh marnosti lidského života se uzavírá: Putování do Petušek bylo jen fantaskním blouděním v labyrintu Venečkovy křehké duše, jíž se spásy nikdy nedostane.

    Divadlo inspirované prostorem

    Divadelní vlak Moskva → Petušky nepřijíždí do Ostravy z neznáma. Autor dramatizace Marek Pivovar a hrající režisér Tomáš Jirman jej před několika měsíci vypravili jako rozhlasovou četbu na pokračování. V rozhlase i divadle vycházeli z překladu Leoše Suchařípy, který vznikl na objednávku brněnského HaDivadla pro inscenaci, která měla v režii Jiřího Pokorného premiéru v květnu 1999 a byla vůbec prvním uvedením díla Venedikta Jerofejeva na českých jevištích.

    Ostravská inscenace je inspirovaná především atypickým prostorem Divadelního klubu. Navazuje tak na tradici, již na půdě Národního divadla moravskoslezského založil nastudováním Vianovy Pěny dní (1991) či Hrubínovy Romance pro křídlovku (1998) režisér Radovan Lipus.

    Prostorové dispozice klubu ovlivňují podobu představení hned v několika ohledech. Už samotný prostor restaurace připomene svým tvarem vagón vlaku. Obdélníkový půdorys je rozdělen podélně: na straně směrem do ulice prostým přeuspořádáním dřevěných lavic vytvořil výtvarník David Bazika řadu vlakových kupé, na druhou stranu posadil diváky. Uprostřed čelní stěny místnosti stojí reálný divadelní bar – prostorový i metaforický svorník jeviště a hlediště. Tyto minimální prostorové úpravy stačí k tomu, aby byla naplněna lákavá vize Divadelního klubu jako „vagónu“ letícího nad Ostravou. Takto stanovená představa reálného prostoru hry určovala pravděpodobně i přístup k dramatizaci. Dramaturg Marek Pivovar v ní nijak nemění ani neposouvá dějový rámec Jerofejevovy novely. Oproti uvedení v brněnském HaDivadle tedy Moskva → Petušky nenabízí žádné zastávky ani další významové posuny v podobě vložených textů a literárních citací. Pivovarova dramatizace i její divadelní provedení důsledně ctí předlohu. Evokují dojem stále zběsileji jedoucího vlaku, který je poháněn hektolitry vypitého alkoholu a úzkostí z definitivy smrti.

    Nejde jen o chlast

    Inscenaci se však nedaří zastřít stopy původní rozhlasové dramatizace. Text Jerofejevovy básnivé poemy je založen na mnohonásobných a mnohovrstevnatých aktech vypravování, což dramatizátory vede k tomu, že scénickým děním mnohdy řečené slovo jen ilustrují. Nejasný je smysl a funkčnost některých rekvizit (stojan s Venečkovými grafy), problematické je zapojování reálných atributů baru do dramatických akcí (tabule s denní nabídkou), jako „trochu zvláštní“ vyznívá i vtip, kdy se po otevření oken klubu-vlaku vydává protější Katedrála Božského Spasitele za moskevský Kreml, který Venečka zahlédne „na konci“ svého marného delirického putování. Namísto mrazivé pointy se diváci jen dobře baví. Poté, co v samotném závěru padá za divadlem pomyslná opona, zvedá se roleta divadelního baru a číšník servíruje na pult stakan vodky. Výdejní okno baru přitom připomíná portál gotické katedrály. Existenciální kruh lidského života se uzavírá…

    Původně rozhlasového Venečku „zdivadelnil“ Tomáš Jirman. Zkrachovalý intelektuál s širokou ruskou duší je postava, kterou jako by si ušil na tělo. Venečku interpretuje bohatě odstíněným výrazovým rejstříkem – ztišené vnitřní monology střídají divoké poryvy vášní a dojemně bezbranná vyznání lásky. I ve chvílích, kdy kontaktuje diváky a rozlévá jim kořalku, Venečkou intenzivně „žije“. Přesnou karikaturní nadsázkou nejednou rozesměje i druhý z „hrajících režisérů“ Janusz Klimsza (Revizor, Sfinga…).  I ostatní zúčastnění „herci z povolání“ – Jan Fišar, Renáta Klemensová, Lada Bělašková a Petr Houska – využívají své typy k výrazově odstíněným, groteskně podaným charakterům reálných i nadpřirozených postav.

    Inscenace Moskva → Petušky – Bible všech alkoholiků, jak ji charakterizuje divadelní propagace – je divácky přitažlivá a věřím, že bude úspěšná. Má atraktivní téma, kvalitní herecké výkony, odehrává se v neformálním studiovém prostoru, nabízí občerstvení i slušnou dávku chytré, byť i trochu estrádní zábavy. Kam se ale poděla tragická, existenciální rovina Jerofejevova textu? Nevím a váhám, zda si vzít stakan a otevřít divadelní program.

    Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Venedikt Vasiljevič Jerofejev: Moskva → Petušky. Překlad Leoš Suchařípa, režie Tomáš Jirman, dramatizace a dramaturgie Marek Pivovar, výprava David Bazika, výběr hudby Tomáš Jirman, korepetice Jiří Šimáček. Premiéra 2. dubna 2011 (psáno z reprízy 18. dubna 2011).


    Komentáře k článku: Ve vlaku Moskva → Petušky se především pije

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,