Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Varyšovo vykostění Nultého Bodu (No. 5)

    Takemství opulecne bez opulence

     Zatímco píšu tyto řádky, ještě nebylo zveřejněno předchozí pokračování, což může být trestuhodná nedbalost obou Vladimírů, ale taky důsledek nějaké tragédie od Texaského masakru motorovou pilou v redakci Divadelních novin po Zatčení Mikulky v Číně.

     Provozní ředitel Nultého Bodu Petr Boháč mi druhdy řekl, že by chtěl nějakou hlubší reflexi svého nejnovějšího opusu Nedotknutelní, který měl premiéru 9.září a jehož repríza se samozřejmě na Nultém Bodu odehrála,. A jako z udělání, zrovna včera. Tak jsem se přišel podívat ještě jednou. Potkal jsem sympatického Jana Dvořáka a pak se potěšil Spitfire-produkcí.

     Přiznám se, že spojení činohry a tanečního /fyzického atd./ divadla mi pořád úplně neštymuje.

    Odehrává – li se část představení a ve slově a činoherním herectví, působí taneční pasáže v podstatě jako výplň, nebo naopak činoherní pasáže vůči tanečním jako zbytečná doslovnost, která křehkou rovnováhu tichého pitvání lásky rozbíjí.  Jistě jde o předsudek, vždyť muzikály  a operety  fungují na podobném principu. Navíc např. Nedotknutelní by díky významné přítomnosti videoprojekce (na podlahu) mohli být vnímáni jako vizuální divadlo, možná jako nějaký gesamtkunstwerk 21. století. Snad je ale potíž v Boháčových režiích. Mívá k dispozici neuvěřitelně disponovaný a multifunkční ansámbl, schopný pracovat s hlasem, tělem, obličejem, hrát i tančit  – a jak! Jarkowský mu napíše scénář, který sice nesedí dohromady, ale jsou v něm textové perly, z nichž samotných by slušný režisér udělal skvělou inscenaci, někdy, třeba v tomhle případě, má k dispozico tak dobrou hudbu (Jan Kučera), že se lze skoro divit, že je původní.

    A přesto… Když je vizuálně pěkný film, který ale jinak nedává moc smysl, říká se Já bych to rozstříhal na reklamy. Divadlo na reklamy nerozstříháte, nemluvě o tom, že tohle je slepá odbočka, protože  Nedotknutelní přísně vzato nejsou pěkní vizuálně. Jsou zajímaví vlastně zvukově. Text a hlas.

     Asi nejde o milostný trojúhelník. Josefína (Miřenka Čechová) je autistka, její vztah s Filipem (Robert Janč) (manželství?) je vlastně stereotypní. On se o ní stará, taky ji vlastně týrá a terorizuje, ale omezuje i ona jeho. Až na jeden dva výlevy, z obou stran, které lze ovšem přičíst žárlivosti (tedy ješitnosti, majetnictví) než lásce, se nedá říct, že by je spojovalo úzké pouto.

     S vášní přichází Miriam (Markéta Vacovská). Nejdřív v poloze dráždivé milenky Filipovy, aby se mu vysmívala za manželství, později jako milenka její – je jedno, vzniklo –li to jako prudký rozmach vášně mezi oběma ženami nebo jako mocenská hra proti Filipovi. U Josefíny je patrné, že teprve vůči Miriam rozkvétá a ožívá, cítí se jako člověk a vypadává se ze své kazajky blázna. Kdo ji udržuje v uzavřeném světě duševní choroby, je tedy Filip. Filip je nejméně zajímavý, jako muž na jednu stranu násilnický, na druhou stanu chudáček . Ale není ve středu dění.  Jako jediný ze třetí by mohl být nahrazen třeba loutkou. Nemá samostatnou charakteristiku, vlastní příběh.

     Nebo chyběl dramaturg? Opulentní představení bez opulence, chtělo by buď něco přidat nebo něco ubrat, každopádně vyčistit.

     Tentokrát jsem Václava Bartoše nepotkal.


    Komentáře k článku: Varyšovo vykostění Nultého Bodu (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,