Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Varyš plive na Plzeň (No. 2)

    Měl by se festival přejmenovat na Plzeňskou dvanáctku?  Prodloužit? Zpestřit dramaturgii? A proč vlastně nemá komerční sekci, kterou by hostilo Divadlo Miroslava Horníčka? V kuloárech se používá pojem „černíkovina“, označující alternativní, site, off a vůbec ne-hlavní programové sekce.  Ty se, jak se zdá, letos příliš nepovedly.

    Ještě malý povzdech k včerejšku

    Všichni znalí věci se mi smáli, že jsem na včerejší opus Jany Svobodové vůbec šel, neboť její práci nejen nikdo už nebere vážně, ale preventivně na ni ani nechodí, aby si nepřivodil ujímání.  Výjimečně jsem tak za odsudek nebyl pranýřován, spíše sledován se zdviženým obočím, že jsem to nevěděl. No, já už před lety říkal, že Archa je spíš takový lepší kulturák se solidní hudební dramaturgií, ale že o původní tvorbě tohoto prestižního domu panuje tak pohrdavé  mínění, je pro mne milým překvapením.

    Turisty v Plasech a pak Žalář

    Zpět k Plzni. Tentokrát jsme se veselým kritickým autobusem vydali do kláštera v Plasech, kde jsme byli konfrontováni s tradiční turistickou prohlídkou, o níž jsem netušil, že ji ještě někdy zažiju: naopak jsem doufal, že pod zmínkou o prohlídce ve festivalovém programu  se skrývá nějaká lahůdka se skutečným odborníkem či stylizovaná teatrálně-historická akce. V podkroví jsme se pak podívali na Žalář, studentsko-amatérské představení skupiny, co si říká Kühlschränke.  Koláž z textů slavných vězňů –literátů představuje do jisté míry „buddy-movie“, setkání dvou nesourodých mužů ve vězení, a  postupný  vznik přátelství/lásky mezi nimi. Typově nemohli být odlišnější: neurvalý anarchistický kriminálník s homosexuálními sklony a zálibou v markýzi de Sade (Jonáš Špaček) a jemný katolický intelektuál (Tomáš  Pešek) očekávající trest smrti za politické přečiny.  Krátké představení bylo poměrně sugestivní, výtečný byl  výběr citovaných textů, rovněž tak zasazení do určitého bezčasí – pokus o modelové divadlo. Samozřejmě Žalář, jenž je autorským dílem studentky režie na pražské DAMU Marie Novákové, narážel na jistou dramaturgickou neujasněnost (chce vyprávět o totalitě, o homosexualitě, o poezii vězení nebo… ???) a na limity herců – podle kritika Hulce takové texty nemohou věrohodně recitovat tak mladí herci. Já si to nemyslím, ale razantnější stylizace by celé inscenaci jistě prospěla. Takto navážno je to až příliš patetické.

    Ještě jeden malý povzdech k včerejšku

    Trochu mě roztrpčila místní adorace Blackbirda, jakož jeho samotné zařazení do programu, tak bylo fajn, že to Hulec napsal jasně a já na to tady už nemusel chodit, abych to sprdnul.  Nyní si brousím zbraně na všemi vychvalovaný Sound of Silence, byť  Mikulkovi, jehož recenze na Spílání publiku tu vzbudila velkou nevoli,  by se podle Hulce nelíbil.


    Komentáře k článku: Varyš plive na Plzeň (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,