Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Varyš píše z Flory (No. 9)

     Festival se nám pomalu nachyluje ke konci. Jednak jsem podruhé zhlédl vystoupení tří mužů z holandské platformy Random Collision, triptych Spleen – Fragments of a Minor Shift – Behind the Clothes pánů Edana Gorlického (Izrael), Cornelia Ganey  (Rumunsko) a Fernanda Martinse (Brazílie), který nadchl například přítomného Jana Roubala. Precizní taneční kousek s ironií a nadhledem tematizoval fenomén klaunství, osamělosti člověka, stereotypů všedního dne. Nechyběly různé makabrózně komediální momenty včetně otázky „Jak se na mě budou dívat, jako na chlápka, co neustále mění barvu svýho obleku?“ nebo červených lodiček. Víc neprozradím, nemělo by to ostatně smysl. Bylo to skvělé.

     Zcela fascinující zážitek mi pak připravilo Slovácké divadlo Uherské Hradiště. Inscenace J.A.Pitínského Cikáni, vycházející z fragmentu prózy Karla Hynka Máchy, nefalšovaný divadelní horror, jehož tísnivou atmosféru dotvářejí lynchovské lampičky, prostředí hotelu („U kostničího kamene“), temně nervózní hudba (Richard Dvořák), znepokojivě červené stěny (scéna Eva Jiříkovská), všudypřítomný kouř a groteskní nálada. Není přitom nouze o nejrůznější humor, zejména hudební a asociativní – včetně přidané postavy „motta“ (polské studentky bohemistiky), operní stylizaci části postav, používání masek nebo vstupy hudebníků se současnými nástroji. Nemluvě o podchycení spodního proud Máchova psaní jako nervně roztržitého, překombinovaného zuřivého snění. Je nekonečnou tragédií a jednou z mnoha neodpustitelných chyb českého národního školství, že vztah ke klasikům byl zničen deformovanými dezinterpretacemi, což se týká samozřejmě – nebo především – i Máchy.

    Cikání jsou pro mě extrémním překvapením a jedním z nejsilnějších zážitků z divadla poslední dobou.

     Vosto5 pak připravila divákům Flory svou novinku Teatromat (původní pracovní název byl prý Odlakovač), tedy představení, na němž se za vstřícně vtipného moderování Ondara a Petara prostřednictvím hlasování o předložených variantách budoucího vývoje podílejí diváci. Logicky jednoduchý příběh naivní dívky se odehrává v uměleckém prostředí, což dává prostor pro nejrůznější narážky a parodie. Kromě Ondara a Petara se v nich mohl vyřádit také Ondřej Bauer, nová posla soboru. Dívku ztvárnila Petra Nesvačilová, autorkou vynikající výtvarné koncepce je Klára Bažantová. Humor Vosto5 mi, přiznám se, není úplně blízký, ale bylo to milé zábavné představení, které, vzhledem ke svému konceptu, má před sebou nepochybně dlouhou cestu dalšího rozvoje. Plné šapitó bouřilo nadšením.

     Den zakončil šéfredaktor festivalového zpravodaje a dvorní skladatel hudby pro divadlo na cucky Jan Plíhal, který pod značkou Bovary band bavil svými autorskými songy i cover verzemi (nezapomenutelný je James Blunt i překlad Nedvědova Podvodu do angličtiny).


    Komentáře k článku: Varyš píše z Flory (No. 9)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,