Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Varyš píše z Flory (No. 6)

     Potkal jsem v neděli odpoledne své olomoucké přátele. Chystali se na Hamleta, ale moc se netěšili. Ubezpečil jsem je, že to není úplně běžný Hamlet. A opravdu, později byli nadšeni. Mikuláškův Hamlet z Husy n provázku měl premiéru už loni v lednu, a na rozdíl od některých jiných Mistrových děl se nedočkal zcela kladného přijetí, dojem různých reakcí posiloval i propad inscenace na plzeňském festivalu. Já jsem si včera Hamleta vychutnal podruhé, a potěšila mě již důvěrně známá Finova scénografie zašlého měšťanského pokoje překvapivě trefně se hodící se do interiéru Moravského divadla Olomouc. Pak zazněly první tóny a už to jelo. Opět zcela vynikající Vladimír Hauser a Pavel Zatloukal, opět výtečný Jiří Vyorálek. Hameltovic famílie jako Addamsova rodina? Jistě! Karel Gott a Táto, zůstaň aspoň do Vánoc? Pochopitelně!

     Jan Mikulášek je po právu na letošní Floře zastoupen dvěma inscenacemi – ve čtvrtek bude ještě Divoká kachna. Vždyť jeho jméno je přímo ztělesněním festivalového hesla nová klasika. Občas se Mikuláškovi vytýká formální hračičkovství, prázdná forma a kdesi cosi. Ne už tedy stará dobrá neúcta ke klasikům, ale vyprázdnění tématu, upuštění od (vážné?) podstaty díla ve prospěch hry, nadsázky, humoru, stylizace, grotesky. Za všechny citujme Lenku Šaldovou: Celé představení je mozaikou nesourodých situací a promluv, vnějškových ozvláštnění Shakespearova textu, ze kterého režisér vyškrtal vše, co je nad rámec rodinného příběhu (Fortinbrasem počínaje a hrobníky konče). Jan Mikulášek totiž neměl ambice skrze Hamleta či nad Hamletem cokoli říci. Jen si hraje s jevištním tvarem, se žánrem, s hereckou stylizací. Výsledkem je prázdně formalistní představení – ostatně takové podle mě ale byly už jeho slavné ostravské inscenace Tří sester či Evžena Oněgina. Nejde jen o to, že pro některé z nás, třeba pro mne, Mikuláškovy inscenace promlouvají hlasem jasným a neztenčeným a třeba Evžen Oněgin patří k nejsilnějším citovým zážitkům, co jsem kdy na divadle prožil. Především je to nepochopení, že hra, a forma jsou naprosto zásadní složky divadla – vždyť koho by bavilo dívat se na pár šaškův bílých hábitech, jak mordují nebožáka před zraky stovek lidí a ani se tomu nezasmát. Proč hrát hry staré čtyři sta let stále dokola stejně a vážně – tedy tím stále jedním způsobem vážnosti? Cožpak v divadle jde opravdu o něco jiného, než o hru, než o formu?  Opravdu jde ještě o něco jiného?

     Stefan Dreher přijel se svým kouskem Superimposing, tanečně sportovní sólu o osamělosti s schopnosti přežít, kombinovaném s volejbalovým zápasem. Hrál ho dvakrát, a vzbudil na festivalu nemalé diskuse. Ode všech jsem slýchával: „bylo to divný, ale tobě se to bude líbit“. Jenomže to mi nejmenovaný dramaturg ostravské televize řekl i o Mužích ve zbrani. O mých divadelních zálibách a úchylkách zjevně panují nejrůznější představy. A ano, těšil jsem se. A ano, nezklamalo mě to. A ano, líbilo se mi to. Už dávno sice neříkám sport mě uráží, ale mezi přední způsoby trávení mého času vskutku nepatří sledovaní volejbalových zápasů – dokonce se ani nevyznám v pravidlech, což mi ztěžovalo porozumění části představení. Nicméně, sport na jevišti vítám vždy. Kontrastní prostředí atria historické budovy Konviktu (s moderním skleněným stropem, zrcadlícím dolní improvizovanou tělocvičnu), spolu s poměrně dlouhým začátkem, kdy se nedělo mnoho a publiku zpříjemňovala čekání náladová hudba, vytvářelo velmi silná očekávání. A pak to přišlo. Čtení korespondence, tanec co není balet, tanec co skoro je balet, tanec co je skoro sport, mezinárodní vlajková signalizace. Humor, energie a žlutý trikot. A uprostřed nefalšovaný zápas. Potěšilo, zaujalo a především vzbudilo chuť taky si navlíct větrovku a jít si někam zatočit báglem. Nebo udělat sportovně taneční představení s curlingem, kulečníkem typu neguš, šipkami, závodem ve Formuli 1. A místo o osamělosti by pojednávalo o genderové teorii taneční kritiky. Nebo o fenomenologii falešné skromnosti. 

     Neděli na Floře ovšem nechyběly ani taneční projekce (II.), KALDí pohádky (II.) a taky další ze série naivisticky roztomile parodických shakespearovských vystoupení hradeckého divadla DNO v čele s Jiřím Jelínkem, tenkrát klecový Richard III. za inspirativního doprovodu kapely DVA.

     A dál? Odjel Pumr, odjel Hulec, přijela Olga Tokarczuk. Na festivalu, nadšen jeho programem, se o několik dní dál zdržel dramaturg slovenského Štátneho divadla Košice Martin Gazdík. A nám všem se to pomalu přehouplo do druhé půlky.


    Komentáře k článku: Varyš píše z Flory (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,