Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Varyš píše z Flory (No. 5)

     K dobrým tradicím Flory patří návštěvy velkého jeviště Moravského divadla významnými slovenskými divadly. Letos padla volba na Štátne divadlo Košice, které k festivalovému tématu nová klasika přispělo inscenací Euripidovy Médei. Režisér Michal Vajdička není na Floře nováčkem – před dvěma lety přivezlo Divadla Andreja Bagára Nitra jeho vizi hry irské autorky Mariny Carr Portia Coughlanová. V té době jsem byl na Encounteru také konfrontován s jeho ne zcela zdařilou inscenací Mametovy Sexuální perverze v Chicagu, nicméně Médeia byla příjemným překvapením. I když jsem se v jednom starším rozhovoru s režisérem dočetl, že „nerad experimentuje“. Košická Médeia byla postavená jako soud nad Médeiou, ve všech třech mužských rolích se střídali tři herci a chór, pohybující se mezi voice-bandem a soudním porotou, stál na půlkruhovitém balkóně „na děním“.Tím formální překvapení nekončila. Výrazná scéna Pavla Andraška upomínala na tradiční součást antického divadla, tzv. skéné, ale zároveň sloužila pro dvojstupňové dění.. Místy až nepříjemně popovou hudbu k inscenaci složil úspěšný slovenský hudebník Marián Čekovský (u nás ho můžeme znát ze spolupráce s Richardem Müllerem) a obdržel za ni cenu DOSKY.

    Nepříjemně popovou je ovšem v pořádku, protože jestli něco Médeia nevyvolává, je to milá harmonie a libozvučnost, s nimiž se občas při dnešních realizacích antiky setkáváme (Vajdičkův postup je tedy proti zvyku, ale zcela v souladu s tématem, které přeci rozhodně harmonické není!). Čekovského nápěvy, občasné rozsekání (zejména na začátku a na konci) dění na rychle za sebou jdoucí statické obrazy, průběžné zcizování a kontrasty mezi velmi civilním přístupem mužů-herců a velmi expresívním herectvím představitelkou Médii Dany Košické, nemluvě o nadhledu, který fakticky i ve výrazu měl chór, vytvářely vzájemně kontrastující mnohovrstevnatý inscenační dort. Stylizace však nebyla natolik přepálená (právě naopak, šlo o hrátky mimořádně subtilní), aby se celé představení rozpadlo, a myslím,že „tradiční diváci“ si mohli přijít na své díky sledování onoho prvního plánu, tedy drsné tragédie s ostře prožívaným výkonem Košické, tedy tím, co se obvykle představuje a jindy zesměšňuje pod pojmem Herectví . Pro všechny ostatní tu byly roztomilé prvky navíc, formalistní postupy a pozoruhodný nadhled. A dle známého hesla konec vše napraví, vše korunovala odlehčená pointa.

     K jiným dobrým tradicím Flory patří účast studentů DAMU, konkrétně Katedry alternativního a loutkového divadla. Loni přímo pro Floru připravovali pod vedením Tomáše Žižky site-specific projekt Květena Olomouc, viděli jsme tu taky inscenaci Petry Tejnorové Titus Andronicus_Let mouchy a herci z ročníku Marka Bečky tu už před dvěma lety hráli pohádky. S nimi se ukázali i letos, a v šapitó plném nadšených dětí odehrály své autorské variace na klasické příběhy Johana Vaňousová, Jana Kollertová, Tomáš Běhal a Tomáš Podrazil – kromě repríz byl představena zbrusu nová Dešťová víla. Den zakončilo těleso týchž: hudební uskupení Jelení loje, jež má v oblibě kritik Hulec (kterému s naopak nelíbila Médeia a ani  polská ohnivá show), výrazná postava zdejšího dění. Šéfredaktorovi festivalového zpravodaje Janu Plíhalovi se navíc podařil husarský kousek, když z Vladimíra Hulce vyrazil text přímo pro dnešní číslo věstníku.

     Mamadoo, polská fireshow-skupina „čtyř interpretek a jednoho technika“ vystoupila na Horním náměstí krátce po Dělnické straně sociální spravedlnosti, očekávaná syntéza v podobě Norimberské ohňové show se nekonala. Místo toho sehrály ženy z Mamadoo kousek s názvem Be our guest, v němž si pohrávaly s motivem klubů a dobré společnosti, místo fraků však pozornost poutaly spíše hořící bradavky a různé další ohnivé kousky. Nebo třeba nedaleko se válející opilci, z nichž jeden procitl se slovy „ty vole, to není Ježíš, to jsou Panny Marie!“.

    Pozdně večerní zábavu ve stanu obstaralo svou první ze tří festivalových produkcí hradecké (nebo už brněnské?) divadlo DNO. Jiří Jelínek a Marie Jansová bavili v šapitó svou osobitou variací na Hamleta – s kufříky, hračkami, loutkami a hlavně tranzistorákem. Může za to tedy sněžný had –  i když se  tomu tak těžko věří. V rámci toho, jak si DNO představuje novou klasiku, se lze ještě těšit na Richarda III. a Romea a Julii.

    No a úplně na začátku? V Bílé noře, komorním prostoru v podzemí Konviktu, proběhly první taneční projekce – záznamy představení Charlotty Öfverholm a Márty Ládjanszki, z nichž první už odjela a druhá na Floru teprve přijede. Nechyběl ani skutečný taneční film- tedy ne pouhý záznam z jeviště – kousek  Buka, za nímž stála Márta Ladjánszki a proslulý maďarský režisér a střihač  Boldizsar Csernak-Risko. Z díla Charlotty Öfverholm jsem si spolu s asi osmi (ono se jich do Bílé nory o mnoho více nevejde) diváky vychutnal seversko-etnický film Sami (neboli Sámové, aby nedošlo k omylu).

     Vzato kolem a kolem, byla ta sobota docela mile vyčerpávající. A ani si nemusím brát od úst překladatele Pavla Peče.


    Komentáře k článku: Varyš píše z Flory (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,