Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Varyš píše z Flory (no. 4)

     Někdy se to hodně nakupí. Tak třeba na Konviktu má světovou premiéru svého nového opusu Pas de deux sans toi švédská performerka Charlotta Öfverholm a hned poté následuje netrpělivě očekávané volejbalové představení Stefana Drehera Superimposing, jenomže paralelně je premiéra v Moravském divadle Olomouc a potměšilý šéfredaktor festivalového zpravodaje vás vyšle tam. Což o to, bylo načase se podívat, co je na těch strašlivých historkách a pověstech o činohře MDO pravdy – ač budovu Moravského divadla znám velmi dobře zvenčí i zevnitř, včetně útěšného zákulisí a dalších útrob, díky pravidelnému působení na Floře, z produkce tohoto požehnaného divadelního domu jsem dosud měl tu část pouze s operním (Flora 2008) a baletním (Flora 2009) souborem.

     Činohra Moravského divadla Olomouc se zapojila do letošní Flory premiérou Pratchettových Mužů ve zbrani v režii Zetela, šéfa Buranteatru. Ten zde již v minulosti nastudoval od téhož autora Maškarádu, a na základě velkolepého úspěchu u diváků bylo logicky zařazeno pokračování – v sympatické hře s českým divadelním prostředím pak celou věc dramaturg Miroslav Ondra označil za „cyklus Sto roků ovocného netopýra“. Muže ve zbrani si z nabídky několika pratchettovských titulů zvolili sami diváci v anketě. To byl trochu oříšek, protože zatímco Maškaráda těží z divadelního tématu, Muži ve zbrani jsou notně nedivadelní, a navíc jde o díl zprostředka seriálu – pro diváka, neznalého předlohy, byli olomoučtí Muži ve zbrani nemálo obtížní na orientaci. Ortodoxní pratchettisté, pokud by se v Olomouc našli, nadšeni také tak úplně nebudou, protože Zetel ve svém výkladu zeměplošskou poetiku posouvá trochu jinam. Některé zásadní postavy (Patricij, Samuel Elánius) byl zcela dezinterpretovány, z přidaného českého humoru se trefilo jen něco (třeba „kuličkové pero, dar přítele Leonarda“). Ledacos z původního Pratchettova literárního vtipu prostě na jevišti nefunguje  a celé to bylo hodně natažené a utahané. Nicméně z herců potěšil představitel ambivalentního desátníka Karotky, Pavel Doucek. (Podrobnější recenzi si V DN přečtete časem)

     Zkrátka, moc mě to představení netěšilo. Když jsem pak dělal rozhovor do zpravodaje s režisérem Zetelem, seznal jsem ovšem, že je to mimořádně sympatický člověk, schopný nemalého nadhledu – i nad Pratchettem, Olomoucí  a svou vlastní prací. Dozvěděli jsme se také, že další díly Sto roků ovocného netopýra se dělat nebudou (aspoň ne v Olomouci, což souvisí se změnami ve vedení zdejšího divadla) a že Buranteatr už má nový prostor v Brně, kde bude hrát – a to prý mnohem lepší, než to dosavadní.

     Vyčerpán těmito úkoly jsem stihl už jen závěr koncertu lo-fi kapely OTK, která posbírala poslední dobou několik cen. Mě ten garážový folk s rockovou náturou nebo stanový rock s folkovým podhoubím moc nebral, ale nadšených posluchačů tam bylo dost.

     Podstatně zajímavější byla skutečnost, že na Floru dorazil legendární náchodský divadelník a ředitel domova důchodců Ondřej Pumr, s nímž jsme v následné mnohahodinové diskusi o Milanu Knížákovi, financování divadel a pozitivní podstatě uměleckého amatérismu vytáčeli kritika Hulce do nepříčetnosti. A co dál? Odjela Faustová, vrátil se Peč a Gabo Zifčák pořád nikde. A leje tu.


    Komentáře k článku: Varyš píše z Flory (no. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,