Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Varyš píše z Flory (No. 11)

     Posledním rozlučkovým vystoupením v divadelním sále Konviktu byla autorská show Jána Mikuše Werther, Werther, osobitá, klaunsko-cirkusová variace na klasické téma si nejen pohrávala s motivy Goethova románu, ale s formami pantomimy a clownerie vůbec, především však obecně s fenoménem divadla a divadelnosti. Ján Mikuš se průběžně bavil s diváky, vystupoval z role a pohrával si a shazoval. Sám sebe, Werthera, umění. Osobně jsem ocenil i to, že významnou pozornost věnoval i otázce sebevraždy, totiž skutečnosti, že Werther se neuměl pořádně zastřelit. Mikuš je nepochybně jednou z největších nadějí českého (slovenského divadla), za Werthera obdržel i poctu Next Wave v kategorii Objev roku. Na Floře se představil i s konceptem inscenace Vojcka v divadle na cucky, která má premiéru za měsíc. Za mimořádně důležitá a inspirativní pokládám jeho slova, uvedená ve festivalovém katalogu: Nechci a nedokážu inscenaci zkoušet. Mám pocit, že každou zkouškou se připravuji o život, každou zkouškou připravuji o život svou postavu. Proč zkoušet? Sám sebe vystavím autentické zkušenosti, postavím se před diváky a snažím se vzpomenout, jak jsem to chtěl zahrát. Koncept je v hlavě. Divák je zvyklý chodit do divadla. Je zvyklý odhalovat skutečné věci, je zvyklý sledovat někoho, kdo dělá, že vlastně o nic nejde. A přitom opravdu o nic nejde. Divadlo je směšné. Proto je pro mne vzorem divadla cirkus a podstatou divadelnosti je klaun.

     V Moravském divadle se s diváky festivalu rozloučila domácí instituce, konkrétně její baletní soubor, představením Macbeth. Ještě předtím vystoupil autor těchto řádků, aby před nic netušícími festivalovými diváky festival stručně shrnul, zlehka zavtipkoval  a  přečetl seznam sponzorů. Macbeth na hudbu sovětského skladatele Kirilla Molčanova v choreografii a režii uměleckého náměstka ředitele MDO Roberta Balogha představuje standardní baletní podívanou, pozoruhodné byly pro netrénovaného diváka především odhalené mužské hrudě, pozornost si vysloužil i sólista Ivo Jambor v titulní úloze.

     Posledním show na parkáně v šapitó pak byl koncert populární nové elektronické kapely Kazety. Příjemná hudba, zábavné texty. Zatím nedosáhly propracovanosti takových MIDI LIDÍ, ale zas mají jiná pozitiva. Johanu Švarcovou má rád každý. Já také. Potěšilo nás tedy všechny, že nám pod uměleckým jménem DJ MissSS ještě další dvě hodiny vybírala a hrála pěknou muziku. No a pak už .. závěrečný festivalový večírek, bilancování, debaty o smyslu Superimposing či hodnotě Vojcka, štěpné historky a trefné glosy, urážky a také zvolna se šikujíc skupina odpůrců a nenávistníků Jiráskova Hronova (do níž jsem se nezařadil, protože jsem tam zaplaťpánbůh nikdy nebyl). Od svých přijímačů ještě neodcházejte, ještě bude jeden – závěrečný a shrnující příspěvek.


    Komentáře k článku: Varyš píše z Flory (No. 11)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,