Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Varyš píše z Flory (No. 10)

    Zájemci si mohli připomenout skvostný film Tristram Shandy: a cock and bull story, a pak již přijela očekávaná maďarská choreografka a tanečnice Ladjánszki Márta, aby nám představila  dílo Still, třetí část cyklu helzytjelentésM. Půvabná choreografie aktivním hráčem (ženou) a zcela pasivní, bezmála mrtvým mužem dával několik možností – autorka mi v rozhovoru prozradila, že ženy v publiku to obvykle chápu jako metaforou běžného partnerského vztahu mezi ženou, jež bývá aktivní, a mužem, samozřejmě těžké hnout a někdy vůbec vzbudit zájem. Tuto hypotézu obratem potvrdila redakční kolegyně Šindelková, které s přestavení zdálo právě tak. Mě víc bavilo další domýšlení – že to třeba ta žena bez toho muže, jakkoli pasivního, vůbec nezvládá. Nebo že je ve skutečnosti muž mrtvý, a ona je jím stále posedlá. Nebo jako vztah po rozchodu. Kdo ví. Ladjánszki nám ještě prozradila, v souvislosti s nahotou na scéně, že ráda vystupuje nahá. Mezi diváci jsou stále znalci, kteří toto umějí ocenit.

    Divokou kachnu v režii Jana Mikuláška, inscenaci Divadla Petra Bezruče, jsem na Ost-ra-varu vychválil do nebes a při druhém zhlédnutí potvrzuji, byť jsem se ještě zcela nevymanil z předchozího zážitků z Cikánů. O fascinujících hercích, o stylizaci, o barevnosti a vizualitě inscenace, o drobných fórcích i o celkové grotesknosti Kachny jsem už psal dřív – tentokrát jsme se zaměřil na samotnou Ibsenovu hru:  Ibsen napsal hodně her, které jsou dones stálicemi dramaturgických plánů a Divoká kachna mezi ně patří. Uměl být v dialozích neobyčejně vtipný, ale podezřívám  z jeho obliby spíše jeho moralismus a sklony k tezovitosti, kdy jednotlivé postavy jsou spíše nositeli konkrétních názorů a postojů a hra jejich disputací. V tom případě by Divoká kachna byla debatou mezi doktorem Rellingem  a Gregersem Werlem. Cynický Relling tvrdí, že lidé musí žít ve lži, protože s pravdou by se nevyrovnali. A idealista Gregers si myslí, že teprve poznání pravdy člověka vytáhne z bahna a otevře mu oči. Ibsen k tomu dodává, že člověk nedokáže žít jinak než v bahně, a k tomu mu tím pádem dopomáhej lež. Aby se to dalo aspoň nějak vydržet. Hra je samozřejmě i o samozvaných šiřitelích dobra a bdíčích nad patřičností, kteří jako Gregers vstupují do života jiným a „hauzírují jim v nich s nějakými ideálními nároky“, aby jim uškodili ještě víc. Nechtěně, samozřejmě. Jenomže co ta nešťastná čtrnáctiletá Hedvika, tak fixovaná na otce svou opičí láskou, že se radši zastřelí, než by zjistila, že jí otec nemá rád? Co ten starý alkoholik Ekdal? Nechá se zavřít pro machinace a pak už jen živoří? Co slaboch Hjalmar, co tráví neutěšený život aspoň sněním o velké budoucnosti, doma obletován, milován a obdivován, aby při zjištění o dávné nevěře nakonec vybuchl a choval se jako nějaký Othello? K politování, místy snad k smíchu. Není snad jedinou sympatickou postavou nakonec vyrovnaný starý Werle, šíbr se špatným svědomím, které ho však tíží jen uměřeně? V kůži realistického, avšak zjevně zraněného a poznáním světa zdrceného doktora Rellinga by přeci nechtěl žít nikdo z nás.

    Cpinova scéna kromě úvodní sekvence, stylizované hororové lovecké hostiny, je útulnou chaloupkou (to vyniklo na jevišti velkého Moravského divadla Olomouc mnohem víc, než v domovském komorním prostoru), zevnitř ovšem pestře až drogově ujetě pomalovaná – červená kuchyň, oranžový prostředek a pruhovaná pravá část, k tomu vším představitelným hýřící kostýmy i účesy jednotlivých postav. Když připočteme obřího kačera nebo vejce, vycházející z úst zvracením, ale zároveň jako při kouzelnickém trku, začíná nám z toho přecházet zrak. Herci důsledně hrají extrémně rozsekaně do jednotlivých detailů, scének a skečů, upomínající i líčením na tradici asijského stylizovaného divadla. Divoká kachna se nám totiž nesnaží namluvit že se to opravdu děje, jak ke své tezovité povídačce připisoval Ibsen, a někteří jeho méně nápadití inscenátoři, ale důrazně opakuje a vrství, že jsme u podívané, show, na divadle. Celek se rozpadá na desítky střípků a barevných drahokamů. Vtipy, odkazy a citace od Krkonošských pohádek po Lynche samozřejmě těší všechny, co toho už hodně viděli. Netuším, jak se při téhle šílené jízdě bavili abonenti Moravského divadla Olomouc (v publiku jsem je nerozpoznal).

    Posmutnělou atmosféru přinesli severoameričtí muzikanti APSE. A už nám to … pomalu končí. Přestalo pršet.


    Komentáře k článku: Varyš píše z Flory (No. 10)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,