Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2023

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2023

ročník 32
28. 11. 2023
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Vánice jako metafora

    Strhující příběh lékaře Garina, který se s nasazením života vydá na nebezpečnou cestu sněhovou bouří a snaží se dopravit do odlehlé ruské vesnice zasažené epidemií spásnou vakcínu, je mistrovskou variací na ruskou literární klasiku okořeněnou špetkou sci-fi a laskavé erotiky. Zároveň je metaforou strastiplného údělu ruské inteligence. Ondřej Mrázek

    Neuplynul ani rok od vydání českého překladu románu Vladimira Sorokina Den Opričnika, a už je tu další ze střípků halucinogenně světélkující mozaiky současné ruské literatury z pera tohoto nesmírně imaginativního literárního experimentátora a provokatéra. Zatímco Den Opričnika nezapřel inspiraci Gogolem a realisticko-satirickým proudem ruské klasické literatury, Vánice jiskří aluzemi na Puškina, Bulgakova, Turgeněva, Bloka i oba velké ruské Tolsté – Lev Nikolajevič napsal svoji Vánici v roce 1856, Alexej Nikolajevič své prascifi Paprsky inženýra Garina v roce 1927. Cesta na saních sněhovou vichřicí je – podobně jako cesta vlakem – jedním z nejčastěji užívaných tematických rámců v ruské literární historii především 19. století. Sorokin se jej zmocňuje se svým osobitým postmodernistickým šibalstvím a díky jeho nezřídka téměř psychedelické obraznosti (ostatně motiv zneužívání narkotik k tradici lékařských zápisků, což je další moderně využitý tematický kánon ruské literatury, patří stejně neodmyslitelně jako vodka) si bloudění v závějích a neprostupně bílé tmě zažívá ve vlastní mysli i sám čtenář. Kdyby byl podle této předlohy natočen film, musel by být 3D, natolik působivě funguje vtažení do děje. Knížka se – s bravurním přispěním překladatele Libora Dvořáka, který chrlí čtivé a citlivé překlady Sorokinových próz jako sopka – čte úplně sama a po třech, čtyřech nebo pěti hodinách strávených na této gulliverovské horské dráze fantazie, kde se koně, lidé a další věci mění v trpaslíky nebo obry, sen v realitu, euforie v depresi a všechno dohromady opakovaně mizí a znovu se na okamžik objevuje, aby bylo v následující chvíli pohlceno mrazivě bílou tmou, se budete muset štípnout do tváře, abyste se přesvědčili, jestli ještě čtete a sníte, nebo už bdíte.

    Kromě strhujícího dobrodružného vyprávění je ovšem text – a jinak tomu u Sorokina asi ani být nemůže – jakousi metaforou metafor, křišťálovou koulí, jejíž broušené hrany nastavují zrcadlo reálnému světu, odrážejí záblesky minulosti a dávají nahlédnout do budoucnosti, která v tomto případě není ničím jiným než návratem hluboko zpátky do minulosti. Čtenář má po prvním vtažení do děje pocit, že je na staré Rusi kdesi v 19. století, ale postupně překvapeně zjišťuje, že se místo toho ocitl v jakési daleké postapokalyptické budoucnosti, která se – až na pár výdobytků ultramoderní civilizace – zaostalé carské Rusi podobá. Nejzásadnější z metafor, které se v jeho vánici skrývají, ovšem odhalil v jednom z rozhovorů pro americká média sám autor: „Smysl ruského života spočívá ve fyziologickém přežití. A ruský život – to je mučivé zdolávání prostoru… Náš stát je přece taky taková věčná vánice, s níž musí obyvatelstvo neustále zápolit. Proto je u nás tak velký a přímo hmatatelný rozdíl mezi exteriérem a interiérem, mezi útulností domova a špinavou, agresivní a nezkultivovanou ulicí. Jakmile doma otevřete venkovní dveře, ocitáte se ve všudypřítomné sociální vánici.“

    (Vladimir Sorokin: Vánice. Pistorius & Olšanská, 168 stran, 239 Kč, ISBN 978-80-87053-54-6.)

    LtN č. 21 vyšly 26. května 2011

    www.literarky.cz
    [email protected]


    Komentáře k článku: Vánice jako metafora

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,