Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Valene Kane: Krása je pro herce limitující

    Mladá irská herečka Valene Kane přijela do Prahy, aby na Dnech evropského filmu uvedla snímek Skok (Jump) režiséra Kierona J. Walshe. Setkaly jsme se ještě před promítáním, tak jsem se hned zeptala.

    Valene Kane

    O čem film Jump je?

    Je to snímek o šesti mladých lidech, kteří se zcela náhodně setkávají jedné silvestrovské noci. Vzniká vlastně taková skládačka osudů o tom, že nikdo to nemá v životě snadné. Název vychází z příběhu hlavní hrdinky Grety, která dostane tu noc špatnou zprávu a chce spáchat sebevraždu skokem z mostu. Já s Charlene McKennou hrajeme dvě dívky, které prožívají milostné dobrodružství s dvěma kluky. Každá ze šesti hlavních postav filmu má svůj vlastní příběh a té noci se jejich osudy prolnou.

    Co děláváte na Silvestra vy?

    Každoročně si dávám předsevzetí, že přestanu jíst čokoládu… Anebo že budu vlídnější, naučím se nějaký nový jazyk, přestanu pít přes míru. Ale moc se mi ty sliby nedaří dodržovat. A protože velmi ráda cestuju, usmyslím si vždy, že poznám nějaké nové země, nová města.

    Takže pro letošní rok to máte splněno.

    Ne tak úplně. Jsem v Praze sice poprvé, ale jen nakrátko. Poznala jsem tu jen několik příjemných barů, navštívila představení Tři mušketýři a prohlédla si Pražský hrad. Naštěstí za mnou přijel přítel z Paříže, tak jsme si těch pár dnů užili společně.

    Reprezentujete zde irský film – mluvíte irsky?

    Jen trochu galsky. Naším – tedy irským – oficiálním jazykem je angličtina. Z našeho štábu nemluví irsky skoro nikdo, snad jen Charlene, která hraje ve filmu mou nejlepší kamarádku. Pocházím sice ze severního Irska, ale od svých čtrnácti let žiju v Londýně, kam jsme odjela s odhodláním stát se herečkou.

    Herečkou jste chtěla být odmalička?

    Co se pamatuji, tak vždycky. Moje první vzpomínka na herectví je z doby, kdy mi bylo asi dvanáct let. Souvisí s filmem Jih proti Severu. Otec byl těžce nemocný a já jsem si ten film spojila se svou osobní situací. Zavedl mě do zcela jiného světa, než jaký byl kolem mne, světa fikce. Moc se mi v něm líbilo a zatoužila jsem být jeho součástí.

    Tak jste se rozhodla začít s divadlem?

    Přesně tak. Doma, v Newry, jsem navštěvovala Taneční školu Annmarie Morgan a občas i vystupovala. Když mi bylo čtrnáct, jela jsem do Londýna, kde jsem se účastnila workshopu National Youth Theatre. Poté už jsem neváhala.

    Valene Kane v Autumn Fire

    S Maureen Bennett v klasické irské tragédii T. C. Murrayho Autumn Fire režisérky Veronicy Quilligan, Finborough Theatre, prem. 4. 3. 2012 FOTO ARCHIV

    O co v NYT jde?

    Je to divadelní program, který pořádá britský Arts Council pro mládež. Sejdou se tam mladí lidi z celé Británie, i z těch nejmenších měst nebo vesnic, kde nemají přístup k dobrému divadlu, anebo někteří k divadlu vůbec. Tady si – buď na velikonočním nebo prázdninovém workshopu – mohou vyzkoušet, co je to hrát divadlo. Poznají divadelní zázemí a seznámí se s výbornými hereckými pedagogy. V NYT začínala spousta skvělých herců jako třeba Jude Law, Johnny Miller nebo Matt Smith. Možná dokonce většina těch, kteří jsou dnes v londýnském Národním divadle nebo hrají ve West Endu. Je to vlastně taková malá divadelní škola, první stupínek, kde si mladí adepti herectví ověří, jestli se opravdu chtějí divadlu věnovat.

    Jak NYT ovlivnilo vás?

    Já jsem věděla už předtím, že chci být herečka. NYT mě v tomto rozhodnutí jen utvrdilo. Žadonila jsem pak denně u otce, abych mohla po základní škole jít na londýnskou divadelní školu Central School of Speech and Drama. Podařilo se, a tak jsem od svých osmnácti let tři roky studovala herectví v Londýně.

    Dnes je vám šestadvacet a máte za sebou pár filmových i divadelních úspěchů. Jeden z rozhovorů s vámi měl v titulku Z YouTube na velké plátno. Odkazoval k vašemu prvnímu filmu July, který byl natáčen metodou volné improvizace.

    Měla jsem přítele, mladého talentovaného filmaře Armena Antranikiana, který natáčel krátké improvizované filmy. Natočili jsme společně 89 hodin improvizací a divím se, jak se mu z toho podařilo něco smysluplného sestříhat. Já improvizaci miluju, ale moc herců ji – aspoň v Anglii – rádo nemá. Takže jsem šťastná, že se stejným režisérem budu v tomto roce natáčet další film. Na základě tohoto snímku, který bylo možné vidět na YouTube, si mě vybral irský režisér Ivan Kavanagh do hlavní role filmu Fading Light, který v roce 2010 získal na mezinárodním filmovém festivalu v Dublinu ocenění jako nejlepší irský film. Právě tento snímek asi nejvíce pomohl mé kariéře.

    Máte nějaký herecký vzor?

    Vždycky jsem milovala Nicol Kidman. Je taková nóbl, působí až aristokraticky. Viděla jsem ji v řadě velmi rozličných úloh a všechny zvládla skvěle. Ale momentálně nejvíc obdivuju Helen McCrory. Její herectví má, jak se říká, grády. Pro mě jsou vzorem herečky, které jsou razantní, sebevědomé a tvrdě pracují. Právě taková je Helen.

    A co krása. Pomáhá vám?

    Jistě svou roli hraje, ale existuje dost hereček, které krásné nejsou, a přesto – nebo právě proto – vytvořily ty nejlepší role. Krása je totiž pro herectví spíše limitující. Svádí k tomu, že vás zařadí do určité škatulky a už se z ní nevymaníte. Máte šanci jen v určitém typu rolí a může se vám stát, že se vůbec nedostanete k režisérům, kteří by vás zajímali.

    Co je tedy podle vás pro úspěch v divadle či filmu nejdůležitější?

    Tvrdá práce. Úspěch a kvalita hodně záleží na tom, jaké úsilí hodláte své profesi věnovat a kolik si troufnete jí ze svého života obětovat. Kdybyste se něčím rozptylovali, neuspěli byste, protože okénko, do kterého se chcete dostat, je – aspoň v Británii – velmi malé. Nezbývá než vše odložit a soustředit se jen na práci. Pro každého herce je stresující čekání, jestli vůbec dostane příležitost. Když ji dostane, což se mně naštěstí podařilo, je třeba pracovat s maximálním nasazením. Když jsem skončila divadelní školu, rozhodně jsem nebyla připravena na tak těžkou a vysilující práci. Poslední tři roky jsem trávila jen hraním. Vůbec jsem neměla čas setkávat se s přáteli, rodinou, nemohla jsem se věnovat nejrůznějším bláznivinám, na které jsem byla zvyklá během studií.

    Nedávno jste hrála titulní postavu Strindbergovy Slečny Julie v uznávaném Reading Repertory Theatre.

    Pro mne to byla zatím největší divadelní role, byť to bylo v malém regionálním divadle v Readingu. V Británii je ale velmi známé a uznávané. Inscenaci jsme hráli s dobrými recenzemi i návštěvností čtrnáct dní od 1. do 13. dubna.

    Jak jste se k této roli dostala?

    Byla jsem přes svého agenta vyzvána, abych se účastnila konkursu. Vůbec jsem ten text neznala a abych zjistila, o co jde, pustila jsem si jeho filmovou adaptaci s Helen Mirren v titulní roli. Na konkursu samozřejmě byla spousta hereček. Měly jsme předvést scénu, kdy se slečna Julie chce zabít. Zkoušení pak bylo vyčerpávající jak fyzicky, tak emocionálně, ale výsledek stál za to a já se – aspoň doufám – v britském divadelním prostředí posunula zas o trochu výš.

    Jak jste pracovali?

    Režisér Paul Stacey velmi dbal na správném stylu řeči a přesně připraveném pohybu. Postava pochází z vyšších vrstev, takže mluví vznešeně a stejně tak se i chová. K tomu mi pomáhal i kostým – elegantní rudé šaty. Nicméně, naladit se na vnitřní svět postavy bylo také důležité, byť jsme se těmito tématy oproti mým předchozím zkušenostem zabývali o něco později. Obecně si ale myslím, že když začínáte hrát vnitřní charakter postavy hned, lépe se dostanete k její podstatě a lépe chápete i vztahy, které má k ostatním. Většinou teprv pak – když postavu důvěrně znám – hledám vnější prostředky, které budu používat. Vždy se soustředím na způsob chůze a gesta a hledám nějaký specifický, charakteristický pohybový prvek. Kouzlo a jedinečnost herectví spočívá v detailech. Například, jak si postava prohrábne v určité situaci vlasy.

    Mluvíme stále o herectví. Co ale děláte mimo hraní?

    Vzhledem k tomu, že nemám univerzitu, snažím se své vědomosti dohánět. K vzdělanosti mám totiž velký respekt. Takže především čtu. Krásnou i odbornou literaturu. Kromě toho dělám jógu a maluju. A protože doslova miluju jídlo, především francouzskou kuchyni, a protože můj přítel je navíc úžasný kuchař, hodně a často jím. Denně proto i několik kilometrů běhám. Abych svou vášeň vyběhala…

    Valene Kane

    Narodila se 30. ledna 1987 v Newry v severním Irsku. Vystudovala The Central School of Speech and Drama v Londýně. Má za sebou několik filmů, z nichž nejúspěšnější byl The Fading Light v režii Ivana Kavanagha, který získal v roce 2010 cenu za nejlepší irský film na Mezinárodním filmovém festivalu v Dublinu. Další filmy jsou Jump, War Games, New Yorker at Paris, a televizní seriál BBC The Fall. Na divadle se objevila např. v Autumn Fire (The Finborough), The Tunnel (The Old Red Lion), Black Diamond (Punchdrunk), The Lonesome West (The Mercury Theatre), 20 Cigarettes (Soho Theatre), The Rivals (Mr. Hart’s Theatrical Company) a Miss Julie (Reading Rep).


    Komentáře k článku: Valene Kane: Krása je pro herce limitující

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,