V objetí konvencí i minulosti
Komorní scéna Aréna otevřela sezonu ostravským comebackem slovenského režiséra Romana Poláka. Ten ani po rozpačitém remaku Karpatského thrilleru nevystoupil ze své komfortní zóny a znovu se obrátil do důvěrně známých sfér. Vratký pokus o politické divadlo střídá návrat k umělecké tvorbě Antona Pavloviče Čechova. Předmětem zájmu ale není některá z vrcholných her jednoho ze zakladatelů moderního dramatu, jejichž inscenacemi Polák i Aréna prosluli, nýbrž jeho humoresky.
Renáta Klemensová, Milan Cimerák a Vladislav Georgiev (zleva) v čechovovském triptychu FOTO ROMAN POLÁŠEK
Pod poněkud nabádavým názvem Tohle není Višňový sad se ukrývá mnohokrát důkladně jevištně provětraný tandem Medvěd a Námluvy, k němuž překladatel a dramaturg v jedné osobě Tomáš Vůjtek do triptychu připojil v našem kontextu méně nasazovanou Labutí píseň. Tato miniatura z roku 1886 tvoří rámcovou osu inscenace, v jejíchž souřadnicích si herec za zenitem Světlovidov připomíná své nejslavnější role. Partnery mu při tom jsou někdejší nápověda a nynější bezdomovec Nikita a postava enigmaticky, ve zjevné narážce na Havlíčkovu novelu, pojmenovaná Ta druhá, v níž jen totální symbolický ignorant nerozpozná (zde proklatě sexy) kmotru s kosou.
Zatímco v Čechovově originálu padají reminiscence na Hamleta, Leara či Borise Godunova, Vůjtek tahá z klobouku výše zmíněnou dvojici aktovek, čímž původního protagonistu v podstatě degraduje z divadelní ikony na pouhého oblastního kašpara. To posléze výprava neváhá zdůraznit pokrývkou jeho hlavy. V programové proklamaci se „vzletně“ hovoří o tom, že humor Antona Pavloviče je jako pohlazení na duši; akorát ta ruka, která hladí, je trošku drsná…, aby ve finále Medvěda byla explicitně bagatelizována otevřená sexuální agrese. Se značnou svévolí nakládá s autorovým odkazem i nový překlad. Čechovovy v jádru nadčasové mladické hrátky s rodným jazykem i žánrovými zvyklostmi tu ustupují hrubozrnnému hospodskému humpoláctví.
Scénografie Romana Poláka v rozporu s názvem inscenace otevřeně dojí zpuchřelá čechovovská klišé, přičemž si mocně vypomáhá nejen fundusem, který nejspíš vybrakovala i kostýmní výtvarnice Katarína Hollá, ale dokonce přímou vizuální citací arénních Tří sester. Dojde i na rádoby efektní, v jádru však rutinní destrukci scény, kterou lze navíc očekávat dlouhé minuty dopředu.
Obě známé aktovky se odvíjejí v takřka identickém hektickém temporytmu, kdy rámec původně formálního setkání narušují postupně eskalující frustrace, rozdílný temperament postav i jejich vzájemná animální přitažlivost. Ostré kontury, povrchní brázdy. Prostor pro lásku, něhu, jemný humor nebo jiné podtexty se smrskl na velikost slzy.
Projekt tak nakonec působí především jako záminka pro opětovné – a nutno dodat, že i po letech mimořádně plodné – setkání tvůrčích energií Vladislava Georgieva (Světlovidov) a Renáty Klemensové (Ta druhá), které je totálně naplněné neskrývanou radostí z možnosti konečně si společně zase zařádit. Duo se s potutelnou grácií zbavuje okovů psychologismu a labužnicky si vychutnává možnost dosyta si užít groteskního histriónství. První slovo z názvu divadla lze v jejich případě protentokrát škrtnout. Nevděčné úlohy třetího vzadu se galantně chopil Milan Cimerák, jenž na sebe nikterak zbytečně neupozorňuje, leč záměru pokorně slouží.
Coby herecká exhibice i nenáročný program k zaplnění volného večera inscenace obstát může, coby vítané rozšíření evropské čechovovské adaptační tradice jen stěží. Jako výhled do budoucnosti divadla selhává zcela – na vavřínech totiž není radno spát. Vyčerpaná dramaturgie Komorní scény Aréna se zkrátka motá v kruhu. Jako ten medvěd.
Komorní scéna Aréna, Ostrava – A. P. Čechov: Tohle není Višňový sad. Režie a scéna Roman Polák, dramaturgie Tomáš Vůjtek, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 22. října 2022.
Komentáře k článku: V objetí konvencí i minulosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
