Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bez kytary si nepřipadám celý

    Skladatel, zpěvák, muzikant s dlouhými vlasy a lennonkami – Ivan Hlas. A nová knížka z nakladatelství Maťa ve čtivém dialogickém formátu – Ivan Hlas: V náručí dejvický noci.

    Při nedávné autogramiádě bylo narváno – a ve frontě o podpis se objevili lidé všech generací. Jen málokomu se totiž nevybaví některý z Hlasových hitů – Malagelo, Karlín, Karviná, Aranka umí hula hop – či některá z písniček z legendárních Šakalích let. Dnes pětašedesátiletý zpěvák (nar. 10. května 1954) má na kontě čtrnáct autorských alb, i když to první mu vyšlo až po třicítce. Muzikál Šakalí léta byl vedle filmové už mnohokrát převeden do podoby divadelní, a to po celé republice (kromě Prahy například v Ostravě, Jihlavě, Uherském Hradišti, Českém Těšíně), a dokonce i mimo ni (DAB Nitra). Hlas začínal v hospodách, hrával v parku, na louce, na mejdanech, ale také v divadlech či narvané pražské Lucerně. Umí hrát sólově, ale raději vystupuje v rozmanitých skupinách, které různě zakládal a po několika desítkách let vždy rozpouštěl. Dobře ví, co to znamená, být na životním dně i na vrcholu popularity. Na poličce má Cenu české populární hudby jako zpěvák roku a také Českého lva za nejlepší filmovou hudbu (obě ve stejném roce 1993).

    Jak ale dát všechny tyto zážitky, úspěchy a neúspěchy do knihy, aby to neznělo chlubivě, bolestínsky nebo sentimentálně? Nejlépe v dialogu, a to s někým, kdo ho dobře zná ještě z dob, kdy s ním rozhovory nikdo nedělal a vlastně ani nikdo netušil, že se v příštích desetiletích stane pro některé mladé lidi idolem. Takovou osobou se ukázala novinářka Marcela Titzlová, kamarádka z Hanspaulky, která u mnohých událostí byla – nejen jako vrstevnice v bouřlivých dobách mládí a prvních „koncertů“ v hospodě Houtyši, ale v průběhu desítek let i jako novinářka, která Ivana čas od času zpovídala.

    Taková společná setkávání a vzpomínání mají výhodu, že si obě strany navzájem doplňují mezery v paměti. Ten druhý dokáže připomenout chvíle nebo události, které v paměti zapadly. A navíc se s takovým člověkem povídá volněji a svobodněji než s někým úplně cizím. Samozřejmě, má to i své komplikované stránky, neboť od jakéhokoli tématu vedou nitky k dalším a dalším příhodám a lidem, které oba znají a kteří se jim vybavují. Je tedy třeba udržet otěže, pokud jde o formát knihy, zachovat důležité informace, dát je do souvislostí. A okořenit celek jak dokumentárními materiály fotografickými i písemnými, tak texty písniček, o nichž je řeč. Kniha v tomto smyslu splňuje vše podstatné. Čtenář se dozví mnohé peripetie z Hlasova života, ale hlavní pozornost je zaměřena na jeho hudební kariéru.

    Hlas pochází ze čtyř dětí. V raném dětství žil – díky práci otce – delší dobu v rovníkové Africe, ale podstatnou část života prožil na pražské Hanspaulce. Právě tady coby introvert s kytarou začal poslouchat módní západní skupiny a jako teenager zakládat první rockové či spíše folkrockové kapely (The Mice, Žízeň). Mezi zážitky počátku sedmdesátých let patřilo i to, že otec i matka byli vyhozeni z práce, což samozřejmě ovlivnilo i život jejich potomků. Hlas se šel učit knihkupcem a prodavačem hudebnin. Porevoluční vyznavači jeho muziky už asi stěží znají dnes již zaniklou specializovanou prodejnu hudebnin kousek od Národní třídy, kde sedm let pracoval. Ale těch řemesel, kterými prošel, bylo mnohem víc – byl také kotelníkem nebo kulisákem. V knize vypráví o peripetiích svého života bez patosu či sebelítosti, jeho vyznání působí bezprostředně a nenuceně. Je jasné, že jej setkávání s Marcelou Titzlovou a uspořádání svých myšlenek a vzpomínek bavilo. Nesnáze v osobním a rodinném životě líčí upřímně. Nezveličuje, ale snad žádnou část svého života nepopírá.

    Je ovšem jasné, že muzika hrála vždy tu nejpodstatnější roli. Kytara mi dává klid a radost, bez ní si nepřipadám celý, říká. Výčet kapel, které Hlas spoluzakládal nebo do nichž vstoupil jako hráč a skladatel, je famózní, stejně jako repertoár a hudební osobnosti a skupiny, které cestou potkával (Yo Yo Band, Žlutý pes, Navi Papaya, Nahlas, Trio). S každou z těch skupin jej spojuje i některý z jeho hitů. Kromě toho, že si texty mnohých z nich můžete v knize přečíst a ti zasvěcenější i zanotovat, dozvíte se poměrně podrobně o jeho práci jako skladatele a textaře, o fungování skupin a občas i o bizarní historii kolem vzniku a existence jeho kultovních písniček.

    Svědectví o Hlasově životě a tvorbě, která zdaleka ještě není u konce, je čtivé a poutavé. Vhodné na volné večery, do vlaku či na dovolenou, kam jsem si publikaci v létě vzala a zhltla ji na jeden zátah. Autenticky a neokázale ukazuje, jak fungoval život „v šedé zóně“ za socialismu.

    Ivan Hlas / Marcela Titzlová: V náručí dejvický noci. Edice Mezirocky, svazek 6, nakladatelství Maťa 2019, 176 stran.


    Komentáře k článku: Bez kytary si nepřipadám celý

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,