V nápoji všechno prostřední

Nové uvedení opery Gaetana Donizettiho Nápoj lásky v pražském Národním divadle by bylo možné odbýt slovy Mumlala ze Smetanových Dvou vdov: všechno prostřední. Ptejme se, proč tomu tak je.

Proč Národní divadlo uvádí líbivý „střední“ operní proud, a když už italské bel canto, proč si netrouflo na něco šmrncovnějšího? Podle šéfa opery Jiřího Heřmana bylo třeba nasadit titul vhodný pro mladou pěveckou sestavu, která se tu sešla, a jistě na tom něco je. Pěvci se na těchto partech hodně naučí, liboval si Heřman. Hlavně však potřeboval populární kousek, a vůbec mu to nevyčítám v dramaturgickém kontextu sezony, která má pokračovat Wagnerovým Parsifalem.

Ale je otázkou, jestli zrovna Nápoj lásky potáhne publikum, nepatří mezi vyhlášené kasaštyky. Jeho jevištní podoba však neurazí ani konzervativní ani progresivní diváky, je zkrátka prostřední, aby se líbila všem. Příběh je převlečený do reálií spíš italských bláznivých komedií 50. až 60. let než neorealismu, ten by po mém soudu nevystačil s náklaďáčkem, skútrem a pásovým dopravníkem na slámu, několika kulisami domů, šikmou potaženou umělým trávníkem a šňůrami s prádlem. Také jednání postav by muselo být přesvědčivější.

Už Karel Hugo Hilar, když v roce 1915 poprvé režíroval Prodanou nevěstu, odmítal prodávání perníků a hrnců u pouťových krámků v úvodních výstupech opery, protože odváděly pozornost od podstatného v hudbě – od radostných tónů, do nichž se vkrádá smutek milenců. Francouzský režisér, původní a hlavní profesí choreograf, Simone Sandroni, téměř sto let poté znovu ilustruje příběh stylově různorodými žánrovými obrázky: vojáci přišli z operety, Adina vypadla z italského, ale možná i našeho socrealistického filmu, Dulcamara je dryáčník z lokální frašky. Občas procítěně „prožívají“, občas dovádějí na oněch dopravních prostředcích, občas na Donizettiho hudbu trsají cosi jako jive.

Proč nad tím u komické hříčky nemávnout rukou. Sice v sousedním Německu i takové tituly zpravidla nesou interpretované téma, často provokativní, ale kdo by ty cizáky bral vážně. My stále dokola vycházíme z operně realistického jevištního modelu, který šikovnější režiséři usilují očistit od operních manýr. Také Sandroni s výsledky různými, jenže operní herectví nevystačí s „přirozeným“ jednáním, mělo by mít ambici postihnout kromě příběhu a situací i vlastní hudbu! U nás se však stále považuje za naivní začínat scénování nalezením tématu, myšlenkového a estetického projektu nového uměleckého díla, jakým operní inscenace je. Stále zaměňujeme scénování opery za jevištní provedení partitury, v níž prý je vše obsaženo, stačí věrohodně naplnit skladatelovy požadavky. Vůbec nevolám po „znásilnění“ každé opery, jen po myšlenkovém a estetickém důvodu, proč právě tuto operu právě teď a tady hrát. U Nápoje lásky v Národním divadle neumím odpovědět jinak než velmi pragmaticky. Ale neznám odpověď ani na to, proč na začátku inscenace jakási žena zastřelila ptáka, kdo a proč se svíjí kolem Dulcamary – názorné obrázky prokládané tajemnými symboly se režírovaly před půlstoletím!

Od operní inscenace očekávám zážitek, nikoli pouhé „tázání se“, jestli se na konci ti správní vezmou. Na jevišti mne nezajímá ilustrovaný příběh, ale jeho hudební a jevištní povýšení. A to se v tomto případě neobejde bez stylově vytříbené interpretace bel canta, bez ní také ztrácí donizettiovská, svým způsobem triviální hudba účinnost.

Dirigent David Švec však na premiéře neudržel přesnou souhru zvláště se sborem, který sám o sobě nebyl precizně vyladěný, orchestru chyběl esprit a zněl poněkud humpolácky. Kateřina Kněžíková je hlasově titěrnou Adinou, krásu bel cantovému partu nevtiskla, jakkoli stvořila vizuálně působivou a v jednání v daném stylu uvěřitelnou postavu. Sympatickou figuru, a to se počítá, jenže nestačí to. Stejně tak Aleš Briscein podal Nemorina vkusně, občas, pravda, komiku přehrával a zdálo se mi, že ne zrovna s chutí. Pro part Nemorina však neměl uvolněný hlas, dokonce obtížně dotahoval vysoké tóny. Pro oba nejspíš platí, že se potkali s party v nevhodnou chvíli – Kněžíková se k bel cantu ještě nepropracovala, Briscein už partu Nemorina odrostl. Jiří Hájek roli Belcora jen odzpíval, bez výrazu a zase bez vystižení stylu, totéž platí pro Ondreje Mráze v postavě Dulcamary, připočteme mu však k dobru, že vládne obdivuhodným objemným basem. Jak na tom jsou další dvě sestavy trojmo alternovaných rolí, ukáže čas, obsazení leccos slibuje.

Národní divadlo Praha – Gaetano Donizetti: Nápoj lásky. Komická opera o dvou jednáních, libreto Felice Romani, nastudováno v italském jazykovém originále. Dirigent David Švec, režie a choreografie Simone Sandroni, scéna a kostýmy Lenka Flory, sbormistr Martin Buchta, dramaturg Beno Blachut ml. Premiéra 15. prosince 2010.