Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V Londýně triumfovalo mládí

    Laurence Olivier Awards (někdy nazývané jen Olivier Awards nebo důvěrně Larrie Awards) patří k nejstarším a také nejprestižnějším oceněním divadelní práce v anglicky mluvících zemích (šanci tady mají tedy nejen britská, ale i americká divadla) a jsou udělovány Společenstvím londýnských divadel, které je nejen organizuje, ale i financuje. Poprvé byly udělovány v roce 1976 (tehdy se jmenovaly The Society of West End Theatre Awards). V roce 1984 byly přejmenovány na Laurence Olivier Awards.

    Za velký úspěch je považováno, že tuto událost sledovalo v přímém přenosu na televizní obrazovce na osmdesát tisíc lidí, což je nejvíc v historii. Množství sošek, které jsou při Olivier Awards udělovány, je až závratné – v kategoriích činohra, muzikál, tanec/opera, produkce, pro počiny v zábavním průmyslu, pro nejslibnější debutanty… – je jich celkem čtyřicet. Historickými rekordmany v počtu jejich laureátů jsou sedminásobní držitelé – herečka Judi Dench, scénograf William Dudley a skladatel Andrew Lloyd Webber. Poroty jednotlivých oborů jsou sestaveny z 3–5 osobností (většina z nich jsou kritici), nejvíce členů má porota pro činohru.

    Podle komentářů kritiků byly letošní ceny triumfem mládí. A to především v kategorii nových textů. Přetlak původních her mladých autorů, stejně jako jejich podporu ze strany kritiky a divadel samotných, můžeme Anglii jen závidět.

    Největším překvapením bylo vítězství v kategorii nejlepší původní hra. Získala je 28-letá Američanka Katori Hallová – jako vůbec první černošská ženská nositelka ceny – za drama Mountaintop (Vrchol hory): jde o dialog Martina Luthera Kinga s pokojskou v hotelovém pokoji v předvečer tragického atentátu na tohoto legendárního bojovníka za lidská práva. V Británii text uvedlo nejprve malé londýnské divadélko Theatre 503 v Battersea a poté Trafalgar Studio 1 ve West Endu. Překvapení bylo o to větší, že jen málokterý z kritiků, kteří o cenách psali, inscenaci viděl. Kromě toho se na internetu rozpoutala dlouhá diskuse o tom, zda je nutné zdůrazňovat barvu pleti vítězky a zda toto „rasové“ či dokonce „rasistické“ označení je pro její tvorbu podstatné…

    Ať už je to, jak chce, autorka „vyfoukla“ cenu dvěma favorizovaným autorům, jejichž hry vévodí letošní londýnské sezoně na scénách The Royal Court Theatre (RCT) – Jerusalemu Jezze Butterworthe a dramatu Enron Lucy Prebbleové. Zkrátka však tyto inscenace nepřišly, neboť posbíraly řadu cen v dalších kategoriích. Ostatně ani RCT, soustředěně pracující se začínajícími dramatiky, se neztratilo. Bodovalo v mnoha dalších kategoriích – za nejlepší komedii sezony bylo označeno Opatství (Priory) Michaela Wynnea a za „vynikající počin v přidruženém (experimentálním) divadle“ získala cenu hra Cock Mikea Bartletta. Mimochodem, všechny tyto texty jsou k dispozici v agentuře Aura-pont. Uvidíme, zda po některém sáhnou česká divadla.

    O ocenění v oblasti muzikálu se podělily dva tituly. Nejlepší revival klasiky Hello Dolly! (divadlo Open Air v londýnském Regent Parku) získal sošky také pro scénografa Stephena Meara a nejlepší herečku Samanthu Spiro. Americký hit sezony Spring Awakening (Probuzení jara), napsaný podle stejnojmenné hry Franka Wedekinda, uvedlo divadlo Novelle. Posbíral ceny nejen za nejlepší nový muzikál, ale také za nejlepší mužský výkon v muzikálu (Aneurin Barnard), nejlepší muzikálový výkon ve vedlejší roli (Iwan Rheon) a nejlepší zvuk. Českou premiéru jsme měli možnost vidět již v listopadu 2009 v Městském divadle Brno.

    Překvapením naopak nebylo ocenění režiséra Ruperta Goolda za inscenaci hry Lucy Prebbleové Enron v RCT. Tento režisér už má doma sošku za svého Macbetha z roku 2007. Při slavnostním ceremoniálu poznamenal: Když jsem si před dvěma lety přinesl domů Cenu Laurence Oliviera, měl jsem pocit, že můj umělecký život končí, protože jsem dosáhl vrcholu. Myslím si ale, že opravdu velký režisér by měl prokázat své kvality nikoli v jedné inscenaci, ale v mnoha. Takže letošní cena je pro mě velkým povzbuzením. Cítím se jako v nějakém bláznivém neuvěřitelném snu.

    Stejně jako Goold patřili k favoritům vítězové herecké kategorie, kteří si odnesli sošku už podruhé. Byla to jednak představitelka Blanche ve Williamsově Tramvaji do stanice Touha Rachel WeiszováMark Rylance (někdejší ředitel Globu) za svérázného bohémského bezdomovce Johnnyho Byrona v Jerusalemu. Rylance tentokrát v děkovné řeči nerecitoval báseň, ale složil poklonu legendárnímu Laurenci Olivierovi a jeho „smyslu pro rodinu“. V interview se svěřil: Přemýšlel jsem o tom, jaké mám štěstí, že mohu být hercem. Jsem přesvědčen o tom, že v případě, kdy bych dělal jiné povolání, určitě bych hrál divadlo aspoň amatérsky. Mám totiž pocit, že by lidé neměli za vyprávění příběhů platit, i když se jedná o příběhy zajímavé. Nejvzrušeněji reagoval na své ocenění Tim Whitnall, který získal cenu „Best Entertainment“ za svou one-man show Morecambe, věnovanou zesnulému komediantovi Ericu Morecambeovi. Tisknul si sošku k hrudi, když říkal: A už ji nepustím! A dodal: Vítězství je pro mne velmi cenné i v tom, že tato divadelní sezona byla pro britské komedianty nejkrušnější za posledních třicet let.

    Podle zahraničních materiálů, přeložila a zpracovala


    Komentáře k článku: V Londýně triumfovalo mládí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,