Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V Komické opeře Berlín je vše snadné

    Australský režisér Barrie Kosky má za sebou třetí šéfovskou sezonu v berlínské Komické opeře. Zahájil ji příznačně Offenbachovou Krásnou Helenou – však při každé příležitosti zdůrazňuje, že chce navázat na tradici divadla Metropol, které v budově na Behrenstraße sídlilo do roku 1945 a mezi válkami patřilo k nejvýznamnějším evropským operetním scénám. Muzikály, revue a operety tak tvoří více nežli podstatnou část současného repertoáru divadla – a převážně jde právě o inscenace Barrieho Koskyho. Ne že by šlo o zásadní převrat v koncepci Komické opery – lehkou múzu měl rád a hojně uváděl už Koskyho předchůdce Andreas Homoki. Nicméně trochu se proměnil typ zábavy, které se divákům dostává: pohříchu zlidověla a zhrubla.

    Komická opera

    Operní zpěvák musí v Komické opeře zvládat i akrobatické kousky Philipp Meierhöfer (Masetto), Günter Papendell (Don Giovanni), Alma Sadé (Zerlina) FOTO MONIKA RITTERHAUS

    Jestliže Homoki vyhledával romantické kousky od Lehára, Strausse či Kálmána, Koskymu je přirozeně bližší satirický, groteskní, frivolní Offenbach. A spolu s choreografem Otto Pichlerem inscenuje Krásnou Helenu jako bláznivou revui, v níž se stále něco překvapivého (a nejlépe erotikou nabitého) děje. Offenbacha inscenátoři vtipně doplňují citáty z Wagnera, Mahlera, zazní tu i francouzské šansony. Milovníci filmu jistě objeví různorodé narážky, Paris (Tansel Akzeybek) je kovboj s tmavými slunečními brýlemi a foukací harmonikou, Helena (Nicole Chevalier) protřelá, vyzývavá žena, která si umí vzít, co chce – a odzbrojujícím způsobem setřít muže hláškou vypůjčenou z Výstřelů na Brodwayi Woodyho Allena: Do not speak! Nejenže se tu tančí, ale také metají kotouly a několik interpretů se po jevišti i na můstku postaveném mezi orchestřištěm a hledištěm prohání na kolečkových bruslích (v taneční choreografii, samozřejmě). Bravurně provedeno! K nemravné parodii na antické téma jistě patří nemravnost – Kosky je ovšem v tomto směru extremista: nabízí frašku plnou lascivních až vulgárních gest. Chlapci v sexy plavkách a poté v tyroláckých krátkých kožených kalhotách oblečených na holém těle vrtí prdelkami. (A aby toho nebylo málo, v kalhotách jsou na zadku vystřižené dva kruhové otvory.) Helena boří na gauči Paridovi hlavu do rozkroku. Nicméně jakkoli je mi protivná okázale na odiv stavěná „gay estetika“ a dryáčnický styl, musím přiznat, že Koskyho inscenace je svým způsobem fascinující a že stojí za to ji vidět. Je až neuvěřitelné, jak pevně má dirigent Henrik Nánási večer v rukou při tom všem, co a v jakém neutuchajícím tempu sólisté, sbor, tanečníci na jevišti fyzicky předvádějí. A jak brilantně je vše secvičeno – v jakémkoli operním domě u nás naprosto nepředstavitelné.

    Ale ona je berlínská Komická opera svým způsobem výjimečná i v německém kontextu. Zkouší se tu minimálně o dva týdny déle nežli v ostatních divadlech, na Krásnou Helenu si Kosky vyčlenil devět týdnů. Devět týdnů intenzivní práce, tři a více zkoušek denně. Na besedě po představení řekl představitel Parida, že když přijde do jiného divadla (v té době zrovna zkoušel v Bayreuthu), může ubrat tak na třicet procent oproti tomu, co se po něm požaduje v Komické opeře. Jistě je třeba ho brát s rezervou, ale není pochyb o tom, že v Komické opeře jsou nároky na interprety značné. A výsledky tomu odpovídají.

    Mozartova Dona Giovanniho tu loni inscenoval Herbert Fritsch, jeden z významných herců éry Franka Castorfa v berlínské Volksbühne, od roku 2007 též režisér. V rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka byly k vidění jeho Španělská muška a Murmel Murmel. Ano, inscenace, v nichž herci předvádějí přímo akrobatické kousky. A ano, v inscenaci Dona Giovanniho je předvádějí i operní zpěváci, v čele s představitelem titulní role Günterem Papendellem. Kdo že to je? Čerstvý čtyřicátník, od roku 2007 sólista berlínské Komické opery, v minulé sezoně tu nastudoval ještě Pucciniho Gianni Schicchiho a Achilla v Händlově Juliu Caesarovi, v té současné ho čeká mj. Čajkovského Evžen Oněgin. Jeden z nejlepších barytonů, které jsem kdy slyšela, nádherná barva hlasu, perfektní technika. A báječný herec. Jak jinak, po osmi letech v divadle, které – v návaznosti na program zakladatele divadla Waltera Felsensteina – nestaví na hvězdách cestujících po celé Evropě, ale na sehraném ansámblu, složeném z výrazných osobností schopných autentického hereckého projevu. Jens Larsen – představitel Leporella – je dalším takovým příkladem. Nezapomenutelný v každé roli, ve které jsem ho v posledních deseti letech v Komické opeře viděla ať už to byl Osmin v Bieitově skandálním Únosu ze serailu, Baron Ochs v Růžovém kavalírovi, Donizettiho Don Pasquale či Revírník v Příhodách lišky Bystroušky. Úspěšná mezinárodní kariéra prostě není měřítkem kvality, Jens Larsen pro mě bude vždycky nemenší hvězdou nežli třeba René Pape, sólista jiného berlínského operního domu.

    Komická opera

    Intenzivní fyzické divadlo. Gidon Saks (Modrovous), Ausrine Stundyte (Judith) FOTO MONIKA RITTERHAUS

    Jevištní styl Herberta Fritsche je originální a nezaměnitelný. Neutrální prostor, záměrně nepřipomínající žádné reálné prostředí: závěsy, stále nenápadně či nápadně v pohybu. Efektní historizující a přitom bizarní kostýmy v křiklavých barvách: sytě fialová, žlutá, oranžová, zelená. Výrazné líčení. A extrémně stylizovaná herecká akce, odkazující kamsi ke commedii dell’arte, k pantomimě, k filmovým groteskám. Režisérovi mnozí vyčítají podobně jako třeba Robertu Wilsonovi, že se za vší tou křiklavou karikaturou a klaunskými výstupy ztrácí smysl, výklad díla. Myslím, že mu křivdí. Herbert Fritsch nabízí podle mě jednoznačný výklad událostí a především postavy Dona Giovanniho: tomuhle chlapíkovi se zoufale nedaří, je vlastně k politování. Od první chvíle, kdy prchá před Donnou Annou, zakopává o vlastní meč a jen náhodou přežije setkání s Komturem. Žádné psychologizování – a přesto psychologie postav nezaniká. I díky skvělým představitelům, vedle dvou výše jmenovaných např. Erika Roos jako Donna Anna či Karolina Gumos jako Donna Elvíra.

    Barrie Kosky v mnohém navazuje na Homokiho éru, jakkoli spolupracuje povětšinou s jinými umělci nežli jeho předchůdce. Jednou z výjimek je katalánský režisér Calixto Bieito. Spojení Pucciniho komediální aktovky Gianni Schicchi a Bartókova symbolistního Modrovousova hradu do jednoho večera, a to dokonce bez pauzy, se na první pohled zdá hodně podivné – co může spojovat tak radikálně odlišná díla? Odpověď režiséra (jakož i dirigenta Nánásiho) je jednoduchá: nehledají mezi díly, která měla světovou premiéru v témže roce, podobnosti, ale všemi prostředky podtrhují jejich rozdílnost. Nejprve vyhroceně bujaré pojetí Schicchiho, hodně rozpustilá a hrubozrnná fraška, v níž (jak jinak, u Bieita) dojde i na erotické hrátky a sex. A pak zlom: vyhroceně ponuré, vnitřně koncentrované psychodrama. Filmově, hyperrealisticky vybavený pokojík, ve kterém se tísnila rodina Buosa Donatiho, zmizí v hloubi jeviště a Modrovous s Judith k sobě hledají cestu v rozlehlém volném prostoru. Judith neotevírá reálné dveře, neotevírá se tu pohled na symbolické krajiny. Od začátku jsou tu jen dva lidé, kteří k sobě bolestně hledají cestu. Utíkají k sobě, utíkají od sebe. Gidon Saks a Ausrine Stundyte tak činí s dechberoucím fyzickým nasazením, agresivitou – tohle herectví má blízko k modernímu výrazovému tanci. Rány, které si způsobují fyzicky, jsou jen obrazem toho, jak si ubližují vnitřně, pouští-li si toho druhého k tělu, pak je to obraz vnitřního sbližování. Marnost nad marnost – Bartókova opera je obrazem neschopnosti dvou lidí najít k sobě skutečně cestu.

    Komická opera

    Parádní taneční číslo na jedné z profilových fotek Komické opery (Krásná Helena) FOTO IKO FREESE

    Vrcholem minulé sezony byla šéfovská inscenace Schönbergova Mojžíše a Árona. Do Komické opery se zas po čase vrátil dirigent Vladimir Jurowski. Ještě než začaly scénické zkoušky, sbor měl sto (!) hudebních zkoušek. V Komické opeře Berlín je všechno snadné, řekl nedávno v jednom rozhovoru Barrie Kosky. Když je třeba víc zkoušek, inscenátoři je dostanou. A pak je to znát. Při vší úctě k výborným představitelům Mojžíše (Robert Hayward) a Árona (John Daszak), sborové scény jsou tím, co jednoznačně zanechá z představení největší dojem. Kterak jsme manipulovatelní, to je hlavní téma Koskyho inscenace. Dav se přiklání na jednu či na druhou stranu, protestuje a ve vteřině je ovládnut. A snadno, příliš snadno podlehne fanatismu. Vše vyjádřeno razantní hereckou akcí, stylizovanými přesuny a gesty. Na jevišti je téměř dvě stě lidí, v druhé půli každý z nich má ještě svou židovskou loutku – a s ohromující brutalitou ji destruuje, hází na obří hromadu. Orgie násilí. Jednoznačná asociace s hromadami těl v koncentračních táborech, ale asociací je to mnohem víc, jak u Koskyho bývá zvykem. Bratry Mojžíše a Árona vidí jako Estragona a Vladimíra z Beckettova Čekání na Godota, činí z nich tak trochu klauny, tak trochu kouzelníky s lacinými triky, dojde i na vytahování šátků z rukávu. Áron si na pomoc přivolává historickou filmovou kameru (a postavil k ní statisty v maskách filmového režiséra Fritze Langa, židovského novináře Theodora Herzla a Sigmunda Freuda), aby lidu promítl zlaté tele – tedy varietní tanečnici ve zlatém efektním kostýmu. A – jak jinak – taky tanečníky travestity. I Schönbergova opera je nakonec pro Koskyho příležitostí pro show a barvité obrazy, které dohromady možná neskládají úplně koncizní výklad, ale rozhodně zůstanou v paměti. Pravda, tentokrát nejde jen o zábavu, leckdy člověka zamrazí.

    Všechny inscenace, o nichž tu byla řeč, byly na přelomu června a července prezentovány v rámci festivalu, který Komická opera pořádá již po několik let jako slavnostní rozloučení s uplynulou sezonou, připomenutí všech premiér. Zahrnuje kromě představení také úvodní slova dramaturgů (velmi působivé krátké přednášky, v dobrém slova smyslu manipulativní: dokážou přesně naladit diváky na konkrétní představení, výklad díla, estetický kód) a po představení diskuse, setkání s umělci. Byla jsem při tom a viděla, jak se Komické opeře daří získávat a udržovat si publikum. Nemusí se mi líbit vše, co tu vzniká. Ale myslím, že si zaslouží titul nejlepší operní soubor roku, který jí byl letos přiznán v rámci International Opera Awards. A nedivím se, že Barriemu Koskymu byla prodloužena smlouva do roku 2022.


    Komentáře k článku: V Komické opeře Berlín je vše snadné

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,