Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V kárném táboře počesku

    Miroslav Kopp (Návštevník), Jiří Hájek (Důstojník), Antonín Kaška, Dominik Peřina (Voják). Foto PAVEL KŘIVÁNEK

    Pro Glassovu operu V kárném táboře upravil povídku Franze Kafky (v originále Strafkolonie) Rudolph Wurlitzer do jednoaktového libreta v angličtině. Zachoval při tom, s výjimkou závěrečné scény v čajovně (která je jakýmsi pozitivním vyústěním příběhu), celý děj a jako zkušený scénárista dokázal najít v převážně epickém tvaru dramatický potenciál. Plynoucí miminalistický proud Glassovy hudby je svým způsobem ekvivalentem Kafkova takřka právnického jazyka, kterým spisovatel líčí důmyslný popravčí stroj, jeho funkci a celý hrůzný příběh.

    Jiří Hájek (Důstojník), David Steigerwald (Odsouzenec), Miroslav Kopp (Návštevník). Foto PAVEL KŘIVÁNEK

    Režisérka Viktorie Čermáková se v programu k inscenaci vyznává, že se do hudby Phillipa Glasse zamilovala, přesto scénickým konceptem danosti opery nerespektuje. Ke čtyřem jednajícím postavám (Návštěvník – u Kafky Cestovatel, Důstojník, Voják, Odsouzenec) přidala kompars: skupinu výletníků (tři ženy a jeden muž), očividně chovanců ústavu mentálně postižených doprovázených pečovatelem. Vznikl další dějový plán, jenž vytváří sociální kontexty původně místně i časově nezakotveného děje: občerstvení v kavárně, jímž se dění otevírá, péče o dítě v kočárku, převlékání a líčení žen, tanec, ale také násilí na Odsouzenci, které si společnost nejprve „vychutná“, až pak následuje „pomoc“. Lokality určují i některé prvky dekorace – pouliční svítilna, velkoměstská ulice na prospektu. Zcela nepochopitelnou „inovací“ je transsexuální podoba obou vojáků (výrazné ženské líčení), u Důstojníka zdůrazněná nejprve pavími pery na zadku, později i orientálním kostýmem. Těžko lze odhadovat důvody takového výkladu – snad chtěla režisérka podtrhnout zvrácenost příběhu vymknutého z reality, dosáhla však spíše opačného efektu – jeho zlidštění a tudíž změkčení. (Volba některých prvků naznačuje možnou inspiraci pobytem v Thajsku či Barmě.)

    Jiří Hájek (Důstojník). Foto PAVEL KŘIVÁNEK

    Nabízí se ovšem i jiné vysvětlení inscenační koncepce: přenesením do jakési současnosti ukázat, že fantastičnost horroru není tak zcela nereálná, naopak je dnes bohužel docela možná – viz poukaz režisérky v programu nejen na druhou světovou válku, ale „… i mnoho jiného, například případ Breivik“. Stále ovšem zůstává zřetelná otázka, zda je takové uchopení Kafkova / Glassova díla oprávněné. Domnívám se, že nikoli – zdánlivá aktualizace zůstává přidaným, vnějším prvkem.

    Foto PAVEL KŘIVÁNEK

    Plzeňská inscenace je druhým nastudováním Glassovy opery u nás (poprvé Divadlo Archa Praha, 2005), z tehdejšího tvůrčího týmu přešli dirigent Petr Kofroň a představitel Důstojníka Jiří Hájek. Dirigent zápasí v Plzni s těžko překonatelnými provozními danostmi: členové operního orchestru nezvládají nesnadné figurované pasáže svých partů zcela bezchybně, proto zvuku smyčcového kvinteta chybí ideální hladké přelévání, navíc ještě někdy narušované intonačními problémy. Obsazení Miroslava Koppa do role Návštěvníka, vlastně Důstojníkova protihráče, jako by potvrzovalo možný záměr režisérky Kafkův příběh „polidštit“. Možná nechtěně, o to přesvědčivěji Kopp vytvořil typického českého strejdu – účastníka zájezdu; před začátkem opery sedí s ostatními výletníky u občerstvení, také se na ně obrací se svými úvahami. Jeho pěvecký výkon v deklamačně stylizovaném partu je neuspokojivý, včetně artikulace textu. Jiří Hájek vokálně přesvědčil, i když i jeho anglická dikce je dost „česká“; právě proto, že zřejmě poctivě plní zadání režisérky, nemůže vytvořit postavu Důstojníka tak, jak ji napsali Glass a Kafka. Odsouzenec (David Steigerwald) je náležitě malebně zbědovaný (neznámo proč má na sobě plenky), sblížení s feminizovanou postavou Vojáka (Dominik Peřina) tak může evokovat i lehce sexuální podtext (Voják mu ukazuje obrázky či předčítá z knížky).

    Dominik Peřina (Voják), Antonín Kaška (David), Jiří Hájek (Důstojník), David Steigerwald (Odsouzenec). Foto PAVEL KŘIVÁNEK

    Nelze se vyhnout srovnání plzeňské inscenace s provedením jiné opery na Kafkův námět: na Dnech nové opery v Ostravě uvedli (26. 6.) sólisté wuppertalského divadla za doprovodu Ostravské bandy (dirigoval Petr Kotík) dílo Salvatore Sciarrina La porta dell lege, komponované podle závěrečné části kapitoly Ve velechrámu z románu Proces. Promyšlený minimalistický jevištní tvar (režie Johannes Weigand, výprava Jürgen Lier) i dokonalé hudební provedení zesílily účinek díla. Prostor pro interpretaci tím byl precisně narýsován, přesto nikoli omezený.

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Phillip Glass: V kárném táboře (In the Penal Colony). Dirigent Petr Kofroň, režie Viktorie Čermáková, výprava Jana Preková. Premiéra 30. června 2012.

    • Autor:
    • Publikováno: 30. července 2012

    Komentáře k článku: V kárném táboře počesku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,