Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V hlavní roli neherečka

    Slovenský Zázrak a britský Rozbitý svět – dva snímky, které jsou si něčím podobné a přicházejí ve stejnou dobu také do českých kin. Oba vyprávějí o ne právě šťastném dozrávání svých mladičkých hrdinek.

    Zatímco Lišce z Rozbitého světa je teprve jedenáct a vyrůstá s otcem a bratrem na neidylickém anglickém předměstí, patnáctiletá Ela ze Zázraku se po neshodách s matkou ocitne v polepšovně a nakonec se sama stává matkou. Obě hlavní hrdinky si zahrály neherečky a v obou případech jde o přirozený a uvěřitelný výkon. Oba filmy také vynalézavě, a přitom nenásilně pracují s kamerou – svěží ruční kamera Rozbitého světa evokuje roztěkané dětské vidění Lišky a kameraman Noro Hudec umí v Zázraku pracovat s šerem a tmou. Zázrak i Rozbitý svět zapadají do rozšířené tendence artového filmu, totiž sociálního realismu, který proslavili především filmy bratří Dardennů (Mlčení Lorny, Kluk na kole apod.) nebo Andrey Arnoldové (např. Fish Tank). Jde o civilní snímky, které zachycují obtížnou životní situaci určité většinou deklasované skupiny obyvatel. Mlčení Lorny například vypráví o Albánce snažící se získat belgické občanství díky sňatku s feťákem, zatímco Fish Tank ukazuje sídlištní dospívání patnáctileté Mii na předměstí Essexu v neúplné rodině. Ani Arnoldová, ani Dardennové své postavy nehodnotí, ani ve filmech zbytečně nemoralizují. Toho se naštěstí vyvaroval i Juraj Lehotský v Zázraku i britský režisér Rufus Norris v Rozbitém světě. Přesto ve srovnání s filmy bratří Dardennů či Andrey Arnoldové oba snímky pokulhávají.

    Úskalí Zázraku je v příliš zúženém pohledu soustředícím se převážně na hrdinku – ostatní postavy jsou jen načrtnuté. Netušíme například, proč matka odveze Elu do polepšovny a v čem si nerozumějí. Stejně tak není jasné, co je přítel Roby vůbec zač, že je schopen Elu prodat. Jistě, můžeme si domýšlet, ale postavy ztrácejí jasné kontury. V Rozbitém světě jsou naopak všechny postavy včetně Liščiných sousedů poměrně plastické, ať jde o násilnického otce, který po smrti ženy nezvládá výchovu třech dcer, nebo o rodiče, kteří až příliš úzkostně vychovávají svého retardovaného syna. Achillovou patou se zde však stal sentimentální závěr, navíc zbytečně vygradovaný. Rozbitý svět stejně jako Zázrak ve výsledku vyprávějí o tom, jak důležitá je fungující rodina a co se všechno může stát, když to v ní drhne. A také v sobě nesou naději ke změně. Oba snímky jsou spíše miniatury. Ukazují výsek obyčejných životů bez ambic promlouvat nově či jinak. Připomínají letmé setkání s cizím člověkem, které nás na chvíli zaujme, ale po čase na něj nejspíš zapomeneme.

    Kamila Boháčková

    Literární noviny číslo 41/2013 vyšly 10. října 2013.

    www.literarky.cz predplatne@literarky.cz


    Komentáře k článku: V hlavní roli neherečka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,