Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V dokumentech svítá nová naděje?

    Divadelní kritik a publicista Sergej Machonin dával začínajícím kritikům ponaučení: co stránka, to nová myšlenka. Tuto praktickou radu můžeme převést i do rozhlasového prostředí náročných pořadů: co patnáct minut vysílacího času, to nový problém, nová myšlenka, další téma. Patnáct minut totiž odpovídá jednomu příběhu. Do dalších minut si tvůrce nevystačí s lineární výstavbou, musí mít druhý plán a schopnost vytvářet kompozici, bez níž se dokument, feature ani pásmo neobejdou.

    Takovému zadání rozhodně vyhověl téměř hodinový pořad Lenky Svobodové Mámy z Jiřetína. Posluchačům „objevila“ sociální zařízení – charitní Domov sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovou – a představila jeho vedoucí Hanu Venturovou, která našla se svým týmem jedinečný způsob, jak zajistit, aby děti mentálně slabých matek neztratily citové pouto a zároveň se mohly rozvíjet podle vlastních nadání a předpokladů. Bývá totiž zvykem mentálně retardovaným matkám dítě odebrat a svěřit je do péče ústavu s možností adopce. Slyšeli jsme někdy velmi prostomyslné, ale vždy přirozené a dojemné reakce matek a výpovědi jejich normálních dětí, které hledají svůj vztah k matce v asistovaném prostředí se sociálními pracovnicemi. Vytvořit takový soulad, aby dítě k mentálně postižené matce dokázalo mít úctu, je velkou hodnotou.

    V druhých patnácti minutách nový problém: Na vedoucí pozici sociálního zařízení byl rozhodnutím zřizovatele dosazen snad z protekce, či za jakési pomyslné zásluhy (úspěchy ve sportu), muž, jenž bez poznání prostředí, bez příslušné kvalifikace a zkušeností začne s povýšenou bohorovností poměry na pracovišti normalizovat. Kompetentní Haně Venturové odebere pravomoci a sesune ji na místo běžné sociální pracovnice. Nějaký čas se Venturová snaží „zespodu“ pokračovat ve své práci, pochopitelně stále naráží na různá „opatření“, až tlak nového vedoucího a zřizovatele, jenž kon­struuje její chyby, nevydrží a odejde.

    V dalších patnácti minutách jsou posluchači svědky toho, jak autorka pořadu neodbytně „tluče na dveře“ zřizovatele charitního domova, Diecézní charity v Litoměřicích. Nejprve s ní vůbec nechtějí mluvit, a když se jí konečně podaří proniknout, obhajují své rozhodnutí neurčitými „chybami“ paní Venturové, jež ale nepojmenují. A to přece známe jako utkvělé moderní téma: obviněn, ponížen, odvolán – ale proč?

    V poslední části pořadu paní Venturová využije svého renomé i přirozených pracovních vazeb a s vitalitou nepokořeného člověka, nepřipouštějícího si křivdu, za pomoci sponzorů zakládá nedaleko nový domov, tentokráte Sv. Vincence.

    V třetím plánu podává autorka mimoděk svědectví o své nezdolnosti, odpovědnosti a oddanosti práci dokumentaristy a její etice. Vytane před námi paralelní portrét dvou žen, jejichž postoje jsou statečné a příkladné.

    Ze čtrnácti dokumentů, které jsme na Reportu poslouchali, považuji Mámy z Jiřetína za nejpodstatnější, neboť vystihuje souběh aktuálních společenských témat tak říkajíc „v jednom domě“. Autorka Lenka Svobodová získala třetí cenu.

    První cenu účastníci Reportu přiznali Dominiku Mačasovi za hrabalovský portrét plzeňského dělníka, básníka a výtvarníka Pavla Štýbra nazvaný Dobyvatel ztracené krásy. Pavel Štýbr, ačkoli je autorizovaný stavitel, živí se vyklízením objektů, sklepů a půd, prořezáváním stromů a další příležitostnou prací. Tak mu zůstávají zachovány všechny duševní síly pro básnění a výtvarničení, do nichž vkládá své vidění světa. Jeho největším životním zážitkem je setkání s kulovým bleskem a má velikou radost, že se zařadil mezi třiapadesát nejlepších básníků roku 2014. Našel si, ba „vynalezl“ poetické prožívání také (nebo zejména?) toho, co zpravidla považujeme za odpad, nebo od čeho raději odvracíme zrak. Proto také jeho spolupracovníkem je muž odložený do bezdomovectví, postižený malým vzrůstem. Má ho normálně rád – nikoli, že by ho měl mít rád jako svého bližního. Když spontánně mluví, také o své představě o Bohu, funí a heká, jak při tom odkudsi tahá harampádí, a Mačas ho sleduje s mikrofonem. Pořad zaujal posluchače také humorem, vzniklým mimochodem a díky autorovu mírnému nadhledu, jímž Mačas za pomoci Štýbra (nebo Štýbr za pomoci Mačase?) polemizuje s naším přecelebrizovaným světem.

    Humor v podobě kultivované míry zábavnosti byl společným znakem většiny pořadů, jakkoli bylo jejich téma závažné. Vznikal ze situací, ale také jako součást inteligentního pojetí témat a problémů.

    Takový byl také dokument mladé autorky Terezy Rekové, nazvaný V zajetí filmu. Vítězslav Tichý, povoláním provozní rekreační chaty, během svého života shromáždil sbírku všech filmů (i televizních), které u nás vznikly od roku 1898, a vytvořil téměř 38 tisíc profilů televizních a filmových tvůrců. S dojemnou stydlivostí se svěřuje, jak tím jeho rodina trpěla, manželka, kterou miloval, to jen tolerovala, a když umřela, asi se ulevilo oběma, domýšlíme se. Mnohé situace a repliky znázorňují a doslovují charakteristické úryvky, „hlášky“ z populárních filmů.

    V podstatě všechny rozhlasové dokumenty neztrácely na poutavosti díky schopnosti rozhlasově vyprávět, tedy slovy a zvukem vytvářet přesvědčivý a důvěryhodný obraz „o světě“. A byly všechny velice dobře zvukově pojednané, v terénu i při režii ve studiu.

    Drže se Machoninových zásad přidám ještě jednu myšlenku: V Českém rozhlase, médiu veřejné služby, rezignoval na funkci generálního ředitele Peter Duhan. Tím znovu ožila naděje, kterou mnozí rozhlasoví tvůrci původně vkládali právě do něj – že jako rozhlasák bude mít větší pochopení pro náročnější rozhlasovou tvorbu v centru i v regionech. Že to, co vzniká tak pracně, nákladně a ve většině případů i s velkou invencí tvůrců, se nebude vysílat v noci, ale třeba v sobotu odpoledne, kdy se u přijímačů přirozeně nacházejí posluchači, kteří by mohli takové pořady ocenit, a tím i poznat, v čem ona „veřejná služba“ vlastně tkví. Vysílání v pozdních hodinách (na Dvojce i na Vltavě) je projevem nedocenění významu vrcholného žánru, který všude na světě stojí rovnocenně vedle rozhlasové hry.

    Report je soutěž, pořady se podle pravidel převzatých z Prix Europa v Berlíně bodují hlasy přítomných posluchačů: kdo chce hodnotit (a být hodnocen), musí slyšet v kategorii, kam přihlásil pořad, všechno. Tento způsob oceňování pořadů pochopitelně není objektivní, byť k jeho objektivitě mohou přispět diskuse, které probíhají před bodováním. Je to do značné míry hra. Vynikajících dokumentů bylo mnohem víc než nakonec oceněných: obraz současné Vídně od Davida Vaughana, historická rekonstrukce únosu „vlaku Svobody“ v Aši roku 1951 od Marie Hammerich-Maier, pohled na ukrajinské autory Měsíce autorského čtení v Brně od Radima Nejedlého, básnický portrét Víta Slívy Aleny Blažejovské i úplně jinou technikou jakoby zvukem vyřezaná figura starého hospodáře, skauta a odbojáře z Vysočiny od Miloše Doležala – a to ještě není všechno.

    Prostřednictvím 24. ročníku Reportu se ukázalo, že rozhlas má řadu vynikajících tvůrců, a co víc (a v tom je každým rokem patrnější posun), že se svými tématy i osobnostmi dokumentaristů stále více otevírá světu. Nezbývá než doufat, že nové vedení rozhlasu veřejné služby si bude tvůrčího potenciálu své „továrny“ vědomo jako hodnoty, kterou žádné soukromé rádio nevytváří.


    Komentáře k článku: V dokumentech svítá nová naděje?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,