Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dějiny vsáklé do vodárny

    Malovické Divadlo Continuo, konkrétně principál Pavel Štourač, jeho žena, výtvarnice Helena Štouračová, a další stálí spolupracovníci, každoročně připravuje s frekventanty letních workshopů outdoorové akce v prostředí svého sídla Švestkového dvora, případně vyjíždí do blízkého okolí. Tématem vždy byla a je paměť daného místa, daného prostoru. Někdy konkrétnější, jindy vzdálenější, vztahující se k jeho magii a obrazové fantazii z něj vycházející. Nejznámějším se na přelomu tisíciletí stal festival Kratochvílení, pouť okolo zámku Kratochvíle. Continuo nicméně navštívilo i další místa. Vždy se jednalo o svého druhu pouť – či spíše putování – krajinou či prostorem s hlubokými vrypy dávné i nedávné historie.

    Vězeňkyně a jejich očistná koupel v útrobách staré písecké vodárny v závěru letního site-specific projektu Divadla Continuo FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Tento rok se Malovičtí vydali do Písku, konkrétně do opuštěné místní vodárny, jejíž historie sahá do roku 1901 a která fungovala až do podzimu loňského roku. Ve dnech 8.–15. srpna zde uspořádali site-specific akci nazvanou V břiše velryby. Diváci procházeli prostory betonové budovy z šedesátých let (v objektu jsou ještě budovy z roku 1901 a 1948, ty ale Continuo nevyužilo). Putovali několika velkými – či naopak malými a stísněnými – halami a prostory k úpravě vody s ještě neodmontovanými, donedávna fungujícími stroji, čerpadly a různými kohoutky, vypínači a měřidly, kolem masivních betonových van a rezavých železných plátů na stěnách, bludištěm chodeb a potrubí. A kolem – nebo přímo uvnitř – tančila, pohybovala se, vzájemně komunikovala či se opuštěně strojově hýbala více než dvacítka českých i zahraničních performerů (údajně z dvanácti zemí), mladých mužů a žen, vesměs absolventů letního kurzu.

    Betonová kruchta, zvuky a dění evokující vězeňské prostředí versus po životě dychtící těla a duše. Téma bylo nasnadě a vynořovalo se z každého póru oživovaného prostředí – ztráta či hledání lidskosti, ale také ekologie a hroutící se svět. Inspirací byla i historie okolí vodárny – konkrétně opuštěné, chátrající vily Marta stojící ve svahu asi sto metrů od vodárny. Své dětství a mládí tu prožila písecká rodačka a politická vězeňkyně Dagmar Šimková (1929–1995). Byla zatčena ve svých třiadvaceti letech, v roce 1952, v souvislosti s ukrytím dvou kamarádů zběhlých z vojny a ve vězení strávila čtrnáct let. Po propuštění a srpnové okupaci Československa v roce 1968 emigrovala s matkou do Austrálie. Svědectví o životě v komunistickém lágru podala v knize Byly jsme tam taky, již vydal nejprve Josef Škvorecký ve svém nakladatelství ’68 Publishers v Kanadě (1980) a po roce 1989 vyšla i v několika vydáních v Česku. Jako druhý inspirační zdroj uvádí Pavel Štourač amerického komparativního religionistu Josepha Campbella, který břicho velryby považuje za symbolické místo, kde člověka pohltí neznámo; místo, ve kterém se rodí hrdina, člověk schopný vzdorovat osudu, době, strachu či totalitě. Odtud i název projektu.

    K těmto inspiračním zdrojům ovšem dění odkazuje jen vzdáleně, spíše celkovým laděním, atmosférou a několika nepatrnými citacemi, které nepoučený divák postřehnout v podstatě nemůže. Ostatně ani není třeba (kdo měl zájem, v písecké Městské knihovně se od 24. července do 16. srpna konala doprovodná výstava Ta krásná holka z vily nad řekou). Podstata a podstatná je sama událost a akce jako taková – performance. Tedy to, jak se daří aktérům-performerům vytvářet situace a obrazy, jež přitahují a zaujmou, podněcují fantazii, emoce, vedou k zamyšlení. Je tedy na každém z diváků, na jeho životních i divadelních zkušenostech, empatii a ochotě nechat se vést, jak dění vnímá a reflektuje. Performeři se pohybují kolem něj, různě se proplétají mezi objekty za zvuků kapající vody či ozvěn industriálního prostředí, občas vytvářejí kovovými nástroji rytmické struktury. Jsou oblečeni do pracovního, občas působí jako démoni či mrtvé duše, jež se odtud nemohou dostat. Zahlédneme i dívčí postavu v bílém – možná vílu, možná opuštěnou duši, zřejmě obraz putující mladičké Dagmar. A kolem nás po celý čas prochází člověk s rybou v umělohmotné průhledné nádobě. Možná živou, možná ale již mrtvou… Jak tento symbol číst, jsem se nedopátral. Snad ekologická připomínka současného světa. Po asi půlhodinové pouti se divák dostává do hlavní velké místnosti s velkým jevištěm, na kterém právě onen muž rybu groteskně poponáší, komunikuje s ní, snad ji i krmí. Když se všichni diváci usadí, muž přepadne přes zábradlí a před námi se odehrává hlavní část produkce – tanec postav evokujících dění na malém městě. Obrazy jsou realistické i symbolické, vztahy se různě proplétají, mezi aktéry proplouvají i ryby (krásné masky). To vše za doprovodu živé kapely vedené švýcarským kontrabasistou Hannesem Gigerem. Postupně je dění varovné, agresivní, temné. Objevuje se postava ženy – v podání několika aktérek – pomalu přecházející jevištěm, napadané, manipulované, ale i s úctou sledované. Performeři vcházejí do posledních dvou prostorů. Nejprve se ocitají v útrobách obrovských kovových kádí, kde se kdysi voda čistila, dnes je tam jen kal či prázdno. Shora sledujeme různé dvojice, jež se marně snaží o svobodné bytí. Lapeny v kobkách donekonečna opakují své tance. Na závěr přece jen vystupují nahoru a vydávají se do míst, kde proudila čistá voda. Ještě tam je… Ženy-vězenkyně se očišťují, myjí. Voda ale po čase mizí, vsakuje se do země a postavy jsou opět osamělé a špinavé.

    Silný příběh i emoce. Přesto jsem měl v průběhu dění i po skončení celé performance rozpačitý dojem, že aktéři svým úlohám nedostáli. Snad malá zkušenost, snad málo času, snad bylo v každém okamžiku jejich konání jen nepatrným, malinkým střípkem obrazu oproti působivosti vybraných prostor a objektů v nich. Není jednoduché vytvořit tělem a hudbou něco, co tak mohutné prostředí zvládne, či dokonce přesáhne.

    Divadlo Continuo, Malovice – V břiše velryby. Režie Pavel Štourač, scénografie Helena Štouračová, Jakub Štourač a Filip Bednár, hudba Hannes Giger. Premiéra 8. srpna 2019 ve staré vodárně v Písku (psáno z reprízy 12. srpna).


    Komentáře k článku: Dějiny vsáklé do vodárny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,