Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V Balbínce se uhnízdily kukačky

    Nejslavnější dílo Kena Keseyho One Flew Over the Cuckoo´s Nest je u nás dostatečně známé ve všech třech podobách – knižní, divadelní i filmové. Jeho cesta na českou kulturní scénu však byla trnitá.

    Trnitá cesta do Česka

    Román vyšel roku 1962, a to hned v několika vydáních v New Yorku a v Londýně. V témže roce se objevil i první překlad (do španělštiny). Další vydání v originále i v překladech rychle následovala. Jen o rok později se na Broadwayi uskutečnila premiéra dramatizace Dale Wassermana s Kirkem Douglasem v roli McMurphyho. Přijetí nebylo jednoznačné. Výrazný úspěch zaznamenala až přepracovaná verze z roku 1968, uváděná nejprve v San Francisku a od roku 1971 i v New Yorku, kde byla v off-broadwayském Mercer Art Center na programu přes dva roky a odehrálo se 1025 představení. Roli Martiniho si již tam zahrál Danny DeVito. Douglas si hned po první divadelní inscenaci zajistil i filmová práva, ale dlouho nemohl najít ochotné filmové studio. Film byl natočen až roku 1975 režisérem Milošem Formanem. Snímek byl nominován na devět Oskarů a pět hlavních získal. Do československé distribuce se tehdy dostat nesměl, především z důvodu Formanova statutu emigranta, ale jistě i kvůli obsahu. Kdo chtěl film vidět, musel vycestovat do zahraničí, nejčastěji se jezdilo do Polska a Maďarska. Možná i proto se film u nás stal „kultovním“ a sílily snahy seznámit zdejší kulturní obec alespoň s jeho knižní předlohou, případně s její dramatizací.

    Návrh scény Otakara Schindlera pro neuskutečněnou inscenaci Přeletu ve Státním divadle Brno v r. 1979. Repro scénografická sbírka DÚ/IDU (se svolením majitelky autorských práv Evy Wisten-Schindlerové)

    První pokus o uvedení Přeletu na divadelní jeviště podniklo brněnské Státní divadlo (dnes NDB) s Wassermanovou hrou v překladu Jaromíra Vavroše. Pokus nevyšel. Inscenace, jež měla mít název Ten musí jít z kola ven a jejíž režie se ujal tehdy diskriminovaný Jan Kačer, byla po generálce, tedy ještě před premiérou plánovanou na leden 1979, zakázána (záhy byl urychleně z funkce ředitele Státního divadla odvolán Oldřich Vykypěl, který ve funkci působil od r. 1973). Ve stejném roce se však podařilo pražskému nakladatelství Odeon vydat románovou předlohu v překladu Jaroslava Kořána pod nenápadným (nicméně adekvátním) názvem Vyhoďme ho z kola ven. V doslovu a na záložce knihy se psalo i o úspěšném zfilmování, ovšem Miloš Forman zmíněn být nesměl. Před rokem 1989 u nás román vyšel ještě ve dvou vydáních. Wassermanovu dramatizaci nakonec uvedlo v československé premiéře Divadlo SNP v Martině (dnes Slovenské komorné divadlo) až v roce 1985. Již v prosinci téhož roku s ní hostovalo v pražském Divadle E. F. Buriana (dnes Archa). České prvenství pak patří Městským divadlům pražským, kde se premiéra v režii Ladislava Vymětala uskutečnila na scéně Divadla ABC v únoru 1986. Hru do češtiny přeložil Luděk Kárl, jeho překlad se využívá dodnes. Pouze pražské Divadlo na Fidlovačce si roku 2000 nechalo text přeložit Jaroslavem Kořánem. Do dneška vzniklo – dle Divadelního ústavu –  dvanáct českých inscenací, z toho čtyři ještě před listopadem 1989. Paradoxně jako poslední se k nám dostal Formanův Oskary ověnčený film: oficiální československá premiéra se konala 1. února 1990.

    Přelet bez Indiána

    Heslo léčebny se stalo i dekorací baru. Foto HANA BARTOŠOVÁ

    „Balbínovci“ v programu ke své inscenaci uvádějí jako autory Keseyho i Wassermana a jako pouhého upravovatele režiséra Petra Borku. Při vší úctě ke skromnosti inscenátorů však soudím, že na jevišti vidíme jedinečnou (Borkovu) dramatizaci, jež jen využívá některé motivy z Wassermanovy hry. Výběr situací z románu je zčásti jiný, liší se i scénosled, počet postav se snížil na devět. Nejde však o běžnou redukci, nezbytnou již vzhledem k omezenému jevištnímu prostoru „Balbínky“. Borka si dovolil vypustit klíčovou postavu náčelníka Bromdena! Nechci spekulovat, zda šlo (jak tvrdí zlí jazykové) o z nouze ctnost, nebo o záměr od samého počátku práce. Indián se v této verzi prostě nevyskytuje a vyznění inscenace se tím jednoznačně oproti knize, filmu i Wassermanovi mění. Romantickou, až schillerovsky ráznou vzpouru jednotlivce proti systému po McMurphyho mentální a posléze i fyzické smrti zde totiž nemá kdo převzít a nést dál k horám v dáli. Pacienti naopak v léčebně (tedy v systému) zůstávají. Ale jako dědictví po McMurphym získávají emancipaci a odhodlání přistupovat ke svému osudu méně pasivně a submisivně.

    Obřad pro Billyho Bibbita a Candy. FOTO HANA BARTOŠOVÁ

    Hlavním nositelem této změny se stává postava Hardinga, jehož Borka „dochutil“ některými ingrediencemi z vynechaného Bromdena. Ovšem bez romantické „oblohy“. Harding v závěru neuteče, ale oprostí se od všech vnějších pout, jimiž jej systém drží v hrsti. To je objevný a zajímavý výklad, dodávající Kukačkám po mnoha letech opět aktuální politický náboj, který jsme dílu přisuzovali v dobách totalitních. K jinému vyznění přispívá i nenásilný přesun děje z poněkud odtažitého Oregonu do našich luhů a hájů. Chovanci ústavu absolvují své rozcvičky ve spartakiádně červených trenýrkách a bílých nátělnících za doprovodu Poupat v halfplaybackovém provedení – sborový zpěv si diváci užijí naživo. Poupata tvoří ústřední – významotvornou – melodii celé inscenace, znějí nejen při rozcvičkách, ale některé situace doprovázejí v deformované instrumentální podobě. Naživo se zpívá ale i Kryl a zlatým hudebním hřebem je klezmerově znějící tango Hernando’s Hideaway s textem Ivana Frieda o rybářském výletu pacientů: dokonalá zkratka místo obtížného realisticky divadelního zobrazování cesty z léčebny do přístavu, dobrodružství prožitých přímo na lodi a návratu do ústavu. Velká sestra Ratchedová není prezentována jako „téměř lékařka“, ale jako skutečně sloužící sestra. Její přesně citovaná socialistická uniforma včetně škrobeného čepce a odznaku, který v pamětnících evokuje staré heslo Sloužím zdraví lidu, určuje formálně podřízené služební postavení. Tím větší kontrast pak tvoří její reálná moc. Potud vše skvěle funguje. Inscenace plyne ve svěžím tempu a nabízí i příjemnou dávku inteligentního humoru.

    „Poupatová“ rozcvička pacientů. FOTO HANA BARTOŠOVÁ

    Borkova dramatizace má však i svá úskalí. Nepříliš šťastně je nahrazena životní anamnéza postavy McMurphyho anamnézou jeho představitele Jiřího Hrdiny. Možná to funguje jako vtípek pro zasvěcené, ale jinak jde o kontraproduktivní změnu. McMurphyho několikerá věznění za rvačky, ublížení na těle či výtržnictví zpochybňují v očích spolupacientů jeho věrohodnost a činí konflikt s autoritami mnohem dramatičtějším. Je-li tato kriminální minulost nahrazena jedním „mařením úředního výkonu“, McMurphyho důvěryhodnost to pro diváky (i spolupacienty) spíše zvyšuje. Diváky snad pobaví, kolik má Hrdina/McMurphy dětí, ale trochu jim zatrne, komu vlastně hrozila žaloba za znásilnění příliš vyspělé školačky. Jiří Hrdina má určitě některé rysy společné s McMurphym, ale inscenátoři by měli jasně zvolit mezi herecko-autorskou zpovědí a interpretačním divadlem.

    Psychoterapie s Velkou sestrou. FOTO HANA BARTOŠOVÁ

    Podobné výhrady vzbuzuje i připsaný motiv sexuálního vztahu mezi Ratchedovou a ženatým doktorem Spiveym. Poněkud usmolený, řídce příležitostný poměr ubírá Velké sestře dramatickou sílu a přesvědčivost. Přitom Borka jako představitel Balbínovy strany by si mohl uvědomovat, že nejsilnější protivníci jsou ti, na něž nikdo nic konkrétního neví. Navíc tato scéna není dobře napsaná a mezi ostatními zbytečně „trčí“.

    Malou výhradu mám i ke scénografii: připadá mi, že Balbínovo divadlo v posledních svých inscenacích ustupuje ke své škodě od původního „hospodského“ kontaktního modelu hraní a směřuje k téměř klasickému „kukátku“. Umístit devět herců do stísněného prostoru není jednoduché, ale třeba bílými paravány ohraničené separé se použije jen pro scénu „zasvěcení“ Billyho Bibbita a pro jeho ne příliš viditelnou sebevraždu, přitom během celého představení tvoří výraznou optickou dominantu scény a zvyšuje „kukátkový“ dojem. Poslední výhrada je, řekněme, formální: Bývá zvykem a slušností v programu uvádět překladatele díla. V tomto případě je to patrně Jaroslav Kořán, ale nebyl částečně použit i překlad Kárlův? To už však jsou jen formální nedostatky, jež neubírají nic na jedinečnosti této zdařilé a v mnohém objevné inscenace.

    Autopsychoterapie pacientů. FOTO HANA BARTOŠOVÁ

    Obsazovat herce do rolí Borka umí. Kromě toho volí dramaturgii, která přesně vyhovuje jeho základní herecké skladební čtveřici. Jiří Hrdina, předurčený ke ztvárnění McMurphyho, jej hraje civilnějšího a unavenějšího, než jak jej interpretuje Jack Nicholson ve filmu. A příjemně překvapí pěveckými výkony. Petr Borka sám sobě připravil postavu Hardinga, mírně okořeněného Bromdenem. Věrohodně střídá polohu zakomplexovaného stárnoucího chlapa (možná latentního homosexuála) žijícího s příliš mladou a náruživou ženou s polohou vzdělaného intelektuála, který umí své argumenty podpořit dokonce Lermontovem v ruštině. Postava Velké sestry Ratchedové zákonitě připadla jediné kmenové herečce „Balbínovců“ Šárce Urbanovské. Suverénně zvládá situace, kdy má sestra moc pevně v rukou a pacienty ovládá kombinací „medu“ a „ledu“. Situace, kdy se musí snažit obnovit svou nabouranou autoritu – například přesvědčováním pacientů – jí ale tak dobře herecky nesedí. Ale výkon podává skvělý. Obsazení Stanislava Heleny do role Billyho může pamětníkům filmu připadat absolutně „proti typu“. Helena však dokazuje, že Borka své lidi zná a přesně ví, proč se pro tento krok rozhodl. Billy působí v inscenaci a jejím výkladu logicky a ústrojně. V dalších rolích se už objevují balbínovští herečtí novicové. Ota Marek pojal doktora Spiveyho jako unuděného člověka, který vítá jakýkoliv náznak vybočení ze stereotypů, ale vlastně se těch úniků (včetně příležitostného sexu s Ratchedovou) strašně bojí. Vděčné menší role ostatních pacientů ústavu hrají Václav Trojan (chronicky unaveného mimoně Cheswicka), Ivan Fried (bojovníka za lepší svět Scanlona) a Tomáš Havlis (neobvykle mladistvého Martiniho), Macovu rozvernou kamarádku Candy s gustem a přesně ztvárňuje Tereza Černá. Nelze než zopakovat, že herce do rolí Borka umí obsadit výtečně.

    Hodnocení: @@@ ½

    Balbínova poetická hospůdka Praha – Ken Kesey / Dale Wasserman: Přelet nad kukaččím hnízdem. Úprava a režie Petr Borka, překladatel není uveden, kostýmy Dagmar Neumanová. Premiéra 17. 11. 2012.

    ///

    P. S. Jelikož „balbínovské“ divadlo v i-DN (a nejen tam) zatím nebylo reflektováno, ještě pár slov o něm. Působí od roku 2006 v pražské Balbínově poetické hospůdce, jeho principálem je herec a režisér Petr Borka a kmenovými herci Šárka Urbanovská (dříve Kadlecová), Jiří Hrdina a Stanislav Helena (AKA Jan Novotný). Provozuje se zde komorní, „hospodské“ divadlo, které vždy stojí za vidění. Starší inscenace: Putování diletantů Bulata Okudžavy (2006), O myších a lidech Johna Steinbecka (2009) a další. Webové stránky: http://www.balbinka.cz/. Nejbližší reprízy Kukaček: 5., 6. a 20. ledna 2013.


    Komentáře k článku: V Balbínce se uhnízdily kukačky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,