Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Úvahy posttelevizní


    Dokument nad zlato

    Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentů v Jihlavě došlo ke kuriózní situaci, jíž bychom mohli zařadit do žánru „trapas v přímém přenosu“. Cenu za dokument desetiletí, o níž rozhodli diváci na webu ČT, získal Martin Mareček za snímek AutoMat. (Ano, to je ten snímek, o němž unikla na veřejnost informace, že se natolik nelíbí ministrovi, dýchajícímu za český průmysl až do konečného vítězství nad přírodou, že nesmí dostat cenu na Ekofilmu). Redaktorka z ČT, která cenu předávala, popřála režisérovi další úspěchy v ČT. Režisér se podivil, že by pro ČT točil, redaktorka to rychle opravila v tom smyslu, že mu tedy přeje, aby jeho filmy i nadále ČT uváděla, a tu se režisér podivil podruhé, neboť jeho snímek letos i loni běžel úspěšně snad ve všech artových kinech, v klubech, na netu i na nejrůznějších festivalech u nás i v zahraničí, ale v ČT nikoli: zpětně dohledávám, že teprve čtyři dny před jihlavským festivalem byl bez jakékoli anonce snad uveden, pečlivě ukryt kdesi v Dobrém ránu, v 9 dopoledne na ČT 1. Tak mimořádný snímek o občanech třetí kategorie – pražských cyklistech –, včetně strhujícího příběhu jednoho z nich, bojovníka proti autům zabitého autem, by neměl být cudně před koncesionáři ukrýván jen proto, že se v něm dosluhující pražský primátor projeví jako lhář a farizej. Považuji tuto situaci za příznačnou pro způsob, jímž veřejnoprávní obrazovka zachází s tím nejcennějším, co může nabídnout jako jeden z mála důvodů, proč máme na ni i na nehorázné půlmiliardové platy a odměny jejích manažerů přispívat. Ostatně už fakt, že si nechala ČT ujít jedinečnou příležitost podílet se na Kouteckého/Jankově projektu Občan Havel (v tu- i cizozemsku patrně nejúspěšnějším dokumentu desetiletí) a přenechala ho Nově, je vážné manažerské selhání. Jako by si na Kavčích Horách vůbec neuvědomovali, jak tenkou větev si svým programem UBAVIT SE K SMRTI podřezávají. Kromě původních dokumentů (a výjimečných cyklů typu Reportéři popř. Historie.cs) vše ostatní umí stejně či lépe – a za vlastní – vyrobit konkurence: od stupidních seriálů a magazínů až po stejně stupidní soutěže a ještě stupidnější zábavu, do níž počítám i barevné omalovánky celebrit typu Třináctých komnat, Po stopách hvězd či Příběhů slavných (ani jeden z těchto „formátů“ nemívá zpravidla s dokumentární tvorbou, za níž se vydává, nic společného).

    Jiný z božího dopuštění politik, tentokrát ne ministr, ale europoslanec (a vedle soudružky Bobošíkové, z božího požehnání už ex-europoslankyně, i největší bojovník za české národní zájmy v Bruselu), se o jiném snímku, odměněném v Jihlavě (Cena Respektu), zase vyjádřil, že jde o kálení do vlastního hnízda. Kálíme tím, že vyklizujeme exkrementy a provětráváme půlstoletý smrádek (v tomto případě smrádek letitého zatloukání poválečných masakrů na civilistech). Uváděním filmů typu Vondráčkova Vraždění po česku dle Jana Zahradila ČT poškozuje národní zájmy. Myslím si pravý opak. Vytažení potlačených věcí ze stínu kolektivního nevědomí je už podle Junga předpokladem jakékoli úspěšné terapie. České národní zájmy poškozuje ten, kdo takovému pojmenování brání, a tím nahrává sousedům, aby špínu zpod našich koberců při nejbližších návštěvách objevovali sami.

    Špínu úplně jiného typu, totiž špínu předvolebních sloganů a kampaní, odhaluje jihlavský laureát Ceny diváků Pozemšťané, koho budete volit? Lindy Jablonské. Tak bouřlivý ohlas jsem už dlouho v kině nezažil: v dílně mentálně handicapovaných (o. s. Inventura) vznikl vtipný, neotřelý, karnevalově převrácený pohled na kandidující politiky, za nimiž s buldočí vytrvalostí, jež profesionálním kolegům schází, chodí s mikrofonem a kamerou a kladou jim nepříjemné otázky: někteří (KSČM) je rovnou pošlou do dolů, popř. z nich vyhřezne rovnou obyčejný fašismus (Vy poputujete!). Snímek, skýtající překvapivý pohled na mentální „normálnost“ – ve výrazný neprospěch politiků – snad uvede do konce roku ČT, bohužel zkrácený, „ukrytý“ v cyklu Ta naše povaha česká (sic!). Naštěstí úplně nekrácenou verzi jiného vítězného snímku (nejlepší český dokument 2010) odvysílala ČT již před půl rokem, a doufejme v co nejdůstojnější reprízu. Ženy SHR Martina Duška a Ondřeje Provazníka jsou portrétem dvou žen, z nichž první je mluvčí uhelné společnosti, usilující v zájmu většího exportu energie o prolomení těžebních limitů a následnou likvidaci Horního Jiřetína, a druhá je kastelánkou na zámku Jezeří. Autoři se úzkostlivě snaží dát oběma ženám, „co jejich jest“ (i když jejich moc, resp. moc sil za nimi stojících, je směšně nesrovnatelná), jenže naštěstí je v jejich uhranutí mýtem vyváženosti ve finále „zradí“ sugestivní scéna v jiřetínském kostele, kdy i vyuhlené myšlení jedné z protagonistek ztrácí dosavadní suverenitu…


    Komentáře k článku: Úvahy posttelevizní

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,